Zprávy z bojiště: Ruské drony v Polsku ukázaly paradox armád NATO

Válka na Ukrajině o sobě dala v uplynulém týdnu vědět způsobem, který v Evropě vyvolal mimořádnou pozornost. Ruské drony nad Polskem nebyly samy o sobě rozhodně útokem, ale spíše demonstrací a testem. Přímo na Ukrajině boje relativně zpomalily, byť zřejmě pouze dočasně.

Události z noci na 10. září nebyly jen drobným incidentem. Nešlo o jeden zbloudilý dron, ale s největší pravděpodobností o dopředu připravené a zkoordinované narušení vzdušného prostoru členské země NATO v měřítku, jaké dosud nemělo obdoby. Celkem se jednalo zhruba o dvě desítky strojů, proti kterým v rámci mise na ochranu aliančního nebe zasahovaly především nizozemské stíhačky F-35. Zatím zveřejněné informace nasvědčují spíše tomu, že se většina ruských dronů zřítila bez cizího zavinění (možná jim prostě došlo palivo, nevíme přesně).

Nešlo ovšem o útok v pravém slova smyslu. Podle dostupných informací se zřejmě jednalo ve všech případech o drony typu Gerbera, které Rusko dokáže produkovat v desítkách tisíc kusů za rok.

Tyto jednoduché bezpilotní letouny létají nad Ukrajinou obvykle buď s velmi malou náloží (cca pět kilogramů), nebo vybavené jen kamerami. Jejich hlavním úkolem je napodobit radarový „podpis“ větších a nebezpečnějších útočných dronů Šáhid (či jejich vylepšených ruských obdob Geran) a jednoduše vyčerpat a otestovat protivzdušnou obranu.

Nad Polskem sestřelené či spadlé stroje podle záběrů nebyly vybaveny ani náloží, ani záznamovým zařízením, a v podstatě tedy byly tak neškodné, jak jen drony být mohou. Kdyby se jednalo o náhodnou událost, třeba důsledek rušení či „zmatení“ dronů ukrajinskou obranou, mezi „zbloudilými“ drony by se velmi pravděpodobně vyskytoval i nějaký exemplář s náloží či vybavením pro špionáž, ať už typu Gerbera, nebo Šáhid/Geran.

Z toho, co je zatím známo o trase dronů, se také nezdá, že by se stroje pohybovaly nějak chaoticky. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski uvedl, že stroje podle všeho letěly po předem naprogramované dráze a nebyly odkloněny například vlivem elektronického rušení.

Nešlo o první narušení vzdušného prostoru země NATO. Již v roce 2023 se objevily zprávy, že ruské stroje útočily na ukrajinské cíle přes rumunský vzdušný prostor. Ale současná událost je rozhodně největší svého druhu a má řadu jiných rysů (drony mířily do Polska, ne přes Polsko).

Dodejme také, že Ukrajina v minulosti využila vzdušný prostor Aliance k úderu na ruský cíl. Naznačuje to alespoň nález trosek ukrajinského dronu v Estonsku na konci srpna, krátce po útoku na ruský přístav Usť-Luga. Celkem pochopitelně se tak objevily dohady, že ruská akce je do jisté míry reakcí právě na tuto událost.

Český bezpečnostní odborník Jan Ludvík se domnívá, že ruské vedení může používat podobný postup „šílence“ jako svého času prezident USA Richard Nixon. Podle této teorie se může Rusko záměrně chovat zdánlivě iracionálně a eskalovat napětí, aby donutilo západní spojence tlačit na Ukrajinu k přijetí míru za ruských podmínek (nebo k jinému kýženému cíli, například přerušení úderů na ruský ropný průmysl přes vzdušný prostor zemí NATO). Jak ale upozorňuje, postup má své nevýhody: Druhá strana signály nemusí (či nemusí chtít) pochopit.

Ať už byla motivace jakákoliv, incident odhalil i jednu asymetrickou slabinu, kterou síly NATO v případě hypotetického střetu s Ruskem budou muset vyřešit. Jak upozorňuje polský vojenský analytik Konrad Muzyka, Polsko a další západní země masivně investovaly do špičkových a extrémně drahých systémů, jako jsou stíhačky F-35 nebo systémy Patriot, aby byly připraveny na boj s technologicky vyspělým protivníkem.

Jenže Rusko, jehož kapacity válka na Ukrajině značně omezila, se přeorientovalo na masovou produkci levných a jednoduchých systémů, jako jsou právě bezpilotní letouny.

Vzniká tak paradox: Armády NATO jsou stále lépe připraveny na velký konvenční konflikt, který je Rusko stále méně schopné vést. Zároveň jim ale chybí dostatečné a hlavně ekonomicky udržitelné prostředky pro obranu proti masovému nasazení levných dronů. Posílat stíhačku, jejíž letová hodina stojí řádově stovky tisíc korun, proti stroji v ceně ojetého automobilu je z dlouhodobého hlediska absurdní a vyčerpávající.

Drony nad Polskem také tedy mohly být zamýšleny jako posel jiného vzkazu: Rusko by možná prohrálo v „high-tech“ válce, ale je připraveno vést a exportovat za své hranice konflikt „low-tech“, na který Západ zatím nemá zcela vyhovující odpověď.

Než se přesuneme k popisu situace na konkrétních bojištích, je nutná jedna důležitá odbočka. Mapy, které se snaží vývoj války zachytit, jsou stále nedokonalejším a zkreslenějším obrazem reality. Snaha o přesné zmapování fronty se v posledních měsících stala téměř nemožným úkolem, a to i pro ty nejpoctivější analytiky.

Důvodů je hned několik. Z klíčových sektorů, jako je ten pokrovský, obě strany uvolňují obrazové materiály se zpožděním, pokud vůbec. Geolokace z takových videí je pak logicky zavádějící. Navíc se rozšířily takzvané „hry s vlajkami“. Při nich malé úderné skupiny vojáků proniknou do „šedé zóny“ mezi armádami, na okamžik vyvěsí vlajku, což natočí dron pro propagandistické účely, a okamžitě se zase stáhnou. Mapy vytvořené na základě takových záběrů pak ukazují dobyté území, které ve skutečnosti nikdo trvale neovládá.

Hlavní problém je ovšem hlubší: Frontová linie jako taková se na mnoha místech v podstatě rozpadá. Místo souvislých zákopů si lze představit spíše chaotické bojiště, kde jsou jednotky obou armád doslova promíchány a operují v malých, izolovaných skupinách, velmi často zásobovaných jen drony – a tedy vlastně položených za linií bojů.

Tento chaos přitom není jen vedlejším produktem války, ale je zřejmě i záměrnou ruskou taktikou, domnívají se někteří komentátoři či účastníci konfliktu. Ukrajinská armáda vyniká v používání přesného, drony naváděného dělostřelectva. Tato výhoda je ovšem nejúčinnější proti jasně identifikovatelným a odděleným cílům.

Tím, že ruské velení nutí Ukrajince k boji na krátkou vzdálenost v nepřehledném terénu, kde jsou hranice mezi „našimi“ a „jejich“ pozicemi neustále v pohybu, tuto klíčovou ukrajinskou výhodu neutralizuje. V takovém prostředí nelze vést přesnou palbu bez obrovského rizika zasažení vlastních vojáků. Boj se tak mění v surový souboj pěchoty, což vyhovuje straně ochotné akceptovat vyšší ztráty.

I s vědomím výše popsané nejistoty je zřejmé, že na pozemní frontě vládne v posledních dnech jiná dynamika než v létě. Intenzita rozsáhlých útočných operací poklesla a zdá se, že ruská armáda prochází fází přeskupování a příprav na další kolo ofenzivy. Podívejme se na dvě místa, která budou v nadcházejících týdnech pravděpodobně klíčová.

Prvním je město Lyman na severu Doněcké oblasti. Po nedávném nuceném ústupu ukrajinských sil ze strategicky důležitého Serebrjanského lesa se ruské jednotky přiblížily k tomuto dopravnímu uzlu. Pro ruské síly je Lyman klíčový pro případný další postup na Kramatorsk a Slovjansk, tedy na srdce ukrajinské obrany v Donbasu.

Situace obránců je zde obtížná. Město je ohroženo ze tří stran, v zádech mají řeku a jejich zásobovací trasy jsou pod neustálým dohledem a palbou ruských dronů. Pád Lymanu by mohl spustit řetězovou reakci a destabilizovat celou severní část donbaské obranné linie.

Druhé ohnisko napětí leží jižněji, v oblasti města Dobropillja, kde v létě došlo k nebezpečnému ruskému průniku do hloubky ukrajinských pozic. I zde se boje v posledních dnech změnily spíše v poziční přetahovanou. Analýza satelitních snímků ukazuje jasný důkaz operační pauzy: Zatímco v červenci dopadalo na tuto oblast zhruba 50 ruských leteckých pum během několika dní, v první polovině září to byly jen jednotky kusů.

Ruské velení zde zřejmě vyčkává na dva klíčové faktory. Prvním je příchod čerstvých a relativně elitních jednotek námořní pěchoty, které byly do tohoto sektoru v poslední době převeleny.

Druhým faktorem je počasí. Očekává se, že na konci září přijdou do Donbasu deště a mlhy. Právě takové podmínky by výrazně omezily efektivitu ukrajinských průzkumných a útočných dronů, které představují jednu z největších překážek pro ruský postup. Zdánlivý klid na frontě je tedy spíše napjatým vyčkáváním na okamžik, kdy se Kreml rozhodne zahájit další fázi své dlouhotrvající ofenzivy.