Lucas: Rusko provádí ‚vaření žáby‘. Připravuje nás na totální invazi

Co vlastně znamená, když se ruské drony ocitnou nad suverénním územím Polska, Estonska, nebo když dochází k sabotáži ve Švédsku? Přední britský novinář a znalec východní Evropy Edward Lucas varuje, že v žádném případě nejde o náhodu, ale o systematické testování slabin evropských států.

„Tento útok na polský vzdušný prostor není jen útok na Polsko, ale útok na naše pomalé rozhodování,“ říká Lucas v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Naše reakce by měla ukázat, že naše rozhodování skutečně funguje – to je důležitější než to, zda jsme dron sestřelili.“

Lucas už v roce 2008 ve své knize předpověděl, že Rusko bude toužit po pomstě za prohranou studenou válku a vrátí se k ambicím supervelmoci, která si respekt vynucuje silou a zastrašováním. Tehdy ho mnozí označovali za alarmistu, který uvázl v době studené války. Jenže postupem času se ukazuje, že Lucasovy předpovědi se naplňují.

Podle Lucase Putin nepoužívá žádný „velký plán“, ale praktikuje takzvaný oportunistický přístup: Když vidí slabinu, využije ji. „A bohužel my nabízíme hodně slabin,“ dodává novinář s tím, že už se nějakou dobu nacházíme v nové studené válce.

Zdůrazňuje, že klíčem není jen reagovat na jednotlivé incidenty, ale dívat se na širší souvislosti a budovat koherentní obranu. Od finančních opatření proti Rusku po spojování jednotlivých střípků zpravodajských informací . „Každý krok musí být součástí strategie, která Rusko skutečně odradí,“ vysvětluje.

Čeho jsme vlastně byli v noci na středu svědkem, když ruské drony dopadly na území Polska - jeden z nich dokonce dvě a půl hodiny od Ostravy. Šlo o cílený útok?

Ve skutečnosti to jsou testy. Nejde jen o narušení polského vzdušného prostoru, ale také o vrtulník v estonském vzdušném prostoru a opakované případy sabotáže ve Švédsku v tomto roce. A podobných případů je po celé Evropě mnoho – některé se dostanou na veřejnost a jsou vyšetřovány, jiné zůstanou bez povšimnutí. Hlavní problém je, že nám chybí koherentní, jednotná reakce.

Rusko provádí útok typu „vaření žáby“ – postupně zavádí novou normu, ve které náš suverénní prostor přestává být skutečně suverénní a naše kritická infrastruktura může být napadána bez následků. To demoralizuje veřejné mínění, rozděluje proces rozhodování a připravuje půdu pro mnohem vážnější útoky v budoucnu.

Jak by měla taková koherentní reakce vypadat?

Skutečným testem každé naší reakce je to, zda dokáže skutečně odradit Rusko. To, co děláme nyní, očividně nestačí, protože Rusko pokračuje v útocích a provokacích. Podstatné není, zda se s našimi kroky cítíme pohodlně, ale zda přinášejí výsledky.

Jednou z cest, kterou bychom měli vážně zvážit, je zabavení ruských aktiv. Už jsme zmrazili prostředky ruské centrální banky, téměř 300 miliard eur. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová navrhla jejich využití jako záruku pro reparační půjčku Ukrajině, což by mohlo fungovat.

Podle mého názoru jsou ale tato aktiva na Západě vlastně finančním rukojmím a měli bychom s nimi aktivně pracovat. Ano, nese to riziko pro euro. Ano, vyžaduje to chytrý právní postup. Ale nikdo nám v tom nebrání a nic není zadarmo.

Už dříve jste zmiňoval, že dalším krokem by mohlo být vytvoření nového finančního nástroje obranného financování pro evropské členy NATO. Jak by to mělo vypadat v praxi?

Šlo by o mechanismus, který by státům umožnil čerpat prostředky, v podstatě obdoba Evropské banky pro obnovu a rozvoj, jen zaměřená na bezpečnost a obranu. Na přípravě takového návrhu právě pracuji a věřím, že by vyslal jasný signál, že musíme dlouhodobě posílit naše obranné rozpočty.

Měli bychom také udělat mnohem více proti tzv. stínové flotile a v oblasti námořní bezpečnosti. A zároveň začít lépe propojovat naše kapacity, kontrarozvědku, finanční regulátory, trestní justici i další složky státu a společnosti. Jen tak dokážeme vybudovat odolnost a schopnost čelit útokům na naši infrastrukturu.

Jak reálné je, že se něco takového opravdu stane?

Jak už jsme mohli vidět, je téměř jisté, že nestane. Politici a média spíše vyjadřují vážné znepokojení nebo dokonce pobouření, přičemž se chválí za rychlou reakci polských a spojeneckých letounů, které sestřelily drony. Pravděpodobně přijde i další balíček sankcí Evropské unie proti Rusku – už kdovíjaký v řadě.

Z toho všeho si ale Putin nevyvodí, že udělal vážnou chybu. Místo toho bude sedět ve svém bunkru, chichotat se a pokračovat ve své „úspěšné“ politice – tedy v odhalování mezer v obranných plánech Aliance a slabin v jejím rozhodování.

Proč se tolik bojíme rázně reagovat na Putinovy hrozby? Proč se neudělá nic skutečně účinného? Někde jsem četla, že to vypadá, skoro jako by Putin měl na každého nějakou páku, a proto nikdo nepodniká kroky.

Prvním je strach z ruského jaderného arzenálu. Putin velmi úspěšně využívá jaderné zbraně jako psychologickou zbraň a na Západě panuje obrovský strach z jaderného střetu. To byl také důvod, proč jsme Ukrajině na začátku neposkytli všechny zbraně, které potřebovala. Obávali jsme se, co by Rusko mohlo udělat, kdyby prohrávalo, a že by mohlo reagovat jaderně.

Druhým strachem je, co by se stalo uvnitř samotného Ruska, kdyby prohrávalo. Bojíme se rozkladu státu, vlny uprchlíků, vojenských vůdců, gangsterských struktur. Prostě nechceme, aby se Rusko proměnilo v něco podobného, jako bývala Jugoslávie. Tyto dvě obavy nás velmi omezují, a bohužel tak vznikla situace, ve které se nyní nacházíme.

Jak reálná je hrozba jaderným útokem? Vy jste tento scénář vlastně předpověděl už v roce 2008. Myslíte si, že Putin skutečně nemá žádné „červené linie“?

Je třeba si uvědomit, že tento problém předchází Putinovi a přetrvá i po něm. Putin a jeho režim jsou jen symptomy ruského neoimperialismu a nostalgie po Sovětském svazu.

Strategie Ruska je přitom velmi jednoduchá: Pokud narazíte na odpor, zastavíte se; pokud odpor není, pokračujete. To je dobře patrné, útoky jsou mnohem méně časté v zemích jako Estonsko nebo Finsko, které berou kontrarozvědku vážně a reagují pevně. Naopak častěji se objevují tam, kde systém není připraven bránit se a kde panuje politická polarizace, což je podle mě velká slabina Polska.

Putin nepoužívá žádný „velký plán“, kdy by přesně načasoval útoky na Gruzii, Ukrajinu nebo Pobaltí. Je to velmi oportunistický přístup: Když vidí slabinu, využije ji. A bohužel my nabízíme hodně slabin.

Existuje pro dnešní situaci, ve které se nacházíme, nějaké poučení ze studené války? A dá se říct, že vstupujeme do nové studené války?

Co se týče paralel se studenou válkou, myslím, že nová studená válka už nějakou dobu probíhá. Ale nejdůležitější je dívat se na útoky v širším kontextu. Tendence je zaměřit se na jednotlivé události, například dron, který přiletěl do Polska. Ale podstatné je ptát se: Jaký je za tím úmysl a co ještě Rusko dělá?

Tento útok na polský vzdušný prostor není jen útok na Polsko, ale útok na naše rozhodování. Naše reakce by měla ukázat, že naše rozhodování skutečně funguje, to je důležitější než to, zda jsme dron sestřelili.

Dalším zajímavým a výstražným aspektem, který bychom rozhodně neměli ignorovat, byla intenzivní ruská dezinformační kampaň kolem útoku, včetně tvrzení, že šlo o ukrajinské drony. Můj ukrajinský kolega Maxim Eristavi o tom napsal zajímavý článek na LinkedIn.

Co tím naznačujete? Že bychom se měli více dívat na širší souvislosti?

Ano. Podle tzv. ruttenovského pojetí války, tedy moderního pohledu, který zdůrazňuje, že dnešní konflikty kombinují různé typy útoků, nikdy nejde jen o jeden druh operace, ať už informační, kinetický, psychologický nebo kybernetický. Všechny tyto prvky tvoří součást širší strategie, která má oslabit protivníka komplexně.

To, co se nám může jevit jako nejdůležitější, například konkrétní útok dronem, nemusí být ve skutečnosti tím zásadním. Podstatné je dívat se na celkový obraz a chápat, čeho se Rusko snaží dosáhnout ve svém širším strategickém záměru.

Rusové testovali politickou polarizaci v Polsku, transatlantickou solidaritu a možná také, jak zareagují naše letectva. A pokud jde o poslední bod – výsledky nebyly příliš působivé. Ukrajina si při sestřelování polských dronů s omezenými obrannými prostředky vede lépe než my s našimi velmi drahými letadly, která nebyla tolik úspěšná.

Je proto vždy důležité se od jednotlivých incidentů odtrhnout a zamyslet se nad tím, co je skutečně nejdůležitější, a nenechat se rozptylovat tím, co je právě vidět.

Jak vnímáte mezinárodní reakci na tento incident a co si myslíte o tom, že americký prezident Donald Trump se sotva vyjádřil?

Transatlantická reakce byla velmi slabá, a to je podle mě velká lekce pro Rusko: Můžete napadnout územní integritu jiné evropské země NATO a Amerika prakticky nic neudělá. Z toho hlediska mě překvapilo, že Polsko vůbec aktivovalo článek 4, protože jsme tím ukázali, že článek 4 ve skutečnosti nic nezaručuje. Možná by bylo lepší zvolit jinou cestu.

Ostatní mezinárodní reakce jsou spíše symbolické, například poslání dalších stíhaček do Polska.

Jak zabránit tomu, aby si lidé zvykali na tyto provokace nebo je přehlíželi? Měly by vlády o těchto hrozbách mluvit s veřejností otevřeněji?

Co se týče komunikace s veřejností: Někdy je legitimní držet určité informace v tajnosti, aby nedošlo k panice. Ale často je lepší být otevřený a říct: „Ve Švédsku někdo systematicky sabotuje infrastrukturu a šíří dezinformace. Naše bezpečnostní složky na to reagují a spolupracují s dalšími orgány státu. Prosíme občany, aby byli ostražití a pomohli nám. Pachatele potrestáme.“

Naopak snaha „nic se neděje, vše je v pořádku“ dává signál Rusku, že si nevíme rady, a veřejnosti, že nemáme schopnosti, což je špatně.

A jak byste řekl že si evropské země stojí, pokud jde o vnímání a zvládání těchto „malých“ útoků pod prahem vojenské reakce?

Obávám se, že většina evropských zemí, když čelí těmto podprahovým útokům, buď vůbec nepozná, co se děje, nebo si to uvědomí, ale neví, jak reagovat. Neví prostě, co dělat. Tak jsou tyto incidenty často považovány jen za drobnou trestnou činnost, možný vandalismus nebo pouhé „stane se“. Nepropojujeme jednotlivé události a nevidíme širší souvislosti.

A právě zde měla (šéfka evropské diplomacie) Kaja Kallasová naprostou pravdu: Je třeba spojovat jednotlivé střípky. A to je estonský přístup. Jeden vysoký tamní úředník mi řekl: „Když se ruský racek vysere v našem přístavu, my to víme – a dokonce víme, co ten racek měl k snídani.“ Takový přístup je potřeba zaujmout.

Estonsko a také Česko, například díky Centru pro řešení hybridních hrozeb a terorismu, jsou v tomto ohledu dobře připravené. Ale většina ostatních zemí nedosahuje jejich úrovně.