Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtyřiašedesátiletý Zdeněk Vocásek byl ještě za komunistického režimu odsouzen za brutální dvojnásobnou vraždu k trestu smrti. Po sametové revoluci mu byl trest snížen na doživotí. Ve vězení strávil bezmála 40 let. Má naději, že se dostane na svobodu. Kromě něj si v českých věznicích odpykává doživotní trest 48 dalších vězňů, z toho tři ženy.
„Vezměte si, že by vyšel před bránu věznice s igelitkou v ruce. Bez asistence netrefí ani na autobusovou zastávku. Neumí si koupit lístek, protože nikdy neviděl elektronický nákup a ani neví, že existuje něco jako idos na vyhledávání jízdních spojů v mobilu,“ přibližuje, jaká je situace vězňů propuštěných po dlouhodobém pobytu za mřížemi ředitelka Probační a mediační služby Gabriela Slováková.
„Ztratí běžné občanské kompetence. Ráno vstát a začít fungovat samostatně. Proto je kooperace s probační a mediační službou velmi důležitá,“ zdůrazňuje Slováková.
Zkušební dobu určil soud nejdéle vězněnému Čechovi, který si změnil jméno na Navrátil, na sedm let.
Státní zástupkyně si podala stížnost, a tudíž se návrhem bude zabývat Krajský soud v Ústí nad Labem. Odsouzený zatím zůstane ve věznici. Pokud ústecký soud stížnost zamítne, mohl by čtyřiašedesátiletý Vocásek opustit vězení do několika týdnů až dvou měsíců.
„Pokud soud rozhodne o podmíněném propuštění někoho, kdo má za sebou tak dlouhý trest, často využije dohledu probačního úředníka, který dohlíží na to, jak se dotyčnému daří, jestli plní podmínky dohledu, případně může soud nařídit pobyt v probačním domě, který máme bohužel jen jeden v republice,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Gabriela Slováková.
Přibližte mi, s jakým povědomím vstupuje člověk, který strávil bezmála 40 let ve vězení, do reálného života.
Vezměte si, že by někdo takový – nechci a nemůžu se vyjadřovat ke konkrétní osobě - vyšel před bránu věznice s igelitkou v ruce. Bez asistence netrefí ani na autobusovou zastávku. Neumí si koupit lístek, protože nikdy neviděl elektronický nákup. Neví, že existuje vyhledávání jízdních spojů v mobilu na internetu. Vidí nové trasy tramvají, nové modely aut, nové mobilní telefony, nové budovy, většinou není schopen se orientovat.
Pokud je navíc umístěn ve věznici mimo město, tak má odlišnou představu o tom, jak to město vypadá. Před čtyřiceti lety to bylo určitě něco jiného než teď. Jedinou vizuální představu o okolním světě má víceméně jen z televize. Takže ten člověk vůbec neví, jak vypadá venkovní svět, myslím, že to musí být hodně náročné a pro normálního člověka nepředstavitelné.
S čím dál by se tedy musel vypořádat?
V prvé řadě většinou nemá kde bydlet. Pravděpodobně ho nikdo nechce ani ubytovat, protože je po výkonu trestu a má záznam v rejstříku. Ten člověk ve vězení žije v pevně daném režimu. Někdo mu zazvoní budíček, někdo ho přivede ke stravě, někdo ho odvede do zaměstnání, pak ho zase někdo odvede zpět do cely, někdo mu zhasne.
Během dlouhodobého pobytu ve vězení naprosto ztratí takové ty běžné občanské kompetence. Navíc nemá běžné mezilidské vztahy, s přáteli nebo s rodinou se stýká maximálně jednou za měsíc. Musí se tedy znovu učit samostatnosti, učit se běžný denní režim nebo i komunikovat s úřady.
Gabriela Slováková, ředitelka Mediační a probační služby.
Když se vrátím k osobě Zdeňka Vocáska alias Navrátila, tak okresní soud v Mostu rozhodl, že by měl být nejprve umístěn do takzvaného probačního domu. Co to je a jaký tam probíhá režim?
Pokud soud nařídí pobyt v probačním domě, tak se dává na půl roku a je to součást opatření kvůli snížení rizika. Je to úplně obyčejný dům v jižních Čechách s kapacitou 16 osob, kterého byste si normálně ani nevšiml. Panuje tam přísně strukturovaný režim, propuštění se musejí účastnit resocializačních programů, učí se dovednosti pro život na svobodě, obnovují nějaké sociální vazby, řeší se s nimi zaměstnání, bydlení, dluhy, finance.
V probačním domě je přísný zákaz požívání alkoholu nebo drog, nacvičují se různé rizikové situace a cílem je bezpečný návrat do reality. Mám za to, že program je tam skvělý. Často spolupracujeme s neziskovými spolky, charitami, aby ten člověk byl pak i po té půlroční době umístěný někam ke kontinuální péči.
Člověk má tendenci si vybavit film Vykoupení z věznice Shawshank, kde ale jedna z postav, která byla dlouho ve vězení, ten přechod do reality nezvládla…
Ten film mám moc ráda, nicméně americké věznice jsem navštívila mnohokrát, takže můžu říct, že u nás to je úplně něco jiného, co se týče stavu zacházení s vězni, odborného přístupu k nim a fungování různých specializovaných programů.
Tam vězeň tráví sám třeba i 23 hodin v jedné malinkaté cele s malinkatým okénkem, často i bez něj a pak ho pustí samotného na hodinu na vycházku do klece. Když se takto pohybuje bez nějakého odborného zacházení v takovém prostředí, tak pak může dopadnout jako postava v tomto filmovém příběhu.
My s těmi vězni přece jen více pracujeme a děláme všechno pro to, aby se po propuštění nevrátili zpět. Instituce probačního domu funguje velmi dobře a vyplatí se, protože minimalizuje rizika. Není stoprocentní, to není nic, ale je to určitě správná cesta. Bohužel jeho kapacita je nedostatečná a je značně podfinancovaná.
