Na mě si umělá inteligence nepřijde, věří Pokáč. Občas ji ale žádá o radu

V době, kdy umělá inteligence umí vyrobit uvěřitelnou fotku a složit song, veleúspěšný písničkář Pokáč zajímavě popisuje, jestli AI ohrožuje budoucnost hudebníků, skladatelů a textařů.

„Když potřebujete rozvést myšlenku v textu a nevíte úplně kudy, tak na to je to fajn. Je pár songů, kdy jsem si říkal: Mám refrén, mám sloku, co by tady mohlo být ještě na konec? A AI řekne deset možnosti a něčeho z toho se chytnu,“ popisuje otevřeně pětatřicetiletý Pokáč, vlastním jménem Jan Pokorný, v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Pokáč udělal v populární hudbě závratnou kariéru. Jako vystudovaný IT inženýr, pracující ve svém oboru, ještě před deseti lety hrával na koncertech, kam přišlo sotva padesát lidí. V roce 2017 byl nominovaný na „Objev roku“ v Českém slavíkovi i v hudebních cenách Anděl – a pět let na to už vyprodal O2 arenu. A v květnu příštího roku se to chystá zopakovat, tentokrát koncertem s dětskými písničkami z nového alba Ovce na pohovce.

„Mám pořád motivaci ukázat, že jsem lepší a že lidem stojí za to, aby si poslechli mě a ne něco vygenerovaného umělou inteligencí,“ říká Pokáč v rozhovoru. Zároveň ale připouští, že některé hudebníky AI připraví o práci. „Takový progres je vlastně v pořádku. Člověk musí nějak vynikat, být v něčem lepší než ostatní,“ říká s velkou sebedůvěrou Pokáč. A ač sám AI občas požádá o pomoc, rovnou říká, že „banger pro Lucií Bílou AI nesloží“. Lucii Bílé píše několik let písničky i on.

Humor, nadsázka a hraní si s češtinou udělaly z Pokáče fenomén současné české populární hudby. Velkou zásluhu na tom má internet a YouTube, které mu pomohly s obrovským dosahem jeho písniček. Připouští, že v jeho kariéře může nastat zvrat a přestane o něj jednou být zájem, ale ani takového případu se nebojí: vzhledem ke své odbornosti – vystudoval na ČVUT softwarové inženýrství a počítačové vidění – si je jistý, že by si snadno našel novou práci.

Pseudonym „Pokáč“ jste začal používat až v showbyznysu, nebo už před tím, ve svých „IT“ letech?

Já bych tomu neříkal showbyznys. Svůj první koncert jsem měl asi v osmnácti letech. Někde ve Slaném se konala taková klubová reggae punková akce a holky od nás ze třídy mě tam nominovaly, že jsem někdy hrál písničky, takže tam mám taky vystoupit. Byl jsem nějaká pátá předkapela regionální reggae kapely. Ptali se mě, jak chci napsat na ten plakát, tak jsem se zamyslel… A moji oblíbení písničkáři - Jack Johnson, Jason Mraz… - všichni měli úplně normální křestní jméno a příjmení. Ale Jan Pokorný mi přišlo, že je takový…

…že by si vás mohli splést se jmenovcem z Radiožurnálu.

Ano, nějaký Jan Pokorný v nějakém radiosvětě existoval. A zas jsem se nejmenoval Leoš Mareš, aby to bylo zapamatovatelné a dobré. Tak jsem řekl „Pokáč“. Někdy mi tak někdo řekl ve třídě, buď Poky nebo Pokáč, tak dáme „Pokáč“ a uvidíme, třeba se to chytne. To byl rok 2008 a někde jsem slyšel poučku, že je dobré, aby se to dalo jednoduše vyhledat.

To se každopádně povedlo a navíc si to každý zapamatuje. Ale když už jsme zmínili ten váš začátek v osmnácti letech, to bylo v době, kdy jste studoval vysokou školu, je to tak?

Končil jsem gymnázium, nastupoval jsem na vysokou školu na ČVUT, fakultu elektrotechnickou. Když jsem tenkrát začal psát písničky a někde to zahrál kamarádům, spolužákům, tak deset z nich mi tleskalo a já si říkal: Ty brďo, to budu rockstar. Pak jsem udělal zas nějaké písničky, dal jsem je na internet a nikoho to nezajímalo. Takže žádná rockstar, ale vůbec nic. Až ve finále jsem nějak dokonvergoval k tomu, že se tím živím.

A teď jste „star“.

To bych neřekl, ale rozhodně se tím živím.

A koncertujete v O2 areně. Jednu už jste vyprodal, druhou máte před sebou…

Snad to taky dopadne. V takovém reálném, rozumném plánu bylo, že se budu živit jako programátor, ajťák a že jednou za měsíc budu hrát někde v klubu pro padesát lidí. Když mi to tenkrát někdo řekl tak já měl za to, že tolik lidí na mě nikdy nepřijde. „Co to říkáš za nesmysly?“ A nakonec to předčilo očekávání.

Patnáct tisíc lidí v O2 areně…

Přesně tak.

Před šesti lety jste svůj styl hudby označil za „nepovedený pokus o folk, případně nezdařený pokus o hudbu“. Kam jste se za těch šest let v tom označení posunul? V době, kdy dnes skládáte písničky i pro Lucii Bílou, se asi nesluší mluvit o „nezdařeném pokusu o hudbu“.

To bylo možná dřív než před šesti lety. To bylo, když jsem zakládal svůj první profil někde na Bandzone.cz, tak tam chtěli něco do popisku a já tam napsal nějaký blábol. Tenkrát jsem měl zafixované, že kluk s kytarou, že to je jako folk, tak jsem tomu tak říkal. Dneska už bych tomu folk neříkal, protože celkově hudba se malinko mění a folk není úplně populární žánr, řekl bych.

A co ten „nepovedený pokus o hudbu“?

To jsem se schválně bičoval, aby si toho ti lidi všimli. Všude se všichni chvástají - tak řeknu, že jsem úplně marný. Ale pořád si nemyslím, že to je něco světoborného. Pořád to dělám nejlíp, jak umím, ale myslím, že je spousta lidí lepších. Ale nevím - třeba Lucka Bílá si to očividně nemyslí a je ráda, když jí napíšu text, z čehož mám velkou radost.

Pojďme ještě na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – objev roku?

Slavík.

Ale nejenom… Objevem jste byl i v hudebních cenách Anděl. Rok 2017.

Na oboje jsem byl nominovaný a v obojím mě porazila skpina Mirai. Ale my jsme s klukama z Mirai kamarádi, takže jsem jim to neměl až tak za zlé. Jinak ve Slavíkovi jsem byl nejvýš druhý, nikdy to nebylo na první cenu.

Tak je to teprve osm let od toho „objevu“.

Co není, může být. Nicméně si myslím, že mi asi vesmír chce naznačit, že ta ocenění opravdu nejsou všechno a nejsou zdaleka tak podstatná jako to, že vám na koncert přijdou lidi, kteří si za to zaplatili, mají radost z vašich písniček, řeknou vám, že jejich děcka se díky vám učí na ukulele… To je to, kde jsem výrazně vyhrál. Že to nebylo na nějakou cenu, tak nevadí.

Další otázka - softwarové inženýrství a počítačové vidění? Nerozumím.

Software inženýrství, to je víceméně programování. Ajťáci mi to dají asi v komentáři sežrat, ale IT nebo obecně počítačové vědy mají spoustu podoborů. Vždycky se to dělí na software a hardware, „hardware“ se vrtají v drátech, „software“ programují na počítači. To mi bylo vždycky bližší, protože jsem byl vždycky úplně neschopný na cokoliv, co bylo potřeba dělat rukama. Tak jsem se dal na software a k tomu jsem si u nás na ČVUT ještě vybral tu disciplínu „počítačové vidění“. To je odvětví, které je třeba, například když máte v telefonu, který vám detekuje, že „toto je obličej“. Je to o interpretaci obrazu.

Mohl byste se tím ještě živit?

Vystudoval jsem to a chvilku v tom pracoval. Byl jsem na stáži v zahraničí a kdyby mě teď někdo hodil do vody a zeptal se mě, jaké jsou aktuální trendy v počítačovém vidění, tak řeknu, že nevím. Ale myslím, že během pár týdnů bych byl schopný si to nastudovat, osvojit a někam nastoupit. Člověk musí být flexibilní. Ale vzhledem k tomu, že furt někde hraju na koncertech nebo běhám za dětmi, tak se k programování moc nedostanu.

Další otázka - paní Pokáčová?

To bude asi moje manželka.

Vy jste ji tak jednou sám označil, když jste vyprávěl, že jste si při jednom turné říkal: „Už bych si mohl najít paní Pokáčovou. A při koncertu v Litvínově jsem si všiml zajímavé dívky, která ostatní převyšovala, takže jsem na ní dobře viděl.“ Tak jste našel atletku Elišku Klučinovou.

Je to tak. Byla o hlavu vyšší než všichni ostatní v tom publiku. Je to vtipné, ale musím říct, že jsem si nemohl vybrat asi o moc líp. Vždycky jí říkám, že kdybych nehrál na kytaru, tak si o mě neopře ani kolo. Ona říká, že to je pravda. (směje se) Myslím, že si rozumíme a zatím nás to spolu baví.

A doma už máte dva malé Pokáče.

Máme dva malé kluky, všechno je super, všichni zdraví, takže fakt jsem rád za to, že jsem ji tenkrát hledal a našel.

Další otázka - Ivan Mládek, nebo Lunetic?

Asi Ivan Mládek, minimálně co do nějaké umělecké kvality určitě. Ale musím říct, že i Lunetic…

Víte, proč jsem tuhle kapelu zmínil? Vy jste totiž někde řekl, že jste na nich vyrostl, že to byla hudba vašeho mládí.

Přesně tak. Tenkrát, když jsme chodili do hudebky a občas tam hrávali s takovou rodinnou kapelou něco od Ivana Mládka, tak mě to moc nebavilo a řekl jsem: Proč nehrajeme Lunetiky? Až když jsem začal psát texty, tak jsem zjistil, jak je Mládek geniální. Ale u Lunetiku si myslím, že to byly silné písničky. Ať už byly někde obšlehnuté, to je jedno. Rozhodně to podle mě nebyl jenom nějaký neposlouchatelný balast. Tenkrát ty boybandy frčely. Melodické písničky mě baví. Dneska se od melodie občas upouští, je to škoda.

Co vás napadne, když řeknu - V lese?

Moje písnička, od které jsem měl minimální očekávání a ve finále je to jedna z těch nejpopulárnějších. A zároveň lehce kontroverzní. Pár rodičů si stěžovalo, že učím děti, že v lese je nuda a ať tam nechodí. Ale s tím se holt musí rodiče vypořádat a vysvětlovat to doma. My jsme tomu pak šli naproti klipem, který jsme udělali v krásné přírodě u solného jezera.

Zpíváte tam: „Dneska jsem byl v lese a nikdy už tam nepudu, nikde jsem nezažil takovou nudu.“ Myslel jste to rovnou jako ironii?

Na škole jsme ten ironický humor měli tak nějak všichni v té naší partě – a nikdo neřešil: Myslíš to vážně? Všichni věděli, že je to sranda. Když se pak člověk dostane do širšího povědomí, tak zjistí, že když někde řekne nějakou srandu nebo nadsázku, tak to dost lidí nepochopí. A tak jsem si říkal, že to buď budu vysvětlovat, že pod každým videem bude „Toto je sranda, neberte to vážně“, nebo to nechám na lidech, ať se zamyslí sami. Někdo se naštve, někdo se pobaví.

Já se pobavil, když jsem si to teď pouštěl.

Je to tak. Ale opravdu pro lidi z mojí generace, i pro ty mladší, není jednoduché si v lese najít tu zábavu. Jsme zvyklí „scrollovat“ (jezdit prstem po displeji, pozn. red.), čumět do tabletů. A přitom je to krásný, být v přírodě. Ale užít si to není vždy jednoduché.

A když u toho „scrollujete“, můžete zakopnout a spadnout do jámy…

Často, když tam není ten signál, tak vám nezbyde nic jiného, než koukat okolo. (směje se)

Vaše písničky jsou oblíbené, jak jsem si přečetl v jedné definici na webu, „díky své přístupnosti, humoru a schopnosti dělat si legraci ze života“. Dá se říct, že inspiraci dokážete najít kdykoliv, kdekoliv?

Snažím se o to. A asi je to jedna z těch mých devíz, díky kterým to ty lidi baví. Jsou to běžná témata, které se dějí víceméně většině z nás a není to téma lásky, které už je mnohokrát popsané. Vždycky jsem si říkal, že kdybych jednou začal psát písničky, tak nebudu psát o lásce. Protože těch songů je! Píše to 95 procent ostatních.

Ale vy přece už taky, ne? „Lovesong pro Jágrovu holku.“

Tak samozřejmě se toho nějak dotknu, to je pravda, ale není to tak, že bych měl na desce, kde je deset písniček, osm o tom, že já mám rád nějakou holku, ona mě ne a tak. A taky mi vadilo, že písničkám, co slyším v rádiu, že znějí krásně, tak jim často prostě nerozumím. Když řeknu „brány noci, vrány křídly leští háv…“ (kapela Kryštof: Lolita, pozn. red.), vůbec nevím, co to znamená - a přitom je to krásné. Ale já si řekl: zkusím to dělat tak, abych tomu rozuměl já. A pak se třeba najdou i takoví lidi, kteří to mají stejně a chtějí tomu rozumět. Začal jsem psát písničky o kočce, o tom, že rád chodím na poštu… A dost lidí se v tom očividně našlo. Tak si vysvětluji tu oblibu. Píšu o civilních tématech, která jsou běžná civilním lidem.

Prý složíte písničku tak za hodinu, za dvě.

Když je potřeba, i rychleji. Když není potřeba, tak i pomaleji. Ale ideální stav je hodina, dvě.

Dneska už máte složeno?

Musím říct, že co jsme si pořídili děti, tak už se tak často nedostanu k tomu, že bych si jen tak brnkal a říkal „jéé…“. Spíš jdu vyloženě na jisto: Teď mám jednu hodinu v týdnu čas, tak jdu do studia, něco napíšu, buď to bude dobrý, nebo ne. Není to tak, že bych psal každý den. Bývalo to tak, když jsem se to učil, když jsem opravdu měl tu touhu prorazit, dostat se do povědomí, tak jsem psal dvě tři písničky každý den. Je to prostě praxe, v lecčem je to řemeslo jako každé jiné. Člověk se to musí naučit.

Máte témata, o kterých byste nepsal? Nebo jste si je vyloženě zakázal?

Vždycky jsem si myslel, že to je téma smrti. Pak mi v komentáři připomněli, že vlastně jednu písničku o smrti taky mám. Jmenuje se Hořkosladká komedie a jsou tam různé způsoby, jak by někdo mohl umřít. Obecně nemám většinou cíl někoho poškodit, spíš když někdo udělá očividnou botu nebo přešlap, tak to vypíchnu a udělám si z toho srandu.

A co protestsongy nebo angažované písničky k nějakému společenskému tématu? Nelákají vás?

Myslím, že pár takových mám. Nebyly to úplně protestsongy, ale například když pan Babiš někde měl vyjmenovat planety sluneční soustavy, tak to bylo vtipné samo o sobě - a o tom jsem pak udělal písničku. Na druhou stranu mi nepřijde, že bychom se tady měli nějak extra špatně. Vždycky je co zlepšovat, samozřejmě. Když je nějaké vtipné téma, tak jo, ale úplně protestsongy bych tomu neříkal. Protože ač se nám to třeba nezdá a spoustu věcí by šlo dělat líp, tak úplně protestovat proti tomu, jak se máme, si myslím, že není na místě.

Přicházejí za vámi lidi s prosbou „slož pro nás… my bychom chtěli toto“? Ať už to jsou firmy, nějaké kluby anebo politické strany do kampaně? Třeba SPD má chytlavý song, který ale možná složila umělá inteligence…

Dostal jsem nabídku od jedné politické strany, že by chtěli nějaké písničky, nějakou spolupráci na kampani. To jsem odmítl, ačkoliv s tou stranou třeba můžu sympatizovat. Nicméně není to cesta, kterou bych se chtěl vydávat. A spolupráce s různými firmami, těch už bylo mraky. A když mi to dává smysl, lidský nebo finanční, tak do toho jdu.

Když už jsem zmínil tu umělou inteligenci, myslíte si, že je to pro vás, respektive pro písničkáře i autory hudby a textů obecně, konkurence do budoucna?

Asi spíš jo. Ale pro nás jako autory se pořád nemění to, že ten, kdo se chtěl prosadit, musel být lepší než ti ostatní. To samé platí teď. Když si každý bude schopný doma vygenerovat písničku od Eda Sheerana, tak už ho nebudou bavit písničky od Eda Sheerana a budete muset přijít s něčím novým.

Než to zase někdo okopíruje.

Ano. Ale já té umělé inteligenci hrozně fandím. Myslím, že spoustu věcí to zrychlí, zefektivní. Není na místě se toho bát. Na místě je využívat to co nejvíc a dostat z toho, co nejvíc můžeme. Kdo to dneska nevyužívá, tak přichází o spoustu času minimálně. Na druhou stranu říkám, že o umělce se nebojím. Lidi mají rádi lidi, proto například ty nejrozklikávanější obrázky na internetu jsou ty, kde jsou lidské obličeje.

Zkoušel jste - ať už jako autor hudby nebo textu - si někdy pomoci umělou inteligencí? „Dopiš to za mě.“ Nebo: „Navrhni mi téma nebo verše.“

Určitě jsem zkoušel všechno tohle a spoustu dalších. Je to nová technologie a já mám technologie rád, tak je na místě, abych to zkoušel. Když tomu řeknete: „Napiš mi básničku“, tak v českém jazyce je to poměrně zoufalé. Ale když to dáte v angličtině, tak tam nepoznáte, že to dělala AI - tam se to rýmuje všechno. V angličtině se obecně rýmuje všechno, tam to není úplně složité, ale na rýmování v češtině to není. Na dělání písniček je třeba aplikace suno.com, kde si napíšete: „Udělej mi moderní country pecku“ a ona to udělá s refrénem, se slokami, stáhne mi to jako MP3 a je to hotový. A když se nám to nebude líbit, tak necháme vygenerovat jinou. Takže co se týče melodií, ty má v pohodě. Co se týče zvuku, aranží, jsou tam kytary, bicí… To už nepoznáte.

Mluvíte o tom s takovým smířením nebo dokonce bohorovností… Nebojíte se, že vás to do pár let připraví o práci?

Kdo je ve svém oboru průměrný až podprůměrný, tak toho to připraví o práci. Ale myslím si, že takový progres je vlastně v pořádku. Člověk musí nějak vynikat, být v něčem lepší než ostatní. A už v těch mých začátcích - a to ještě nebylo AI – jsem deset let hrál a na ty koncerty nikdo nechodil. Dokud jsem nezačal dělat to, co lidi zajímalo, tak je to prostě nezajímalo. Ale ono se to s nástupem digitální produkce změnilo už dřív, dvacet, třicet let zpátky. Do té doby, abyste nahrál dobrou písničku, musel jste zaplatit bubeníka, ten si musel přitáhnout obrovské bubny. Musel jste zaplatit kytaristu, ten si musel přitáhnout kytaru. Dneska je digitální produkce a tohle vůbec nepotřebujete.

A co bude s těmi bubeníky?

Slyšel jsem nějaké přirovnání, že už Platón se obával, co budou dělat harfisti, až začnou harfy hrát samy. Taky tu není plný Sherwood harfistek, co nemají co jíst. Lidi se přizpůsobí - naučí se na něco jiného.

Ale zkrátka o sebe strach nemáte?

Neřekl bych tomu strach, ale mám pořád motivaci ukázat, že jsem lepší, že to těm lidem stojí za to, aby si poslechli mě, a ne něco vygenerovaného AI.

Připomenu jednu vaši písničku z roku 2017, Co z tebe bude. Je to písnička o klukovi, kterého se všichni ptají, a v refrénu zpíváte: „Občas se zdá, že účel dospívání je úspěšně se vyvinout ve vzorný plátce daní. Možná by ale někdy stálo za to říct, že život je i něco víc.“ Propadl jste vy sám někdy pocitu, že jste se vyvinul ve vzorného plátce daní a že od života chcete víc?

Už při tom přechodu na vejšku jsem začal psát písničky, texty například pro kamaráda Vaška Lebedu, zvaného Voxela. A věděl jsem poměrně zásadní věc, že než začnete cokoliv dělat, tak je nutné si prostě ‚přenastavit hlavu‘. Například když jsem hrál fotbal, tak mi to nešlo a říkal jsem si: Nejde mi to proto, že jsem pomalý. Ale pak jsem se řekl: Není lepší si říct, jak to udělat, aby to šlo? I z toho důvodu jsem si někdy na té vejšce řekl: Nechci být v korporátu od devíti do pěti a dělat, co mě nebaví. Chci nějakým způsobem žít a nebýt jen tím vzorným plátcem daní. Vždycky jsem viděl, jak náš táta každé ráno schlamstnul deset léků a pak šel naštvaný do práce. To jsem věděl, že tohle nemusí být nutně cesta.

Bál jste se toho, že se vám to v IT branži může stát?

To ne. I to IT mě bavilo. Pořád říkám, že to povolání, co mám teď, je velmi vrtkavé. Může se stát, že dneska přijde O2 arena a za rok to nebude zajímat nikoho. Je mnoho případů, kdy ten „hype“ přejde. V tomto případě bych byl naprosto spokojený a šťastný ajťák. Technologie mě baví. Asi bych hledal spíš práci, která mě baví, než nutně práci, která nejvíc vydělá. Na druhou stranu musím říct, že generace před námi, jako jsou naši, neměla takové podmínky. Fakt museli makat, do toho přišli z práce, stavěli barák… My dneska máme štěstí v tom, že můžeme trošku jet nějaký ten work-life balance a nějak pečovat o sebe i o své okolí.

Tím se můžeme posunout i k vašemu pečování či starostem o ostatní… Nedávno jste založil projekt s pěkným „plzeňským“ názvem „Pokáčovo nadační fond“. Na webu píšete, že fond se snaží páchat alespoň malá rezidua dobra na tomto světě. Co to přesně znamená?

Že jsem musel tenkrát něco napsat na web během třiceti vteřin. Ale v zásadě to znamená, že svět není fér, každý nemá stejnou startovací pozici. S tím, jak se kdo a kde narodí, se nedá víceméně nic dělat. Ale se spoustou věcí se něco dělat dá. A to je to, kde já se snažím nějak přispět svojí troškou. A vybral jsem si cestu pomáhání. Založil jsem nadační fond, který ve spolupráci s platformou Znesnáze založí projekt Hudba je pro všechny. Díky němu podporujeme děti, které by chtěly docházet do hudební školy, na umělecké kroužky, na hudební tábory, ale nemůžou si to z různých důvodů dovolit. Máme za sebou první rok. Předevčírem jsme měli schůzku, kde jsme to sumarizovali, a člověk má pocit, že opravdu dělá něco smysluplného. Těch dětí je spoustu, které se díky tomu vymanily ze své reality, ty příběhy jsou fakt různorodé.

Kdo se může přihlásit?

Je to určeno pro lidi, kteří si to nemůžou dovolit. Pro spoustu rodin - častý příklad jsou matky samoživitelky - to je dneska velké téma. Musí do práce, musí zaplatit nájem, pak se ještě postarat o děti a do toho by měly ještě shánět peníze na hudebku… Ta dneska stojí odhadem dva tisíce za půl roku. Pro lidi, kteří nemají ani průměrný plat, je tu naše pomoc, ozvou se nám, vyplní formulář, sociální pracovnice Znesnáze je kontaktuje, nějak to spolu poladí, a když uznají, že je to na místě – což ve většině případů je –, tak zafinancujeme kroužek, hudební tábor a podobně. Za ten první rok fond podpořil kolem dvou set, tří set dětí. Dětí, co by normálně seděly doma, a díky tomuto chodí do hudebky.

Četl jsem, že tam po dobu pěti let sám vložíte milion korun.

Každý rok milion korun.

To je skvělé. Vy jste tedy jedním ze zdrojů financování, ale předpokládám, že ne jediný…

Běží sbírka Znesnaze.cz/Pokac, kde se dá přispět.

Vaše kariéra v showbyznysu je celkem rychlá: objevem roku jste byl před osmi lety, v roce 2022 jste vyprodal O2 arenu, teď chystáte na květen 2026 to samé – ale s písničkami z CD pro děti Ovce na pohovce, kterou jste vydal nedávno. Co v té rychlosti vaší kariéry hrálo tu největší roli?

Malinko to poupravím: „Objev“ byl za rok 2017, ale první písničku jsem nahrál na internet v roce 2008.

Takže vás objevili až po devíti letech?

Ano, já jsem si tenkrát říkal, už jsem přece velká rockstar a objev roku? (směje se) Odpověď na to, díky čemu to teď je tam, kde je, bude právě v těch devíti letech, které nikdo nevidí. Devět let, kdy makáte, píšete, nikoho to nezajímá. Napíšete něco jiného, nikoho to nezajímá. Vydáte něco, všem to je úplně jedno, jedete na koncert, nikdo tam není… Ten úspěch se nestane ze dne na den. Bylo to postupně.

Něco se ale časem zlomilo…

Kolem roku 2016 jsem dodělal vysokou školu a dostal jsem nabídku z Bruselu. Byl jsem tam na stáži v jedné automobilové firmě, kde jsme vyvíjeli autonomní vozidla. Pak mi poslali nabídku, jestli nechci do Bruselu na fulltime dělat vývojáře. Přišlo mi to jako super nabídka, kterou člověk nedostává každý den. Zvažoval jsem to, ale řekl jsem si: „Hele, zkusím ještě šlápnout do té muziky, třeba to někoho osloví. Já bych rád, když se tady někdo s někým fotí, proč se lidi nemůžou fotit i se mnou? Tak to zkusím, budu psát každý den, budu vydávat každý den…“ Začal jsem streamovat koncerty, psát songy na ukulele, tematické songy. A nějak tak se to postupně nabalovalo. Občas člověk trefí nějaký ten jackpot jako s písničkou Mám doma kočku, která mi přišla úplně průměrná, ale stal se z toho takový fenomén, že to člověk nemohl předvídat. Bylo víc takových věcí, které se nabalily. Nebylo to tak, že by se to najednou teď zlomilo.

Takže sociální sítě, YouTube jsou v tomto zásadní?

Rozhodně. A všechno se to rychle mění. Když jsem před několika lety, když jsem začal dávat písničky na internet, tak nebyl TikTok. Teď je TikTok největší, člověk tam dovede vystřelit přes noc a to já ani nevím, jak se to dělá. Už i na toto jsem starý. Když se mě ptají děcka na koncertech: „Co bys mi poradil jako začínajícímu muzikantovi?“, tak říkám: Makej.

A využij možnosti, které tu teď jsou?

Přesně tak. Pro spoustu muzikantů byl často problém natočit jedno video na telefon. Myslím, že se zbytečně okrádají o možnost, jak se dostat k  lidem. Prostě - být tvůrčí, nebát se toho. Spousta uliček, kterými jsem prošel, byla slepých. Třeba jsem si myslel, že spíš než písničky budu dělat skeče. Tak jsem je začal dělat na YouTubu a byl to úplný provar. Nezajímalo to nikoho. Tak jsem řekl: „Ty brďo, tak asi ty písničky.“ Takže zkoušet, makat a vydržet.

Složil jste někdy něco, co se někoho dotklo? Setkal jste se s nějakou velkou nevolí?

Mnohokrát. Ono se říká, že když nemáte hejty pod videi, tak vlastně hrajete víceméně jenom pro kámoše. Dneska, když si přečtete, co je pod každou fotkou, videem, postem o Marku Ztraceném, Richardu Krajčovi…, to je samý hejt. Čím víc hejterů, tím víc „fans“. I já jsem se díkybohu stal terčem mnoha lidí. Pod těmi rychlovkami, které se občas dotknou nějakého politického tématu lehce, tak tam to je jistota.

Složil jste i „Lovesong pro Jágrovu holku“, kde zpíváte: „Budeš prostě má nová paní Jágrová, až skončím s hokejem, budeme spolu mít děti…“. S jakou odezvou se to setkalo u Jaromíra Jágra?

Čekal jsem, že odezva nebude žádná, ale ona byla fenomenální. Jarda na to druhý den nato, ač jsme se neznali osobně, nahrál video na své sociální sítě, kde na ty verše fantasticky reagoval. Megavtipný člověk to je. Rok, dva poté jsme se potkali a pamatoval si mě: „Ty jsi jediný člověk, kdo mi napsal písničku.“ Jarda je skvělý.

Co pro vás znamenalo, když vás oslovila taková star jako Lucie Bílá?

Nejdřív jsem si říkal, co to má být? Dneska, když vám volá vlastní máma, tak to může být AI, nevíte. Lucka se mi ozvala pár let zpátky přes WhatsApp nebo přes telefon, že by se chtěla potkat, že by chtěla písničku. Říkal jsem si, proč ne? Ona je „sousedka“, já jsem vyrůstal ve Stehelčevsi, ona žije v Otvovicích, mezi námi jsou tři vesnice. Tak jsem tam jel, byla hrozně milá, je to profík každý coulem a zároveň hrozně milá ženská. A je to radost s ní spolupracovat, i když je náročná.

Dostal jste nějaké zadání typu „pro mě se píše takhle, chci to o tom a určitě ne takhle“?

To bylo vtipné. Většinou, když někdo chtěl, ať mu něco napíšu, tak mi napsal do e-mailu: „Chci, ať je to veselé, popové, trochu o lásce.“ A já jsem se na to nacítil a něco jsem poslal zpátky. Tady jsem jel za Luckou do Otvovic, ona hrozně krásně mluví, já jsem u toho pil kafe, koukal kolem. A ona pak: To už je všechno. Říkám, dobrý, a jestli mi to shrne do e-mailu, a ona že ne, že už to zapomněla. Tak jsem zkusil vytáhnout něco z hlavy, co mi tam utkvělo. Jel jsem domů, měli jsme tenkrát malinký miminko, tak jsem se věnoval dítěti - a za týden psala Lucka, jestli už to mám.

To měla být jedna písnička?

Tenkrát ano. Tak jsem si tu její zprávu přečetl a říkám si, že zkusím něco vysmrknout. Dal jsem si na to hodinu, dvě, něco jsem to vypotil, poslal jsem to zpátky… A takto vznikla písnička Dobrý kafe, která je doteď asi ta nejúspěšnější, kterou jsme spolu udělali. Dalo to základ spolupráci, která trvá dodnes. Vzniklo z toho už mnoho písniček. Mezitím bylo i několik spoluprací s jinými interprety, kde to neklaplo. Něco jsem jim poslal a oni řekli, že to není to, co chtějí.

Zamrzí to?

Většinou to skončí. Ale asi se mi nestalo, že by mi to přišlo super a někdo mi řekl, že to nechce. Spíš jsem od začátku cítil, že ten styl muziky, co dělá, nejde úplně dohromady s tím, co píšu já. Ale dokud jsou nějaké písničky, které ode mě někdo vezme a řekne, že jsou dobré, tak mi nevadí, že jsou i nějaké, o kterých někdo řekne, že to nechce.

A hlavně – že to zatím chce od živého člověka, ne od AI.

Ať to klidně chtějí od AI. Jak jsem říkal, na veršování je to k ničemu, ale když potřebujete rozvést myšlenku a nevíte úplně kudy, tak na to je to fajn. Je pár songů, kdy jsem měl díky tomu třeba deset procent textu, ne nutně verše, ale ten směr. Říkal jsem: Tady mám refrén, tady sloku, co by tady mohlo být ještě na konec? A on řekne několik možností a jednoho z toho se trošku chytnete. Takovým směrem je dobré a užitečné to používat. Ale říct tomu, napiš mi tady banger pro Lucii Bílou, to zatím úplně ne.

Co máte před sebou? Tedy kromě té O2 areny s písničkami pro děti v květnu 2026…

Dlouhodobý cíl je dělat, co mě baví, dělat lidem radost. To je věc, která mě hrozně naplňuje. Když mám koncert, tak to není tak, že „ježíš, další koncert“. Těším se, až tam přijedu, poznám nové lidi a zahraju… A když je to bude bavit, tím líp!

Já vám přeju a držím palce, ať se daří, a děkuji vám za rozhovor.

Děkuji moc.