Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je rozhodnuto. Hnutí SPD a Stačilo! mohou kandidovat do Sněmovny a stačí jim získat pět procent hlasů. Je to dobrá zpráva, která ale má své konsekvence. Na čerstvém rozhodnutí Ústavního soudu lze rozhodně ocenit přinejmenším dvě věci.
První z nich je rychlost. Soudci v Brně dospěli k výsledku v citlivé a sledované kauze během několika dnů, svůj závěr srozumitelně formulovali a vysvětlili v solidním předstihu před otevřením volebních místností. Klobouk dolů.
Druhou věcí k pochvale je umírněnost, konzervativnost jejich rozhodnutí. Soudci rozhodli tak, aby zásah do voleb byl zcela minimální, přesněji řečeno žádný. Což je nějakých deset dní před volbami víc než žádoucí. Dodrželi důležitý princip, podle nějž má soudní moc vstupovat do výkonu základních práv, jako jsou i práva volební, co nejzdrženlivěji.
Tento princip ostatně respektovaly i krajské soudy, které rozhodovaly o předchozích stížnostech na volební registrace „nepřiznaných koalic“. A to například i Krajský soud v Brně, jehož verdikt byl jinak vůči Stačilo! a SPD asi nejkritičtější a otevřeně hovořil o nezákonném jednání. Přesto volební registraci právě s odkazem na zdrženlivost nezrušil.
Ústavní soud se plně přiklonil k takzvanému formálnímu výkladu institutu volební koalice. Ten ve zkratce říká, že volební koalicí je subjekt, který se za volební koalici sám označí, přesněji řečeno který za koalici označí zúčastněné strany - jako třeba koalice Spolu. To je napsáno ve volebním zákoně. Což odpovídá i dřívějším rozhodnutím včetně asi nejcitovanějšího nálezu z roku 1996.
Během sporů na krajské úrovni se hodně přetřásal i takzvaný materiální pohled na věc, podle nějž může být koalicí i něco, co si tak samo formálně sice neříká, ale splňuje to některé objektivní znaky spojené s chápáním pojmu „koalice“. To je takový shakespearovský přístup, podle nějž koalice, byť zvána jinak, voněla by stejně. Tento pohled, v mnoha ohledech také pochopitelný, u Ústavního soudu prohrál.
Soudci to zdůvodnili mimo jiné tím, že „materiálním znakům“ koalic chybí v českých volebních zákonech jasnější opora. Nechtěli se pouštět do úvah, zda hnutí SPD, které pustí na své kandidátky pouhých šest lidí z jiných stran, je více, anebo méně koalicí než hnutí Stačilo!, na jehož kandidátkách tvoří členové hnutí zcela zanedbatelnou menšinu (ale zato je tam skoro polovina komunistů).
Zároveň soud konstatoval, že způsob, jímž jsou koalice definovány v zákoně nyní, možná není ideální, ale není v rozporu s Ústavou, takže pohledem z Brna je všechno v pořádku.
Závěr je jediný - institut koalic v českém volebním právu, a především zvyšování hranice pro zvolení do Sněmovny podle počtu zúčastněných stran, fakticky ztratil smysl. Jinými slovy - jestliže je možné obejít zákonný vyšší volební práh tak snadno a tak neomaleně, jak to předvedlo hnutí Stačilo!, pak je takový práh v podstatě zbytečný.
Ústavní soud mimo jiné argumentuje, že kandidatura v „přiznané“ koalici přináší stranám nejen nepříjemnou povinnost zdolat vyšší volební hranici, ale také výhody. Třeba možnost založení více poslaneckých klubů či transparentnější rozdělení peněz za mandáty.
Naproti tomu hnutí Stačilo! či SPD (ale třeba i Piráti se Zelenými) budou muset mít jen jeden klub bez ohledu na to, jaký to bude pytel blech. A peníze shrábne výhradně Tomio Okamura, respektive Vidlák (respektive Zdeněk Hřib). A dělba s ostatními stranami bude čistě na jejich libovůli.
To jistě může vést k různým nepříjemným sporům. Ale ve srovnání se ziskem mandátů (a podílu na moci) za každý výsledek nad pět procent je to cena, kterou jsou strany – a zejména Stačilo! – ochotny bez váhání zaplatit. Že by „výhody“ plynoucí z přiznané koalice vyvažovaly existenční rizika spojená s vyšším volebním prahem, to je od ústavních soudců hodně odvážná hypotéza.
Spíše se tedy smiřme s tím, že precizní vymezení koalic a jejich volebních prahů je příliš komplikovaná záležitost, a uzavírací klauzuli sjednoťme na pěti procentech pro všechny. Pak se dá debatovat o ostatních pravidlech a výhodách, které mají, či nemají plynout z transparentnějšího uspořádání v oficiální koalici, případně z paběrkování na cizích kandidátkách, nebo dokonce ve skořápkovém hnutí založeném čistě účelově kvůli hrozbě příliš vysokého volebního prahu.
Debata o tom, zda je pro dvoučlennou koalici odpovídající hranicí deset, nebo snad osm procent, zatímco pro tříčlennou je patnáct moc, ale jedenáct tak akorát, je po verdiktu ústavních soudců do budoucna zcela zbytečná.
