Trump možná otočil, ale Ukrajině nic nedá. Na Evropě leží těžkotonážní břímě

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Trump krátce po nedávném jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským nazval Rusko „papírovým tygrem“ a prohlásil, že Ukrajina může „dobýt zpět své veškeré území“ či dokonce „zajít ještě dále“, mnohé překvapil.

Okamžitě se rozjely debaty na téma, jestli tyto výroky skutečně signalizují velký a trvalý obrat v Trumpově postoji k válce na Ukrajině a co to může znamenat pro další případná mírová jednání.

Trumpův rétorický výpad měl nicméně ještě jednu rovinu, které se dostalo menší pozornosti, přestože je podstatná. Mezi řečí totiž Trump docela jasně potvrdil, že ani nyní, když je vůči Kyjevu dobře nakloněný, nehodlá Ukrajině dávat už nic navíc zadarmo. Snažit se bude muset Evropa a Ukrajina sama – Trump jim pomůže maximálně v rámci obchodních dohod zahrnujících jasně vyčíslený a rychlý zisk pro USA.

„Budeme dodávat zbraně pro NATO, aby si s nimi NATO mohlo dělat, co chce,“ napsal mimo jiné Trump ve svém výbušném příspěvku na sociální síti Truth Social.

„Ten způsob vyjadřování je pozoruhodný. Trump mluví o NATO spíš jako o třetí straně a zákazníkovi, kterému se dodávají produkty, než jako o vojenské alianci, v níž by měly USA hrát aktivní a vůdčí roli,“ okomentoval Trumpovu rétoriku novinář Christian Caryl.

I toto lze nicméně vnímat pozitivně, protože čekat víc by bylo naivní a takhle se alespoň zdá, že se Trump nesnaží americkou roli vygumovat kompletně. Úleva je ale jen částečná. Evropa totiž sice americkou pomoc zatím finančně zřejmě zvládá nahrazovat a dělá pokroky i ve zbraňové podpoře, ale na USA v určitých oblastech zůstává závislá a vidina nákupu je v nich nejistá i za předpokladu, že Trump zachová pozici vstřícného obchodního partnera.

„Pokud jde o financování, na evropské úrovni se to pro tento rok zdá být udržitelné,“ zhodnotil dosavadní finanční podporu expert na bezpečnost a obranu Alexander Burilkov, který mimo jiné vypracovává analýzy i pro prestižní think tank Bruegel.

Za pravdu mu dávají i dostupná (ač zároveň stále omezená) data.

Z hodnocení Kielského institutu z poloviny roku 2025 vyplývá, že Evropa hned zkraje roku roztrhla pytel s novými balíčky podpory, a začala díky tomu rychle zaplňovat díru po USA nejen ve výši finanční a humanitární pomoci, ale i ve zbraňové podpoře.

V březnu a dubnu Ukrajina dokonce od evropských států dostala přes 10 miliard eur ve vojenské pomoci a dalších téměř 10 miliard ve finančních a humanitárních dodávkách, což představuje vůbec nejvyšší částku během dvou po sobě jdoucích měsíců od začátku války (a to i při započítání evropské i americké pomoci).

Pozitivní čísla svědčící o „konzistentně vysoké úrovni evropské podpory“ Kielský institut hlásil i v srpnové zprávě, ale tady už chybí podrobná data.

Je samozřejmě otázkou, jak dlouho příznivý stav z prvních několika měsíců vydrží. Data za druhý trimestr roku 2025 ještě nejsou zpracovaná a analytici z Kielského institutu už v prvním podrobném hodnocení toho prvního označují pozorovaný nárůst podpory za „prchavý“ (vyšel až na konci srpna zde). Stálo za ním totiž jen několik států, které daly na podporu Ukrajiny tolik peněz, že to vynahradilo nečinnost ostatních, což je z hlediska dlouhodobého fungování problematické.

Konkrétně můžeme z těchto nových „premiantů“ vyjmenovat Švédsko, Norsko, Dánsko, Německo, Belgii, Nizozemsko a Velkou Británii. Přidají-li se další, může se Evropě povést celkovou výši pomoci Ukrajině udržet na podobných úrovních z dob administrativy Joea Bidena i dlouhodobě. Významně by s tím mohlo pomoct i případné sáhnutí po zmrazených ruských aktivech, o kterém se v Evropě v poslední době stále víc mluví.

Problém je ale v tom, že celková výše pomoci spočítaná podle finanční hodnoty není vždy přesným měřítkem a nijak nereflektuje, jaké přesně zbraně zahrnuje.

Tady se dostáváme k rezervám, kterých se evropská podpora Ukrajiny bude zbavovat hodně těžko. Začněme ale tím, co se i v této oblasti daří.

Evropa udělala velký pokrok zejména v navýšení produkce dělostřelecké munice, která by letos měla dosáhnout kapacity dvou milionů kusů za rok, což podle generálního tajemníka NATO Marka Rutteho představuje šestinásobný nárůst za dva roky.

„Strategie navýšení produkce nepřinesla takové výsledky, jaké se čekaly, ale přesto je na tom Evropa v tomto ohledu docela dobře. Určitě mnohem líp než USA, které svou produkční kapacitu zvýšily minimálně a sotva vyrobí o něco víc, než samy potřebují,“ řekl k tomu Burilkov.

Povzbudivý je také jeden ze závěrů výše zmiňované srpnové zprávy Kielského institutu, podle kterého téměř polovina vojenské evropské pomoci nepocházela ze skladů, ale byla výsledkem nových zakázek se zbrojovkami, což rovněž svědčí o probouzení obranného průmyslu. „Jde o kontrakty, které zaštítily firmy sídlící většinou v Evropě nebo na Ukrajině, což jasně ukazuje rostoucí význam obranného průmyslu ve vojenské podpoře,“ uvádí zpráva.

Ukrajinská bezpečnostní analytička Lesia Ogryzko působící mimo jiné v think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) k tomu dodala, že tento trend je sice pozitivní z dlouhodobého hlediska, ale souvisí s ním i jisté nevýhody. „Je to udržitelnější, ale zároveň pomalejší než zásilky ze skladů. Přestože Evropa zvyšuje celkovou podporu a uzavírá nové kontrakty, v některých oblastech zůstávají klíčové USA, obzvlášť když se bavíme o dodávkách, které je potřeba udělat rychle,“ uvedla expertka.

Podle Burilkova má Evropa stále nedostatečné kapacity v oblasti těžké techniky, kterou potřebuje zásobit i sama sebe, což ale vyvažuje rostoucí domácí ukrajinská produkce, kterou se některé evropské státy snaží podporovat.

Konkrétně to můžeme ukázat třeba na příkladu výroby samohybných houfnic Bohdana, kterých má být Ukrajina letos schopná i díky evropské podpoře vyrábět víc než 20 měsíčně, zatímco v roce 2023 zvládla vyrobit šest.

Dalším potenciálním způsobem, jak na Ukrajinu dostat těžkou vojenskou techniku, je nákup od USA v rámci případného dalšího rozvíjení spolupráce, na níž se několik států dohodlo.

Tím se vracíme k Trumpovým pozitivním výrokům, které signalizují ochotu v tomto způsobu spolupráce pokračovat. Problém tady ale není jen v tom, že Trumpovy pozice jsou obecně nestálé a nedá se na ně spolehnout. I když se totiž americký prezident bude držet toho, že chce být pro Evropu a Ukrajinu obchodním partnerem, v některých oblastech to zkrátka nemusí stačit.

„Americký obranný průmysl má v posledních letech potíže a dochází k dlouhým prodlevám mezi objednávkou a dodávkou. Dalších zákazníků je přitom mnoho a dokonce i ti kritičtí, jako je Tchaj-wan, musí čekat roky, aby dostali, co si objednali,“ řekl Burilkov.

Asi nejhorší je podle experta situace v oblasti protivzdušné obrany a konkrétně v systémech Patriot a munice do nich, které Ukrajina potřebuje na sestřelování ruských raket. Tady Evropa v podstatě nemá jak pomoci skrze vlastní zdroje a je zcela odkázaná na ochotu USA zbraně prodávat.

Například Německo přitom už slíbilo Ukrajině dodat dva další systémy Patriot do konce tohoto roku s vyhlídkou, že od USA pro sebe koupí nové, a přidat by se měly i další země (Zelenskyj žádá o deset baterií Patriotů).

Ruské útoky jsou ale stále masivnější a Spojené státy nemají dostatečné zásoby munice do PVO ani pro sebe. Právě nedostatek střel do Patriotů měl být ostatně i důvodem náhlého a chaotického pozastavení americké podpory Ukrajině dobíhající z předtrumpovského období, k němuž došlo letos v červenci. Audit podle Guardianu došel k závěru, že USA mají jen 25 % munice z množství, které by ideálně potřebovaly (pomoc přesto po pár dnech znovu začala proudit).

Podle nedávno publikovaného článku The Atlantic USA začínají odmítat i některé předem domluvené prodeje zbraní do Evropy (ne nutně související s Ukrajinou) ve snaze chránit si vlastní zásobu pro případné problémy v Pacifiku. Konkrétně se to mělo týkat třeba právě prodeje baterií Patriot Dánsku.

To sice neznamená, že Trump už evropským státům nebo Ukrajině nic neprodá. V posledních dnech ostatně Trumpova administrativa hovoří o tom, že zvažuje prodej raket Tomahawk, a Zelenskyj mluví o možném uzavření „mega dohody“ odkupu amerických zbraní výměnou za export ukrajinských dronů do USA.

Podobné věci se můžou dít a způsoby vzájemně prospěšné spolupráce jistě existují. Nelze ale počítat s tím, že Washington v čele s Trumpem zaručeně prodá všechno, na co Evropa s Ukrajinou seženou peníze, takže paranoia z nedostatku zbraní pro Ukrajinu nikam nemizí.

Jak už jsme ale již nakousli, pořád je to ta lepší varianta.

Trump by totiž také mohl říct, že neprodá vůbec nic a navíc zruší třeba i již dřív slíbenou a stále proudící podporu (ta mimochodem má pokračovat ještě roky) společně s podporou v podobě poskytování zpravodajských informací. To by byla pro Ukrajinu opravdová rána. Nejisté vyhlídky na budoucnost a rýsující se problémy nejsou příjemné, ale nejspíš dalece přesahují to, co Kyjev čekal například po únorové katastrofální schůzce s Trumpem.