Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Sněmovní volby jako vždy sepsaly řadu příběhů. Ty hlavní jsou jasné. Naprostý a nezpochybnitelný triumf hnutí ANO, které dokázalo posunout svůj výsledek o další kousek nad domnělý potenciál. A relativně důstojná prohra koalice Spolu, která nevolá po okamžité rezignaci vedení stran a umožňuje výsledek v klidu rozebrat a promyslet další kroky – byť nejspíš stejně skončí výraznými obměnami na čelných místech.
Příběhů je ale mnohem víc. I mezi dalšími v pořadí jsou jak vítězové, tak poražení. Do první kategorie jednoznačně patří Piráti. Ačkoli jejich výsledek zůstal za očekáváními, která plynula z posledních předvolebních průzkumů, pořád mohou jásat. V začínajícím volebním období bude mít jejich poslanecký klub čtyřikrát více členů než v tom uplynulém.
Je to samozřejmě dáno i nejhorší možnou pozicí, do níž se dostali kroužkovacím masakrem ve volbách v roce 2021. Jakákoli samostatně kandidující strana v podstatě nemůže mít jen čtyři poslance – historicky se počty poslanců stran, které tak tak přelezou pětiprocentní práh, pohybovaly mezi šesti a osmi. Takového miniklubu, jaký měli v posledních čtyřech letech Piráti, nelze dosáhnout jinak než tím, co se přihodilo právě jim - kroužkovací zradou koaličního partnera.
Jakmile tedy Piráti šikovnou kampaní odvrátili hrozbu vypadnutí ze Sněmovny (která se po jejich odchodu z vlády po zpackané digitalizaci stavebního řízení jevila jako velmi reálná), bylo jasné, že si mohou jen a jen polepšit. A polepší si opravdu znatelně. Zároveň si mohou lebedit, že zůstanou ve Sněmovně dál viditelně progresivní silou - už proto, že v jejich 18členném poslaneckém klubu zasedne 15 žen a pouze tři muži - předseda Zdeněk Hřib, expředseda Ivan Bartoš a mladý středočeský student práv Samuel Volpe. Piráti přežili vlastní politickou smrt.
Jasnými vítězi jsou také Motoristé. Jejich výsledek na rozdíl od Pirátů většinu předvolebních průzkumů předčil. Jakkoli mohla jejich kampaň „volte Motoristy, nikdo se to nedozví“ působit bizarně, zjevně vycházela z dobrých měření a trefila do černého.
Novou sněmovní existenci Motoristů už od počátku rámuje vysoké sebevědomí. Přímo si řekli o účast ve vládě, slibují, že případný kabinet vedený Andrejem Babišem „potáhnou doprava“. Realizaci tohoto plánu bude velmi zajímavé sledovat.
Prioritou Motoristů je vyrovnaný rozpočet, což je věc, která Andreje Babiše ani v nejmenším nezajímá. Na druhé straně v mnoha bodech se programy obou stran překrývají - odpor k emisním povolenkám, příslib levnějších potravin, za jejichž vysoké ceny mohou obchodní řetězce, nikoli potravináři (Babiš děkuje), návrat důchodového stropu na 65 let…
Jednání o programu případné koaliční vlády by tedy mohla být veskrze konstruktivní. Má to ale dva háčky. Zaprvé, Andrej Babiš o koaliční vládu moc nestojí – ihned po volbách oznámil, že jeho představou je jednobarevná menšinová vláda opřená o (pouhou) podporu Motoristů a SPD. Zda taková role bude pro nově nabyté sebevědomí partaje Petra Macinky a Filipa Turka dostatečná, se teprve uvidí.
Související
Druhou nepříjemností je trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, které Babiše pronásleduje po větší část jeho politické kariéry. V této fázi ovšem nad Babišem – kvůli rozsudku Vrchního soudu v Praze – visí reálná hrozba pravomocného odsouzení. Více než kdy jindy se Babiš bude letos chtít za poslaneckou imunitu schovat.
Dá se předpokládat, že nevydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání bude – psanou či nepsanou – podmínkou jakékoli vládní spolupráce. Budou chtít Motoristé, kteří slibovali, že „pohlídají Babiše“, zahájit svou kariéru parlamentní strany zrovna tím, že výměnou za vliv na vládu zabrání průchodu spravedlnosti?
Mezi poražené je naopak nutno započítat hnutí SPD. Před volbami se říkalo, že i kdyby Tomio Okamura ohlásil otevřenou koalici s Trikolorou, PRO a Svobodnými, potřebnou jedenáctiprocentní hranici by patrně překročil - většina průzkumů tomu nasvědčovala. Tak ne. Okamura si nepochybně oddechl, že nakonec zvolil jistotu v podobě skryté koalice s pětiprocentním prahem. Tam ale radost končí.
Ve skončeném volebním období mělo hnutí SPD dvacet poslanců. Teď jich bude polovina. Poslanecký klub bude mít sice patnáct členů, ale pět z nich bude z jiných stran než z SPD - dva za Svobodné, dva za Trikoloru a jeden za PRO. Okamurovi mimoparlamentní spojenci tak proměnili pět z celkových šesti sněmovních nominací a na původní členy hnutí zbylo po čertech málo míst. Velkohubé „spojení vlasteneckých sil“ se nakonec stalo jen cestou k moci pro pár marginálních politiků – cestou vedoucí po zádech Tomia Okamury.
Dá se navíc očekávat, že zmíněná pětice poslanců ze tří různých stran stabilitě Okamurova klubu nepřispěje. Členy SPD měl Okamura vždy pevně pod kontrolou, nicméně lidé jako Jindřich Rajchl nebo Miroslav Ševčík se mohou ukázat jako zcela neřízené a neřiditelné střely.
Bezpochyby největším poraženým voleb je ovšem hnutí Stačilo!. Suverén předvolebních průzkumů nakonec skončil ostudně daleko před branami Sněmovny. Za hnutím zbudou nehezké dluhy z nákladné předvolební kampaně. Politická kariéra blogera Vidláka skončila dřív, než začala. Kateřina Konečná, která se po debaklu komunistů v roce 2021 ujala vedení strany s cílem vrátit KSČM do sněmovních lavic, selhala. Všechna sebevědomá prohlášení o hlasu umlčované většiny působí v kontrastu s výsledkem 4,3 procenta směšně.
Namátkou několik historických údajů. V období 2010 až 2013 sedělo ve Sněmovně nakonec 24 nezařazených poslanců bez klubu. Nejkratší ministerské angažmá dosud absolvovala Karolína Peake, která byla ministryní obrany devět dní. Nejdelší projev ve Sněmovně přednesl Tomio Okamura a měl přes sedm hodin. Ještě nikdy nevládl Česku menšinový kabinet, který by se potřeboval opřít o dvě další mimovládní strany. Předsedou Sněmovny už byl i vyučený traktorista.
Nové uspořádání, které přinesly víkendové volby, napíše v následujících letech určitě ještě mnoho dalších poutavých příběhů.
