V Ústí dělali mýdlo s jelenem, založili Unilever. Příběh rodiny ožil ve filmu

Podnikatelská rodina Schichtů původně začínala s výrobou mýdla v roce 1848 v Rynolticích u Liberce. V roce 1882 však postavila továrnu v Ústí nad Labem. Postupně vybudovala firmu, která vyvážela zboží do celé Evropy.

Úspěšní podnikatelé se dobře starali o své zaměstnance, nechali pro ně postavit moderní bydlení a krytý bazén. V roce 1945 však byla jejich továrna zestátněna a museli opustit rodinné sídlo.

O historii tohoto podnikatelského klanu i o tom, jak na odkaz předků dnes navazují potomci Schichtů v Evropě i v zámoří, natočila režisérka Taťána Marková film Království mýdlových bublin. Na rodinu Schichtů přitom narazila náhodou.

S jedním z jejích potomků se poprvé setkala, když v Mnichově natáčela rozhovor s režisérem Constantinem Wernerem do jejího předchozího filmu Setkání s Libuší. Dozvěděla se nejen to, proč ho zaujal příběh slavné české kněžny. Také zjistila, jakou má Werner vazbu na Česko.

„Vyprávěl mi, že pochází z rodiny Schichtů. Na rozdíl od Bati nebo Škody jméno Schicht v Česku není tak známé, a přitom to byli význační podnikatelé a inovátoři. Četla jsem dopisy a další osobní materiály z jejich rodinného archivu. Zjistila jsem, že mýdlový král Johann Schicht byl nejen úspěšný podnikatel, ale také propagátor zdravého životního stylu a velmi dbal na to, aby se jeho zaměstnanci měli dobře,“ říká režisérka filmu, který bude mít premiéru na filmovém festivalu v Jihlavě 29. října ve 14 hodin.

Schichtové nechali pro své zaměstnance postavit moderní bydlení, ve kterém měli koupelnu, splachovací záchod i zahrádku. Společně měli k dispozici i moderní krytý bazén, v jehož budově fungovala též parní lázeň, manikúra nebo holičství.

Taťána Marková na filmu spolupracovala s historikem Martinem Krskem, který se dlouhodobě zabývá historií rodiny Schichtů. Vyprávěl jí o inovacích, které podnikatelský klan používal pro propagaci. Jako první v monarchii měli velkoplošnou reklamu – billboardy.

Schichtové byli také organizátoři první projekce zvukového filmu v Československu v ústeckém kině Alhambra, která se konala 26. dubna 1929. Johannův syn Georg hlásal, že tento nový vynález bude mít velký přínos pro šíření reklamy na mýdlo s jelenem a další výrobky firmy.

Ve 30. letech se však rodina Schichtů rozdělila. Firma se spojila s holandskou a britskou konkurencí a spoluzaložila koncern Unilever. Georg se přestěhoval do Anglie, kde nastoupil do vedoucí pozice na centrále Unileveru.

Jeho bratr Heinrich zůstal v Ústí nad Labem. Heinrichův syn Johann a jeho manželka Eleonore se přestěhovali do Afriky, kde měli na starost dodávky základních surovin pro výrobu mýdla. Schichtové totiž mýdlo vyráběli z palmového a kokosového jádra.

Zážitky z rodinného života popsala Eleonore ve svých pamětech, jež věnovala svým potomkům. Líčí v nich i nelehké období, kdy musela opustit milovanou Afriku a vrátila se s manželem Johannem a synem do Evropy, konkrétně do Berlína. „Tchyně a tchán bydleli v rodinné vile v Ústí. Měli obavy, jestli bude za války fungovat spojení mezi Afrikou a Evropou, a proto jsme se vrátili,“ zaznívá ve filmu.

Johann Schicht musel v roce 1940 narukovat. Čtyři roky poté se Eleonore dozvěděla, že padl. Na konci války se pak Eleonore přestěhovala se třemi dětmi z Berlína do Ústí nad Labem, kde bydlel její tchán a tchyně. Bylo to však jen na velmi krátko. Už v červenci 1945 museli opustit na základě Benešových dekretů nejen Ústí nad Labem, ale také Československo.

Měli propustku do Anglie, ale na hranicích s Německem jim ji zabavili. Eleonořina vnučka Leonore Novotny čte ve filmu popis toho, co se tehdy stalo. „V rámci rodiny jsme řešili, zda mám tuhle velmi emotivní část o násilí, které bylo na mojí babičce spáchané, číst. Bylo to pro mě těžké, ale myslím, že je potřeba mluvit o lidech, kteří zneužili svou moc a chovali se násilně vůči ženám. Neumím si představit, jak zranitelná byla má babička, která byla sama se třemi dětmi…“ říká Leonore Novotny.

Poté, co Schichtové přišli o možnost vycestovat do Anglie, žili v provizorních podmínkách v Sasku, pak v Bavorsku. Nakonec se dostali k příbuzným do Švýcarska.

„Mému otci bylo osm, když je vyhnali z Ústí. Mám od něj kresby z té doby, kdy zaznamenával, co se kolem něj dělo,“ vzpomíná Leonore Novotny. Její otec nikdy o tomto období nechtěl mluvit, protože to pro něj bylo velmi traumatizující.

„Vždycky říkal, že minulost máme nechat za sebou a je potřeba, abychom se zaměřili na současnost a na budoucnost. V roce 2018 jsme se dozvěděli, že Muzeum města Ústí nad Labem chystá výstavu o schichtovské historii. Otec byl v té době hodně nemocný, chtěl jet na vernisáž. Bohužel pár dnů před cestou zemřel,“ vypráví Leonore Novotny.

Součástí Leonořiných pamětí jsou také pasáže, v nichž se zmiňuje o tom, jaký měla její tchyně Martha postoj k nacistům.

„Vím, že podporovala Hitlerovo zabrání Sudet. Zřejmě se cítila utlačovaná kvůli tomu, že Němci byli v Československu diskriminovaní. A to byl asi důvod, proč vítali Hitlera. Jeden z příbuzných jí tehdy řekl: ‚Martho, Martho, jednoho dne budeš překvapená!‘ A tím myslel právě ty její sympatie k nacistům. V naší rodině byly vůči nim velmi odlišné názory,“ říká Carl von Siemens, další potomek rodiny Schichtů.

Dodává, že by se velmi rád dozvěděl více o postojích svých předků: „Já se nebojím minulosti, ani citlivých témat. Naopak je mám velmi rád.“

Režisérka Taťána Marková ve filmu cituje také z dizertační práce, která se věnuje aktivitám firmy Unilever během druhé světové války. „Marthin manžel Heinrich byl spíš apolitický. Jeho bratr Georg žil od roku 1929 v Londýně, kde se ujal funkce prezidenta Unileveru. Byl blízkým přítelem Jana Masaryka,“ popisuje Marková.

Po válce Georgovi zabavili majetek, který měl v Ústí nad Labem. Georg se o něj soudil a autorům filmu se podařilo dohledat dopis Jana Masaryka, který potvrzoval, že Georg Schicht pomáhal československé exilové vládě.

„Na rozdíl od rodinné vily Schichtovy závody nebyly znárodněny na základě dekretů o zabavení německého majetku, ale na základě prezidentských dekretů o zestátnění těžkého průmyslu. A československý stát se musel finančně vyrovnat s Unileverem, do jehož majetku spadaly. Schichtovy závody si ještě několik let zachovaly svoje jméno, než byly přejmenovány na Severočeské tukové závody, později Setuza,“ říká Marková.

Filmový štáb se vydal po stopách Schichtů až do Brazílie, kde žije další z potomků. Vystudovaný právník Johann se před pár lety rozhodl, že změní profesi. Začal se plně věnovat farmě, kterou koupil jeho otec. Volně navazuje na odkaz předků například tím, co dělá pro své zaměstnance. Postavil pro ně kantýnu, kde mají jídlo zdarma, nebo fotbalové hřiště, kam si chodí zahrát po práci.

Podobně vnímá schichtovský odkaz i Leonore Novotny. „Moji předci museli opustit své rodinné sídlo i továrnu, ale nikdy neopustili hodnoty, které se předávají napříč generacemi. To je něco, co nám vždy kladli na srdce,“ říká Leonore Novotny.

Všichni členové rodiny mají sociální cítění a věnují se profesím, které mají ve své podstatě pomoci lidem. „Já jsem lékařka, moje sestra je učitelka. Pro mě jsou to důležité hodnoty a strašně mě štve, jak někteří současní podnikatelé ve světě tyhle hodnoty vůbec neřeší,“ říká Leonore Novotny.

Žije ve Švýcarsku, ale pravidelně jezdí do Česka. Provdala se totiž za syna českých emigrantů, kteří se po roce 1989 mohli znovu shledat se svými příbuznými žijícími v jejich rodné zemi.

Režisérka Taťána Marková navštívila s potomky rodiny Schichtů rodinnou vilu s velkou zahradou a výhledem na hrad Střekov, kterou v roce 1931 nechali Schichtové postavit. Velkoryse pojaté bydlení, kde rodina organizovala společenské akce pro své přátele a podnikatele, však museli v roce 1945 opustit.

„Moje matka měla v obývacím pokoji fotografie tohoto domu. Když jsem poprvé vstoupil do budovy, bylo to velmi zajímavé a fascinující, konečně se ocitnout na místě, které jsem znal pouze z vyprávění,“ popisuje Carl von Siemens.

Brzy začali spolu s příbuznými diskutovat o koupi vily a o tom, že tam společně vybudují něco nového. „Zatím nemáme žádné konkrétní plány, ale rozhodně chceme, aby alespoň část vily byla přístupná veřejnosti,“ vysvětluje von Siemens.

Dodává, jak vnímá posun v zájmu o historii. „Zdá se mi, že po letech mlčení je v Česku najednou velký zájem nejen o naši rodinu, ale také o příběhy Němců, kteří žili na vašem území před rokem 1945. Velmi mě zaujala stálá expozice Naši Němci v Oblastním muzeu v Ústí nad Labem, která je věnována historii Němců v českých zemích. Mám dojem, že takové aktivity přispívají k tomu, že současné česko-německé vztahy jsou pravděpodobně nejlepší v historii,“ hodnotí Carl von Siemens.