Populární muž 28. října, ale i karbaník a fašista. Nakonec zemřel v žaláři

Vyprávět by o tom mohl nejeden současný politik. Nejprve vrchol kariéry, ministerské nebo dokonce premiérské křeslo. Po několika letech však prudký pád, opovržení a někdy i vyšetřování policií a soudní přelíčení.

Přesně do tohoto vzorce zapadá i prvorepublikový politik Jiří Stříbrný. Jeden z pěti takzvaných mužů 28. října, kteří v tento den v roce 1918 vyhlásili osamostatnění od rakousko-uherského mocnářství. Patřil mezi ně spolu s Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Vavro Šrobárem a Antonínem Švehlou.

První československý prezident a „Tatíček národa“ Tomáš Garrigue Masaryk o něm ve své době prohlásil, že jde o jednoho z nejperspektivnějších domácích politiků. Trvalo to ale jenom pár let, než se z Jiřího Stříbrného stal veřejně odsuzovaný politik.

Dohnaly ho nejen politické roztržky s Masarykem či Edvardem Benešem nebo příklon k českému fašistickému hnutí, ale také korupční kauzy – byť za ně nikdy nebyl odsouzen. To se stalo až později, v roce 1946. Ale popořádku.

Jiří Stříbrný se narodil v roce 1880 v Rokycanech, ale jeho rodina se posléze přestěhovala do Prahy. O politiku se začal zajímat už za středoškolských studií na vyšší průmyslové škole. V roce 1897 se stal členem České strany národně sociální na jejím zakládajícím sjezdu, později přejmenované na Československou stranu národně socialistickou. A jako mládežník se nejednou popral s politickými konkurenty ze sociální demokracie.

Odvaha a dravost mu zůstala i v následujících letech. V devatenácti letech se vydal na novinářskou dráhu. A o dva roky později poprvé okusil, jaké to je být zavřený v žaláři – dostal se tam za kritiku císaře Františka Josefa. Ve vězení sepsal své politické postoje a později je vydal v knize Z mého žaláře neboli Úvahy hospodářské a politické.

V roce 1911 zamířil z redakce národně-socialistického deníku České slovo do říšského sněmu ve Vídni coby poslanec, kde se seznámil s Masarykem. Při cestách vlakem do Prahy Masarykovi údajně vyprávěl, jak chodí na Bílou horu pravidelně přemýšlet o bezpráví na českém národu – také ze strany katolické šlechty, což mělo po vzniku Československa ještě dohru.

Také si nechal změnit jméno. Narodil se jako Ferdinand, stal se z něj Jiří. Bylo to na popud ruské pravoslavné církve. Ta slíbila, že Čechům postaví v rakouském hlavním městě školu, pokud jich k ní aspoň dva tisíce konvertuje. Stříbrný chtěl jít příkladem, i tak se ale škola nestavěla.

Už tehdy byl šikovným řečníkem. Stále platilo, že se nebál vystupovat ani s ostrou kritikou Rakouska-Uherska. Tím si získával pozornost české veřejnosti. Dopomáhal mu i jeho vzhled – bohatá kštice, knír a téměř uhrančivý pohled.

Po vyhlášení první světové války musel narukovat do armády. Ale jako politicky nespolehlivý nebyl nasazen do bojových operací a nakonec skončil v rakouských internačních táborech. V roce 1917 byl z armády propuštěn, načež se vrátil do parlamentu ve Vídni. Vystoupil tam se slavným projevem, v němž tyto tábory ostře zkritizoval. Tím se definitivně dostal na politické výsluní.

Zapojil se rovněž do domácího odboje ve známé organizaci Maffie a 14. října 1918 spoluorganizoval celonárodní stávku proti všeobecné bídě. Myslel si, že už tento den vznikne samostatná republika, ale na to si musel ještě čtrnáct dní počkat. Nakonec se stal jednou z hlavních postav vyhlášení samostatnosti ze strany domácího odboje. Jedním z mužů 28. října, kteří se podepsali pod první zákon československé republiky.

Byli to představitelé hlavních politických stran, kteří se ve stejnou dobu neúčastnili důležité schůzky odbojářů s Edvardem Benešem v Ženevě. Odjel na ni i předseda strany národních socialistů Václav Klofáč. A při dění v Praze ho pak zastoupil právě Jiří Stříbrný.

Na to, že se ocitl v centru historické události, byl velmi pyšný. O to více se ho dotklo, když Masaryk v listopadu po návratu domů vyzdvihl roli exilových politiků. Rozdílné pohledy na to, jestli měl na vznik Československa větší vliv domácí, nebo zahraniční odboj, se staly jednou z rozepří mezi ním a Masarykem.

„Bylo nám to líto a bylo to tím bolestnější, když za pár minut po vší té slávě museli jsme zasednout ve vedlejší místnosti, abychom učinili všechna opatření k zabezpečení a klidnému vývoji nově zrozeného státu, zatímco ve vedlejším sále to bouřilo pochvalou a slávou,“ citoval Stříbrného spisovatel Pavel Kosatík v knize Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života.

Krátce po vzniku republiky ale Stříbrný ještě patřil mezi prezidentovy oblíbence. Masaryk mu dokonce půjčil čtvrt milionu korun na rozjezd podnikání. Když se ale později jejich cesty rozešly a Masaryk požadoval obnos vrátit, Stříbrný označil peníze za úplatek.

V prvních letech Československé republiky patřil Jiří Stříbrný mezi nejvlivnější politiky. Nejprve byl na přelomu let 1918 a 1919 ministrem pošt, poté trojnásobným ministrem železnic a nakonec, na přelomu let 1925 a 1926, ministrem národní obrany. To už ale jeho kariéra nabrala strmý pád.

Že je Stříbrný kontroverzní postavou, ukazovala už jeho vášeň pro karban. „V kartách někdy prohrál sto až dvě stě tisíc za večer, jednou prohrál i státní automobil, který ovšem druhého dne vyplatil,“ řekl o něm předseda strany Václav Klofáč.

„Čertovy obrázky“ vystavily Stříbrnému krátkou politickou stopku už po dvou měsících v čele ministerstva železnic v roce 1919. Hrál tehdy karty s pokladníkem Městské spořitelny pražské, který kvůli tomu zpronevěřil 300 tisíc korun. Stříbrný rezignoval, ale Masaryk nad ním ještě hůl nezlomil. Ostatně už v květnu 1920 se do ministerské funkce vrátil.

Právě okolo železnice se točila jedna z největších prvorepublikových afér, do níž byl úzce zapojen právě Jiří Stříbrný. Nejprve se vydávalo levnější kladenské uhlí pro lokomotivy za dražší anglické. Ještě větší finanční rozměr měla kauza s „cinknutými“ zakázkami, respektive s provizemi za každý metrák dodané suroviny. Do případu byl zapleten i Stříbrného bratr František a šlo v ní asi o 20 milionů korun.

V té době se ještě podařilo kauzy ututlat. Stříbrný pak formálně opustil post ministra železnic v červenci 1925 kvůli takzvané Marmaggiho aféře.

V souvislosti s novým státním svátkem, upálením Jana Husa, vyvolal prezident Masaryk, který se hlásil k evangelíkům, diplomatickou roztržku s Vatikánem. Dokonce nechal 6. července 1925 nad Hradem vyvěsit místo státní vlajky černý prapor s rudým husitským kalichem. Ještě ten den večer odjel z Prahy vatikánský „velvyslanec“ Francesco Marmaggi.

Radikální antikatolík Stříbrný se tehdy postavil za Masaryka, protože iniciátorem Husova svátku byli národní socialisté, a právě tehdejší ministr železnic se v tomto směru hodně angažoval. Vztahy s Vatikánem se pak podařilo definitivně narovnat až v roce 1927.

To už ale Stříbrný nestál ani v čele ministerstva obrany, do něhož nastoupil v březnu 1925. Odejít z něj musel už asi po dvou měsících ve funkci. Na veřejnost totiž začaly probublávat zprávy o nákupu předraženého uhlí. Stříbrný dokonce stanul před soudem a svědčil proti němu i Jaroslav Stránský, vydavatel prohradních Lidových novin. Stříbrného tehdy hájil – a nakonec úspěšně – Ladislav Rašín, syn jednoho z dalších mužů 28. října.

I když Stříbrný nebyl odsouzen, začali od něj postupně dávat ruce pryč jeho původní podporovatelé. Včetně Masaryka nebo Beneše, který v roce 1926 vstoupil k národním socialistům a začal stranu více orientovat směrem k Hradu. Navíc byl Stříbrný obviněn k příklonu k českým fašistům a jeho stranický kolega Klofáč na něj ještě vytáhl obvinění, že má syfilis.

Sice se posléze ukázalo, že to nebyla pravda. Ale i tak to přispělo k situaci, že byl Stříbrný v roce 1926, po třech desetiletích členství, vyloučen z národně socialistické strany. Nejvíce se jej ovšem dotklo, že byl při oslavách 10. výročí republiky přehlížen.

Se svým bratrem Františkem založil tiskařskou společnost Tempo a vydával bulvární deníky, jako byl Polední list nebo Expres, ale také pornografii a propagační tiskoviny českých fašistů. Sám se ostatně angažoval ve fašistických stranách, například v Národní lize. Jeho noviny tvrdě útočily na hradní politiku, ale třeba i na židovské obyvatelstvo. Ještě v roce 1938 psaly, že je zapotřebí „odbenešit“ republiku.

Po okupaci v březnu 1939 se však Stříbrný stáhl do ústraní, odmítl spolupracovat s nacisty, nepodílel se ani na propagandě proti Edvardu Benešovi. „Protektorátní dobu lze ilustrovat tím, že na jedné straně svého deníku otiskl Stříbrný velký článek, který se věnoval padesátým narozeninám vůdce. A na druhé straně byl článek, který popisoval, jak se muži po padesátce dostávají do velkých fyzických problémů,“ uvedl před časem historik Jaroslav Šebek.

I tak byl Jiří Stříbrný po válce zatčen a obžalován ze zločinů proti republice. Podle historiků se patrně stal obětí radikální poválečné atmosféry a hledání viníků. Zemřel ve vězení v lednu 1955. Před tím za mřížemi ještě sepsal své paměti, v nichž také stojí: „Byla to senzace. Muž 28. října za zradu na vlastním státě a národě odsouzen k doživotnímu žaláři.“