Válka z nutnosti. Proč se na Ukrajině bojuje tak, jak se bojuje

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Válka na Ukrajině, která se už přes tři roky odehrává jen několik set kilometrů od našich hranic, se proměnila v něco, co si na začátku málokdo představoval.

Místo bleskového úderu moderní armády 21. století sledujeme bizarní laboratoř brutální adaptace, kde se roje dronů vybavených v některých případech i zatím poměrně primitivní umělou inteligencí potkávají s improvizovanými „želvími tanky“ či muži na motocyklech, nebo dokonce na koních.

Co to říká o budoucnosti války? Možná méně, než byste si mysleli. Konflikt je především drsnou ukázkou pomalé, vynucené evoluce. Obě strany v ní nebojují tak, jak by si ideálně představovaly, ale tak, jak jim jejich možnosti dovolují.

Kreml nakonec zahájil válku podle svých tehdejších představ a doktrín: bleskovou invazí mechanizovaných armád. Z vojenského hlediska šlo o riskantní sázku s potenciálně velmi vysokým ziskem.

Plán využíval silné stránky ruské armády, totiž sklady plné obrněných vozidel, dělostřelectva a munice. V boji se Rusové měli řídit takzvanou doktrínou „bezkontaktní války“. Což v podstatě znamená, že jednotky se spíše vyhýbají přímému střetu a přestřelkám s protivníkem a místo toho nechávají velkou část úkolů na dělostřelectvu. Pěchotní a tankové jednotky se měly nepříteli vystavovat minimálně.

Invazní armáda také měla – alespoň na papíře – spoléhat na bezpilotní letouny a elektronický průzkum. S jejich pomocí odhalit protivníka, kterého pak z dálky zasype dělostřelectvo palbou. Tanky a pěchota mají za úkol krýt dělostřelce a obsadit území až poté, co dělostřelectvo nepřítele zničí, nebo alespoň zásadně oslabí.

Nebyl to takový debakl, jak se dnes často vykresluje. Rusové v prvních dnech obsadili velké části ukrajinského území (a významné části z něj drží dodnes). Ovšem původní plány, které počítaly s rychlým zhroucením ukrajinského odporu, se ukázaly jako nerealistické. Ruská armáda neměla dost sil na to, aby celou zemi mohla silou obsadit a udržet (což autoři museli vědět).

Ruské vedení poslalo kolony bez zajištění logistiky či dostatečné podpory přímo před ukrajinské zbraně, protože v Kremlu se spíše očekávalo, že o většinu Ukrajiny prostě nebude nutné vůbec bojovat. Když se ukázalo, že ukrajinská společnost má vůli a schopnost se bránit, invazní síly utrpěly rychle řadu porážek, velké ztráty a ze značné části obsazených území se musely stáhnout.

Ruská armáda v následujících letech postupně přišla o velkou část výhod, na kterých velení ze začátku stavělo. Mohutné zásoby desítek milionů kusů munice ze sovětských dob byly do velké míry vystříleny a počet ruskou stranou vypálené munice klesl z rozmezí zhruba 20–30 tisíc na odhadem 5000 denně. V této zbrani už nemá dnes nad Ukrajinou několikanásobnou výhodu jako v minulosti, poměr vypálených střel se do velké míry vyrovnával.

Také sklady sovětské obrněné techniky se postupně vyprazdňují a „na dno“ není příliš daleko. Nekonečné kolony techniky už jsou dávno minulostí. Obrněná vozidla byla v útocích po velkou většinu roku 2025 vidět pouze sporadicky, jak je patrné i na počtu ztracených kusů.

Přes 90 procent zničené techniky dnes tvoří neobrněná vozidla: auta nákladní i osobní, motorky (někdy dokonce i řádově více než sto v jediném útoku), sporadicky dokonce kola i elektrické koloběžky. Na frontě se objevují i tažná a nákladní zvířata. Ruská armáda dokonce údajně zvažuje nasazení „jízdy“ – či spíše „dragounů“ – tedy vojáků, kteří se přepravují na koni, ale bojují opěšalí. Cílem je v podobných případech alespoň zkrátit dobu, kdy se muži pohybují v otevřeném terénu pod dohledem dronů.

Na druhé straně spektra jsou pak útoky dvojic a trojic vojáků, kteří – často třeba pod krytem speciálních „termálních dek“, které je chrání před běžnými teplotními kamerami dronů – se celé dny pomalu plazí přes území nikoho do vhodných pozic za ukrajinskou linií. Opakovaně ruská pěchota používala také potrubí či tunely, které rovněž umožňují pomalu, ale ve skrytu proniknout k obranným postavením.

Řada těchto inovací může působit (tragi)komicky, ale přesto se nabízí otázka: Vypadá takhle budoucnost války? Vždyť ukrajinská armáda celou řadu původně vysmívaných ruských novinek zjevně přejímá.

Například ochranné klece na ruské obrněné technice sice neměly valný účinek proti moderním protitankovým střelám a pozorovatelé se jim tehdy vysmívali, ale dnes proti mnohem početnějším dronům s podstatně menší ničivou silou fungují velmi dobře a používají je prakticky bez výjimky obě strany. Navíc bývá ochrana stále propracovanější a mohutnější. Stále častěji se například objevuje „dikobrazí“ ochrana, kterou tvoří klec s ostny. Následující příklad je z ruské strany, ale objevují se i na té ukrajinské.

Postupně stále „vylepšované“ tanky sice pořád nejsou nezničitelné, ale často vydrží i desítky zásahů drony (v průměru údajně kolem osmi, i když toto číslo je spíše jen pro představu, než že by se jednalo o exaktní údaj hodný citace). Dnešní „želví tanky“ velmi často nakonec zastaví až kombinace dělostřelectva, min a dronů.

Ukrajina už má také své vlastní motocyklové „útočné jednotky“. První z nich vznikla v rámci 425. útočného pluku, což – jak název napovídá – je jednotka určená primárně pro ofenzivní operace (primárně dnes tedy protiútoky na ruskou armádou čerstvě obsazené pozice předtím, než se ruská obrana etabluje). Mívá tedy podobné úkoly jako ruská pěchota, a zřejmě proto sáhla i po podobném řešení.

To ovšem nutně neznamená, že velitelé i vojáci právě takové řešení chtějí.

Máme totiž poměrně dobré důkazy nasvědčující tomu, že motocykly nejsou rozhodně ideální dopravní prostředek do blízkosti fronty. Ano, rychlost je nesporně výhodou, protože minimalizuje čas strávený pod širým nebem – tedy v dosahu dronů a dělostřelectva.

Ale zároveň je smrt opravdu vždy nablízku. Motocykly a další lehká vozidla neposkytují prakticky žádnou ochranu před mnoha nebezpečími, která na vojáky dnes číhají. Znovu v tom zásadní roli hrají drony – ale nejen jako útočné zbraně. Do velké míry právě díky nim se totiž bojiště stává stále „průhlednějším“: Je na něm stále více „očí“, jež se navíc dokážou mezi sebou i s jednotkami v týlu rychle domlouvat. Obě strany tedy zvládnou nejen sbírat stále více informací, ale také je stále rychleji a lépe vyhodnocovat.

Ukrajina v současné době chce propracovat systém „dronové zdi“, jehož cílem je eliminovat prakticky veškerou nepřátelskou pěchotu a techniku v pásmu do pěti kilometrů od linie dotyku, do deseti kilometrů ničit veškerou logistiku a do 15 kilometrů i dělostřelectvo. Projekt v této podobě nefunguje, ale je to ideál, ke kterému ukrajinská armáda míří.

Na opačné straně fronty vývoj míří podobným směrem. Ruská armáda postupně drony přijala také za své a v poslední době smazává v řadě oblastí ukrajinský náskok. Její nejlepší dronové jednotky vybavené „nerušitelnými“ drony na optických kabelech se specializují na útoky na ukrajinské zásobování do vzdálenosti několika desítek kilometrů za frontou.

I daleko za frontou tak přestává být bezpečno a pravděpodobnost zásahu každého „zajímavějšího“ cíle je mnohem větší než třeba na začátku války nebo i před rokem.

Jak v takové situaci pomůže motorka? Pokud je bojiště pod neustálým dohledem, rychlost už není tak výhodná: Dronu motorky ujedou spíše výjimečně, mině nebo dělostřeleckému granátu vůbec. Dosavadní trendy tedy nasvědčují spíše tomu, že řada inovací, právě jako snaha rychle překonat „pásmo nikoho“ s pomocí rychlých a lehkých strojů, je ze všeho nejvíc dočasná z nouze ctnost.

Ostatně je to vidět už i v těchto týdnech. Ruské síly během nich (možná i kvůli nástupu podzimního počasí, které komplikuje nasazení dronů) podnikly na několika místech fronty několik rozsáhlých mechanizovaných útoků (základní přehled například zde).

Jeden z největších úderů směřoval na vesnici Volodymyrivka a zapojily se do něj více než tři desítky obrněných vozidel. Ačkoliv útok vedl ke ztrátě velké části nasazené techniky (a možná i prakticky veškeré), z ruského pohledu nešlo o katastrofu. Vozidlům se totiž podařilo na místo určení rychle dopravit několik desítek pěšáků, kteří se následně rozptýlili v zástavbě a obsadili centrální část obce.

Podle hlasů z bojiště je tento způsob postupu sice nákladný, ale ve výsledku rychlejší a efektivnější než pomalá infiltrace malých pěších skupin. V oblastech se silnou obranou ho ruské síly mají využívat častěji než útoky pěchotních skupinek.

Logicky tedy lze předpokládat, že kdyby ruské velení mělo tu možnost, používalo by tu nejlepší taktiku a posílalo by do bojů prakticky výhradně obrněnou techniku. Velmi podobně, jako se to dělo na začátku války. Ale takovou možnost už zjevně ruská armáda nemá (třeba proto, že Kreml si chce nějakou techniku „pošetřit“), a tak dělá, co mu situace umožňuje.

Rusko i Ukrajina přitom pochopitelně nepřetržitě hledají cesty vpřed. Neustále závodí v hledání opatření a protiopatření, která by jim poskytla výhodu a smazala náskok protivníka. Situace nápadně připomíná „efekt Červené královny“, tedy jev inspirovaný knihou Lewise Carrolla, který má pevné místo v učebnicích biologie.

Postava Červené královny v knize říká Alence, že u nich je nutné „běžet ze všech sil, aby bylo možné udržet se na stejném místě“. V ukrajinské válce to platí velmi podobně. Obě strany se musí hodně snažit, aby jim protivník neutekl.

Ale trasa, po které se oba „závodníci“ pohybují, a cíl, ke kterému míří, si nemohou vybírat libovolně. Kyjev i Kreml jsou omezeny tím, co mají k dispozici, co jim poskytnou jejich spojenci či minimálně obchodní partneři, politickými ohledy (to platí třeba pro mobilizaci vojáků na obou stranách) a řadou dalších faktorů. Vybíhaly každý z jiného místa, a i když se jejich cesty v mnohém protínají a podobají, nemusí rozhodně skončit stejně či podobně.

To, co dnes vidíme na ukrajinské frontě, tedy těžko bude „budoucnost válek“, a to včetně případného konfliktu mezi NATO a Ruskem. Vidíme jen přítomnost, ze které se budoucnost vyčíst jednoduše nedá.