Pojď, zkoušej. Jsem svéhlavá, kariéru si jedu podle sebe, říká Krejčíková

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bála se, že už se té bolesti nezbaví, že to může být konec parádní kariéry. Zpátky do tenisového mumraje naskočila po trudných problémech s bederní páteří až v květnu. Před Wimbledonem, kde šampionka Barbora Krejčíková obhajovala titul se všemi tradičními poctami. Silný moment.

Na vysokou úroveň hry se i za přispění nového trenéra Jiřího Nováka dostala někdejší světová dvojka od prázdnin. V Cincinnati byla v osmifinále, na US Open ve čtvrtfinále. Mezi osm nejlepších postoupila také v Soulu, kde s parťačkou Kateřinou Siniakovou ovládly čtyřhru. Z počínání s raketou a odvedené práce měla s celým týmem zase radost.

Jenže na konci sezony se v Pekingu podívala do ostrého slunce, špatně došlápla a poranila si koleno.

Nyní podstupuje rodačka z Ivančic u Brna náročnou rehabilitaci.

Do tréninku se vrací před třicátými narozeninami s pozitivním myšlením a vírou, že další velká vítězství ještě přijdou. Když zdraví dovolí, ráda by pomohla reprezentaci už v listopadové baráži Poháru Billie Jean Kingové.

Co je vaší největší vášní kromě tenisu?

Mám jich dost. Miluju svou rodinu. Když mám čas, snažím se ho trávit s ní - se sourozenci, mám neteř a synovce. Jak jsem teď zraněná, tak když jsem poblíž, zajdu s nimi na tenis. Neteř začíná hrát. Je s nimi sranda. Rodiče mají psa, když k nim přijedu na návštěvu, tak s ním ráda zajdu na procházku. A moc ráda řídím. Snažím se dělat věci proto, že mě baví. I když jsou třeba povinností, hledám si v nich něco, co mi bude dělat dobře.

Zranění nabízí i více času na přemýšlení. Napadlo vás, co byste dělala, kdybyste tenis hrát nemohla?

Jsem ráda, že tenis hrát můžu. Moc nepřemýšlím nad tím, co by bylo, kdyby nebyl. Dokud hraju a mám turnaje, užívám si, že jsem zdravá. A když nehraju, tak si zase užívám jiné věci. I přesto, že nehraju, tak mi přijde, že času mám ještě méně než na turnajích. Jezdím všude možně po rehabilitacích, cvičím a plním si pracovní povinnosti, které mám mimo tenis. A teď jsem se byla podívat do Vídně. Asi padesátkrát jsem letěla z Vídně a ještě nikdy jsem nebyla v centru, tak jsem si udělala hezký výlet. Byla jsem v cirkuse, na koncertě. To jsou věci, na které během tenisu nemám čas.

Na jakém koncertu jste byla?

Na Luneticích, dostala jsem pozvánku a bylo to hezké. Oni byli velkými hvězdami, když mi bylo pět. Atmosféra, energie, která šla z koncertu, byla úžasná. Lidi byli nadšení, zpívali.

Byly ve vašem dětství i chvíle, kdy vás museli rodiče u tenisu držet?

Zrovna jsme se o tom bavili s kondičákem, protože má malého syna. Ve druhé třídě se mi moc do tenisu nechtělo. Radši jsem si po škole lehla do postele a dívala se na pohádky. I přesto jsem šla, pak se to zlomilo a už takové chvíle nebyly.

Jak se vám chce teď do dřiny mimo kurt po bolestivém zranění?

Doufám, že to nezakřiknu, ale jsem strašně najetá, nažhavená, že budu hrát! Tak jsem se těšila i po návratu při zranění zad.

A hrála jste zase výborně.

Jenže v Číně jsem špatně došlápla a zase mi to celé spadlo. Byla jsem z toho hodně nešťastná. Jak mi koleno splasklo, hned jsem najela na trénink, začala jsem dělat aspoň břicho, ruce, zbytek těla. Měla jsem to povolené od doktora. Tři týdny jedu, chodím do fitka. Doufám, že brzy budu moct zatěžovat i tu nohu.

Zranila jste ve třetí výměně při špatném došlapu do protipohybu v utkání 3. kola v Pekingu proti McCartney Kesslerové. Přesnou diagnózu zranění kolena jste dosud nezveřejnila.

Léčím zlomeninu v koleni, vazy jsou trošku natažené, ale určitě je tohle ta lepší varianta. Bylo to nešťastné. Nepřetížila jsem si něco, byla to shoda náhod. Dívala jsem se proti sluníčku do modrého nebe. Úplně přesně jsem nevěděla, kde je zem, a šlápla jsem do prázdna. V momentě, kdy jsem došlápla, tak mi ještě podjela pata.

Ale stejně jste zvládla dohrát dva sety.

Bála jsem se, jestli to nejsou vazy, ale zkontrolovali jsme to, vazy to nebyly, tak jsem si řekla: Jo, dobrý, jdu hrát dál. Ale pak se to zhoršovalo. Po magnetické rezonanci byli všichni překvapení, že jsem s tou diagnózou hrála, že mě to muselo extrémně bolet. Bolelo, ale díky zápasovému adrenalinu to člověk tolik neřeší, prostě jede.

Člověk od člověka. Někdo skrečuje zápas i kvůli lehčím zranění, třeba preventivně.

Někdy si řeknete, že bojujete, že to není tak špatné, a pak se z toho něco špatného vyklube. Anebo se vám něco ozve a vám naskočí, aby to nebylo zase staré zranění. Záleží, co si kdo prožil. Když je někdo po operaci, nedivím se, že při bolesti hned raději končí. Rekonvalescence zabere strašně času. Každý s tím pak žije, jestli mohl víc, nebo ne. Nikdo druhý by ho neměl soudit, jestli mohl, nebo nemohl.

Jaké máte vyhlídky na návrat?

Na WTA se hrál poslední turnaj sezony. Za čtrnáct dní budeme dělat magnet, uvidí se, jestli to budu moct zatěžovat. Když to půjde, mám vizi, vnitřní touhu, že bych chtěla reprezentovat ve Billie Jean King Cupu. Bavili jsme se o tom s kapitánem Pálou. Když by to šlo, chtěla bych hrát a pomoct týmu. Když to nevyjde, zvažuju, jestli si nezahraju menší turnaj v prosinci, jen abych věděla, jak na tom jsem.

Pomáhá vám i zkušenost s potížemi v bederní páteři? To jste se už bála, že bolest nezmizí, ale dokázala jste se po návratu zase dostat do formy.

Do pětadvaceti jsem neměla žádné pauzy. Až po sezóně 2021, kdy jsem odehrála hodně zápasů, byl to extrémně náročný rok. Od té doby s tím zápasím, regenerace vyžaduje čas a času není mnoho. Záda byla hodně složitá, bolelo mě to a říkala jsem si: Snad to ještě někdy přestane bolet a vrátím se. Hodně mi to změnilo náhled na tenis i na svou fyzickou stránku.

Že někdy je méně více?

Rok od roku budu starší a bude to jen složitější. Budu si muset lépe vybírat turnaje, omezit debly, což mě hrozně mrzí. Budu muset dávat na tělo větší pozor a končit sezonu dřív, abych měla čas zregenerovat. I tohle zranění kolene beru pozitivně. Půlka sezony byla dobrá, chyběly tři týdny, abych ji dohrála, to je škoda. Ale zase si odpočinu, naberu síly a nakopnu to od příští sezony. První část sezony vůbec nic neobhajuju, na tu se těším. Je tam plno turnajů na místech, která mám ráda. Mám pozitivní náladu. Mám kolem sebe také pozitivní lidi, super tým, kteří mi ještě přidávají k pohodě.

Nabitý kalendář je v tenise velké téma. I nejlepší hráčky vynechávají některé turnaje za cenu odečtu bodů, například Aryna Sabalenková a Iga Šwiateková.

Pro hráčky, které nejsou tak vysoko a potřebují hrát, je fajn, že je každý týden turnaj, ale problémem jsou povinné turnaje. Hrát 22 turnajů je pro holky jako Arynu neudržitelné, protože jdou každý vyhrávat a dostávají se daleko. To jsou desítky zápasů, mentální i fyzický tlak je obrovský. Když tam jste pořád, tak se prostě zraníte. Na konci roku to vidíte všude - u holek, u kluků. Když se to takhle měnilo, říkala jsem, že hráči budou zranění, a oni že ne, že čtrnáctidenní tisícovky budou super, že si hráči odpočinou, ale není to tak.

Měla by se změnit pravidla a neodečítat body třeba za neúčast na povinných pětistovkách?

Nemělo by být tolik povinných turnajů. Máte čtyři grandslamy, šest pětistovek, deset tisícovek, to je dvacet turnajů, které musíte odehrát. Do toho se hraje Billie Jean King Cup, loni byla ještě olympiáda. Když si to pak spočítáte, tak to je přes třicet týdnů na turnajích z padesáti. Kdy máte regenerovat, připravit se, zlepšit se?

Žít?

To je úplně mimo. Soukromý život je s cestováním strašně složitý. Kdo v tom není, nedokáže si to představit. Myslí si, jak je to zlaté, úžasné. Je důležité si najít cestu, proč tam chcete být, proč to hrajete. Najít si něco pozitivního, hezkého.

Třeba když jste se vracela po zranění zad a jako obhájkyně Wimbledonu jste pózovala s trofejí po boku Alcaraze?

Wimbledon byl nádherný. I všechno předtím. Neskutečné pocity vrátit se tam jako šampionka, hrát na centru první zápas. Moc jsem si to užila. I v tom uvědomění mi pomohlo to zranění. Jak jsem nebyla na tour, kde musíte týden co týden podávat výkony, dřít a ani nemáte čas si vychutnat a prožít vyhraný turnaj, byla to mentální očista. Ačkoli jsem ani nevěděla, jestli se kvůli zádům ještě vrátím. Vystoupíte z bubliny a žijete jinak. Pomohlo mi to získat zase chuť do tenisu, do práce a ještě něco dokázat. Ještě se tam držet a hrát s top holkami.

Podobně jako Karolína Muchová se dokážete vrátit po zranění poměrně rychle na vysokou úroveň hry, protože tenis máte přirozeně v ruce…

...mně to tak nepřijde, ale děkuju!

Také Markéta Vondroušová se vrací po zranění, další top tenistka z Česka. Podporujete se navzájem, když víte, jaké martyrium to obnáší?

Holky jsou na tom bohužel mnohem hůř než já, mají víc zranění, všelijaké operace. Já měla menší zranění kromě zad. Odehrála jsem i hodně zápasů v deblu s Kačkou Siniakovou. Snažím se z toho vytřískat co nejvíc, nemůžu si stěžovat na mé tělo. Odehrála jsem dost celých sezon. Pro holky to ale musí být těžké. Musí být mentálně silné a tenis je musí strašně moc bavit. Úplně si to nedokážu představit. Já měla zatím tři větší zranění a doufám, že žádná další velká, která by mě dlouhodoběji omezovala, nebudou.

Na to, jak jsme malá země, máme stále skvělé tenisty i tenistky. Je za tím systém výchovy, nebo úplně ne?

To je těžké. Je pozitivní, že tady máme strašně moc turnajů - v zimě, v létě. Můžete mít až tři turnaje týdně - áčka, béčka, céčka, starší, dorost… Jsme hodně vyhraní. A také si myslím, že máme dobré trenéry na techniku od dětských let, správné základy. Učila jsem se tenis hodně postaru. To znamená zavřené postavení. Jako dítě jsem hrávala ještě s „kladívkem“. Základ máme jiný než jinde, kde se to učí až moc novodobě.

Teď září Linda Nosková, vyskočila také Tereza Valentová. Co říkáte na nastupující generaci?

Jsem za ni moc ráda, holkám se daří. Lindu znám od dvanácti, kdy jsem hrála extraligu v Přerově. S Terkou Valentovou jsme loni v březnu, než se někam vyšvihla, trénovaly. Stačila mi, bylo vidět, že když to zvládne hlavou, tak na to má. Doufám, že se přidají i další mladé holky.

Mentální odolnost je v psychicky náročném tenise klíčová. Hrajete o každý míček. U vás to platí doslova. Vypadá to, že se vyžíváte v odvracení mečbolů. Ať to bylo Eastbourne, nebo proti Raducanové a pak na US Open proti Townsendové, které jste odvrátila osm mečbolů a vyhrála. Máte na to fígl, dechové cvičení?

Těch zápasů bylo dost, ale recept vám neprozradím! Jsou to asi zkušenosti, čím si projdete za celou kariéru od dětství. Asi to mám i geneticky. Jsem klidnější typ, rozvážnější i v normálním životě. S prominutím se z toho prostě neposeru. Buď to vyjde, nebo ne. Čeho se bát? Za týden je další zápas.

Osm odvrácených mečbolů byl rekordní počin v historii hlavní soutěže US Open. Bláznivý zápas.

Zápas, kdy mi to vůbec nešlo. A já si jen říkala: Pojď, hrej, to nevadí, že to nejde! Zkoušej, zkoušej, zkoušej! Najednou se to zlomilo. Na konci druhého setu jsem přešla do svého flow a už jsem neřešila, co se děje, jestli mám setbol, mečbol, nebo je to 5:5.

Těší vás vydřené vítězství víc než po hladkém průběhu, kdy trefujete každý úder?

Krásné je, když vám to jde, všechno vám to padá a tolik se u toho nenadřete, že? To chce člověk prožívat. Ale když to nejde, ukážete mentální stránku a víc vás to posune, než když vyhrajete 6:2, 6:1.

Dochází vám, že vás při tom sledují miliony diváků u televize, nebo díky klidné povaze, je vám to jedno?

Taky si to připouštím, máme své dny a třeba loni jsem to poměrně špatně snášela. Měla jsem takové období, kdy jsem byla zraněná a pak třikrát nemocná. Cítila jsem, že mediální tlak na mě a můj tým je velký. V Londýně se to zlomilo, zase jsem si dokázala, že to není v týmu a v tom, že bych to neuměla, ale v tom, že jsem nebyla fit. Vždycky už to vypadalo, že další zápas bude ten můj, ale přišla chřipka, covid, pořád něco. Těžko se mi vracelo.

Sama si děláte sociální sítě, odpovídáte fanouškům. Jak zvládáte kyberšikanu běsnících sázkařů?

Děje se to, je potřeba si v tom najít svůj rytmus, jak tím projít. Někdy je to složité, když se vám nedaří. Negativní komentáře vám nepomůžou. Jindy to přejdete lehce: Jen si říkejte co chcete, já si jedu to svoje, čemu věřím. Je to hodně o zkušenostech. Snažím se z nich poučit a hledat cestu, jak být lepší sama se sebou na kurtu, ve zvládání mediálního tlaku, anebo i na sítích.

Jak moc vám v tom pomáhá trenér Jiří Novák, milý člověk sršící pozitivní energií?

Našli jsme si teď k sobě dobrou cestu. Je super, jak je Jirka klidný. Je pozitivní pořád, ať se děje na kurtu cokoli. Dodává mi nadhled. Velice mi pomáhá. Najela jsem na jeho vlnu. Vnitřní nastavení je nejdůležitější, že si věříte, že to dopadne dobře. V tom je silný. Dokáže vás strhnout.

Je v něčem podobný jako vaše někdejší trenérka, zesnulá Jana Novotná, byť je mužská energie a ženská odlišná?

Když jsem byla s Janou, bylo mi osmnáct, začínala jsem a vůbec jsem neměla zkušenosti, co mám teď. Vnímala jsem tenis jinak. Oba jsou, byli… Těžké mluvit… Jsou úžasní sportovci, ke kterým můžete vzhlížet. Co řekli, bylo vždy svaté. Jsou extrémně pozitivní. Cokoli se děje, vyřeší se. To je hrozně fajn.

Jiří Novák mi říkal, že vám tenisově nesahá ani po paty, že jste přirozeně inteligentní hráčka, co si rozpozná taktiku v zápase sama. Hodně přemýšlíte o tenise, jaký úder zahrát, a nespoléháte se na automatismy?

O tom jsme s Jirkou hodně mluvili. Měl na to jiný náhled než já. Když jsme spolu začínali, bylo to pro nás oba náročné. Úplně nevěděl, jak mě má číst, jak mi poradit. Ale teď se hodně věcí vyjasnilo, našli jsme k sobě cestu. I když mám lepší výsledky, než měl Jirka, tak byl pro mě vzorem. Když mi bylo osm let a jela jsem se do Prostějova podívat na první turnaj, na Czech Open, mám odtud fotku s ním.

Krásná propojení, co život přináší.

Už tehdy jsem ho měla strašně ráda. Krásně se to sešlo. I když třeba říká, co říká, hodně na něj dám. Nechám si poradit, nebo minimálně si ho vyslechnu a promyslím si to. Pak máme dialog. Komunikace je velice důležitá. Našli jsme cestu, jak si rozumět a pomáhat, za to jsem moc ráda.

Jste svéhlavá osobnost, co si ráda dělá věci po svém?

Jsem svéhlavá. Kariéru jsem si jela podle sebe. Jsem tak vychovaná rodiči. Ale vždycky si radu vyslechnu, ať je od Jirky, kondičáka, fyzioterapeuta, nebo od člověka, který mě tolik nezná. Pak si to promyslím, jestli mi to dává smysl, nebo ne.

Je ženský tenis místem, kde se dají budovat pevná přátelství, nebo to tak konkurenční prostředí nedovoluje?

Dřív se to dalo, teď je to náročnější. Každá hráčka má kolem sebe tým pěti lidí, je ve své bublině. Každý týden můžeme být rivalky. Zajdete si na večeři, pokecáte, ale pravé přátelství mám mimo sport. Pak je i sranda přátele brát na zápasy a ten sport jim vlastně ukazovat. Jsou překvapení, jak to funguje.

Chybí současnému ženskému tenisu rivalita, jakou má mužský v Alcarazovi se Sinnerem?

Ženský tenis má hráčky, které hrají dobře, jsou solidní a ke kterým může další generace vzhlížet. Tenis dost sleduju, i když jsem zraněná. V Pekingu jsem viděla finále Lindy Noskové s Anisimovovou, semifinále s Pegulaovou. Je úžasné se inspirovat i Lindou, byla ve finále tisícovky, což je úžasný úspěch. Zápas s Anisimovovou byl zajímavý. Něco si můžete vzít ze všeho, když chcete něco najít. Od každé hráčky se učím.

Od vás se mohou inspirovat nejen během zápasu, ale i po něm. Vaše originální proslovy po vítězných turnajích se vryly do paměti i srdcí.

Například?

V Mexiku jste na ceremoniálu připomněla výročí 17. listopadu a rozplakala vedle stojící Martinu Navrátilovou. Už předtím na Roland Garros jste dojemně děkovala bývalé trenérce Janě Novotné či rádcům Navrátilové a Janu Kodešovi.

Když jsem mluvila o 17. listopadu, tak jsem zrovna ráno sledovala zprávy, co se děje v Česku. Vzniklo to v ten den. A když mluvím o Janě, tak je to srdeční záležitost. To tam je a navěky bude. Byla pro mě jedna z klíčových osob v mém rozvoji po juniorské kariéře. Každý člověk mě nějak zformoval, ať už to bylo pozitivní, nebo negativní. S kýmkoli jsem pracovala, měl něco pozitivního, co jsem si odnesla.

Odnesla jste si také dva grandslamy ve dvouhře a ve čtyrhře jste vyhrála úplně všechno - všechny grandslamy, masters, Fed Cup, olympiádu. Co vás před třicátými narozeninami žene dál?

Chtěla bych ještě něco velkého vyhrát. Jinak bych to nedělala. Touha a naděje mě žene ještě na olympiádu, chtěla bych se tam kvalifikovat a získat medaili v singlu. Což bude velice složité. Byla by to nádherná třešnička na dortu mé kariéry. Dále mě žene také to, že mě to stále baví. Hraní i trénování. I kdyby se mi už nikdy nic nepovedlo, už jen pro to tam chci jít to zkusit.

Máte v hlavě další proslov?

Nechám to na autentičnosti podle vývoje. Dopředu si to neplánuju. I když je teda pravda, že jsem přemýšlela, že kdybych ještě něco vyhrála, jakou udělám oslavu po posledním míči. Ale prostě mně to nejde. Mám jednu svoji a nejsem schopná udělat něco jiného. Na tom budu muset zapracovat.