Vrcholový sport není po fyzické ani mentální stránce zdravý, říká psycholog

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šampionce Petře Kvitové pomáhal, když vyhrála Wimbledon. Teď vyhlášený sportovní psycholog Michal Šafář sleduje její loučení na profesionálním okruhu. Naskočí mu zase ty krásné pocity z VIP lóže slovutného centrkurtu z ikonického tenisového klání s noblesní tradicí. Oceňuje normálnost rodačky z Fulneku, přírodní autentičnost. Nyní spolupracuje s další tuze nadanou slečnou s raketou Karolínou Muchovou. Děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého Olomouc má za klienty také špičkové atlety, plavce, házenkáře.

Ladí jejich psychickou odolnost, která je pro vrcholné sportovce stejně důležitá jako fyzická připravenost. Dbá na mentální hygienu. Souhlasí s hráčskou asociací FIFPro, jež nedávno zveřejnila studii, podle níž by fotbalisté měli dostat povinné čtyřtýdenní volno. „Když sportovci odpočívají, nesmí je trápit pocit, že se flákají. Naopak je to důležitá součást přípravy podobně jako v posilovně,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak moc jsou čtyři týdny dovolené pro vrcholové sportovce důležité nejen z hlediska zdraví a přetížených svalů, ale také pro psychickou očistu?

Je to velmi důležité. V Kanadě a Spojených státech to minimálně v mládežnických kategoriích v různých sportech mají přesně vymezené podle věku, že musí mít týdenní, měsíční pauzu od soutěžení, ale i tréninkového procesu, aby z toho vypadli, regenerovali dobře fyzicky i mentálně. Otázkou je, co můžete ve vrcholovém sportu nařídit, co je únosná varianta, co je prospěšné pro hráče a současně, protože se pohybujete v komerčním prostředí, organizačně složitém se spoustou tlaků, jak to vlastně poskládat. Hráčská asociace je orgán, který by měl primárně prosazovat zájmy hráčů a chránit je. Jak je to dobré, nebo nedobré, se může dost různit podle osobnostního nastavení hráče a fáze kariéry.

Pohled odborníka na psychické zdraví?

Obecně bych to doporučoval preventivně před dlouhodobým stresem a syndromem vyhoření. Jak součást mentální hygieny je to důležité. Můžeme vést debatu, jestli mají být čtyři, nebo tři týdny. Udává se, že minimálně potřebujete čtrnáct dní až tři týdny, abyste se dokázal přepnout do regeneračního režimu i v mentální stránce, abyste pak mohl nastoupit zpátky na hřiště natěšený, aniž byste měl zvracící reflex z toho, že vidíte balon, spoluhráče a to prostředí jako takové. Mladí kluci na začátku kariéry takové volno nepotřebují, ale když toho máte za sebou víc, je potřeba pro regenerací časem větší a větší. Ve většině případů to tak bývá.

Každý je jinak psychicky odolný. Klade vrcholový sport sportovce velké nároky? Mají jmenovku na zádech, jsou pod tlakem, neschovají se.

Jednoznačně a zřetelně. Nebudeme si nic nalhávat, vrcholový sport po stránce fyzické i mentální není zdravý. Jste nucený dostávat se na hranici svých možností jak mentálních, tak fyzických. Hranice těch možností bývá i hranicí zdraví. Pak může v tělu něco vypnout, selhávat, organismus se brání stresu a vypětí. Začne vám haprovat psychická stránka. Abyste podával dlouhodobě vrcholné výkony, potřebujete prostor z toho vystoupit a načerpat sílu. Na někoho to dojde dřív, na někoho později.

Setkáváte se často, že vaši klienti, vrcholoví sportovci, jsou blízko k vyhoření, nebo úzkosti a jiným psychickým problémům, že jedou přes závit dlouhodobě?

S vyhořením se setkávám, ale není to tak, že to potká každého. Vždy jde o kombinaci dvou věcí - osobnostního, hodnotového nastavení člověka a míry rizikovosti prostředí, ve kterém je. Analogický příklad: tisíc lidí projde kolem hospody, napije se, alkohol se stane nějakou součástí jejich života a problémy s tím nemají. Každý desátý, který se napije v hospodě úplně stejně, spadne do závislosti.

Takže hodně záleží na osobnosti jedince?

Vrcholový sport z hlediska tlaku, který tam je, je rizikovým prostředím pro syndrom vyhoření. Pokud se to zkombinuje s tím, že ta osobnost je na to senzitivnější, je tam vysoká míra perfekcionismu, je na sebe hodně přísný, dává tomu strašně moc a začne mít rychle pocit, že se mu to nevrací, má od sebe vysoká očekávání, tak tito jedinci ještě v kombinaci se sociálními sítěmi, kde vidí všechny ty úspěšné, mají tendenci do syndromu vyhoření spadnout s výrazně vyšší pravděpodobností než někdo, kdo má osobnostní parametry nastavené jinak. S tím, že se vrcholoví sportovci dostávají v nějaké fázi kariéry nebo sezony do chronického přetížení, nebo vyčerpání, se setkávám velmi často. To je něco, co je typické pro vrcholový sport.

Máte obecnou radu, jak tomu čelit? Odstřihnout se od sítí?

Víte, že neradím, tomu se vyhýbám. Snažíme se na tom pracovat preventivně, protože oni si volno fakt nemohou v sezoně vzít, má nějaké vrcholy, někdy se to naskládá ještě s olympiádou, nebo jinými turnaji. Spíš řešíte, jak se svými silami zacházet přiměřeně i v průběhu sezony, naučit se akceptovat, že čas věnovaný regeneraci, tomu pasivnímu a aktivnímu odpočinku, je nezbytnou součástí tréninkového procesu.

Že se neflákají.

Ano, že je ten čas stejně důležitý jako odbouchané kilometry, kila v posilovně, tréninky na hřišti. Což pro sporťáky, kteří mají sklony k profesionalismu, anebo to mají nastavené tak, že jejich vnitřní jistota se opírá o tvrdý trénink, o pocit utrpení, které absolvují v tréninkovém procesu, je hrozně těžké přijmout, že v té chvíli, kdy v uvozovkách nic nedělají, je stejně důležitá součást přípravy, jako když něco dělají. Hledá se pak způsob, jak si tohle v hlavě naladit, že to není, že se flákáte, ale že i v této chvíli na sobě pracujete, čerpáte energii pro další časy.

Což je v době sociálních sítí, kdy neustále o sobě čtou různé zprávy, zase těžší.

To je přesně ono. Neudržíte se, vidíte, jak Franta maká, Karel maká, a ty sedíš a nic neděláš. Vnitřní výčitky, nejistota, obava se pak rozvíjí. Součástí té práce je hledat způsob, jak se dokázat aspoň na chvíli od sítí odříznout.

Existuje průzkum, že s nástupem chytrých telefonů a sociálních sítí mají psychologové více práce?

Říká se to obecně. Jsem v tomto zdrženlivý. Neřekl bych, že máme víc práce, ale spíš ta práce má jiný charakter. Souboj, který svádí sportovci, že se neustále srovnávají s někým jiným, na sociálních sítích pak s idealizovaným obrazem těch nejlepších na světě, je typ stresu, který v takové míře v předchozích obdobích nebyl. Byly jiné problémy. Toto je specifická záležitost, hledáte způsob, aby se s tím sportovci srovnali. S virtuální zátěží, která neodpovídá reálnému, co v životě je.

Podle výzkumu FIFApro, jehož se účastnilo tři tisíce současných a bývalých fotbalistů, měl mít každý čtvrtý nějaké psychické potíže. To mi přijde jako šílené číslo.

Je potřeba to posuzovat s kritickým přístupem. Metodiku přesně neznám. Ve chvíli, kdy za něco lobbujete, máte tendenci zvýraznit potenciální rizika a problémy, které s tím souvisí, abyste měl silnější argumenty. Otázka je, jak definují psychické problémy. To, že v průběhu sportovní kariéry procházíte obdobím, kdy se vám nedaří, jste nespokojený, cítíte se v nepohodě a subjektivně to vnímáte negativně, je něco, s čím je konfrontovaný každý druhý, ale když se na to podíváte z odborného hlediska, co je psychologický problém střední a vyšší závažnosti, tak je to něco jiného než potýkání se s nejistotou, nebo s neúspěchem, čímž to nechci bagatelizovat. Chtějí upozornit na problém fotbalistů, aby se s tím něco dělalo, bylo to ku prospěchu hráčů a ve výsledku i toho sportu.

Špičkovým fotbalistům se natahuje sezona k šedesátce zápasů, hrají jedenáct měsíců v roce i víc, když je mistrovství světa klubů jako nyní. Podobně dlouhou sezonu mají i tenisté. Jsou fotbalisté v něčem ohroženější?

Jsou ohroženější tím, co jste teď popsal - že když jste ambiciózní, daří se vám, tak s úspěchem přichází větší zátěž. Jste v situaci, že když vás někam nominují, tak to nechcete pustit, je to čest a příležitost. Nakládá to tlaku na sebe víc a víc. Sporty jako tenis a fotbal, které mají zátěž celosezonní a není tam jeden, nebo dva vrcholy, na které se můžete soustředit, tak chronifikace zátěže a tlaku je tím rizikovým faktorem, protože nakonec vás stres přemůže, ať už to vypne někde v těle, nebo se dostanete do stavu, že už to nechcete, těžko to snášíte, máte tam nepohodu, emoční nevyrovnanost, výbuchy agrese. To může být důsledek nekonečného tlaku, kdy odjedete týden na dovolenou a už zase padáte zpátky do sezony.

Náročný na hlavu mi přijde zejména tenis. Nezná remízy, záleží na každém míčku, porážky jsou na týdenním pořádku a do toho neustále přelety.

Tenis je hrozný v tomto. I když se dostanete do finále, což je fantastický úspěch, tak končíte jako poražený. Úplná satisfakce z vítězství přichází velmi zřídka pro velmi málo tenistů. Je to nekonečný kolotoč porážek. Když se podíváte na Sinnera, nebo Sabalenkovou, a jejich celoroční poměr vítězných a prohraných balonů, tak zjistíte, že i ti nejlepší na světě tráví 43 procent času v prohře, v neúspěchu, v selhání, to, že je to ten prohraný balon. A to jsou ti nejlepší. Když se podíváte na dvacátého, třicátého, tak se to překlopí na tu stranu, že je vlastně loser, že víc prohrává, než vyhrává. Je to celý rok furt dokola.

Na hlavu.

Dostáváte prachy, jste pod tlakem, který částečně vytváříte na sebe, ale je těžké mu odolat. Jasně, jste výborně zaplacený, ale víte, že kariéra je krátká, že když jste ve stovce, v padesátce, v desítce, že tam zítra být nemusíte, tak chcete urvat každou příležitost, která se objeví. A to potom vede k tomu, že procento zranění, nebo pocitu selhání, narůstá.

Co jako psycholog říkáte tenistce Karolíně Muchové na to, že hraje přes bolest a nemůže používat bekhend, jak by chtěla?

V tenise zvažujete spoustu věcí, které jsou dokola. S každým klientem jsem to měl nastavené tak, že to má být primární rozhodnutí sportovce. Říkal jsem vám, že nikomu neradím. Hledáme kompromis, který je přijatelný pro zdraví sportovce i kariéru. To jsou často dvě věci, které mohou být v rozporu. Pomáháte sportovci hledat cestu, jak tohle ukočírovat. I když to navenek tak nevypadá, protože zranění je tam spousta, tak Karolína je v tomhle velmi rozumná, uvažuje o tom v celém kontextu. Jsem přesvědčený, že kdyby o tom takto neuvažovala, tak už nehraje.

Samostatným fenoménem je odchod do penze zhruba v pětatřiceti.

Udělat v kolotoči, kdy jste ve vysokém adrenalinu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, najednou cvak, a ještě navíc třeba kvůli zranění, je složité. Zhasne a nic.

Neštěkne pes.

Nazdar, odchod na párek, čau! Pokud jste byl v elitním klubu, kdy se všechno motalo kolem vás, měl jste na všechno lidi, tak se zhasne úplně a zůstanete sám. OK, nějaké prachy máte, ale někteří vůbec nevědí, jak s nimi zacházet. A v některých sportech nemáte ani ty prachy. Hotovo dvacet. Kdo to nezažil, nedokáže si to představit. Stejně jako si dost sportovců nedokáže představit, že to nastane.

Kvůli tomu jste na Fakultě tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci udělali projekt duální kariéry při vrcholové sportovce?

Máme to pro elitní sportovce, mohou se tam dostat jen v olympijských sportech junioři, kteří mají medaili z juniorského mistrovství světa, mistrovství Evropy, nebo v seniorských kategoriích účastnici mistrovství světa, mistrovství Evropy a olympiády. Mají to nastavené tak, že už v průběhu kariéry mohou vystudovat bakalářské studium.

Jak zvládne Petra Kvitová vstup do sportovní penze?

Vím prd, ale připadá mi, že v tomto případě máte hezkou kombinaci naplněné, úspěšné a poměrně dlouhé kariéry. Je to typ uzavření kariéry, který je plánovaný. Má naplněný osobní život. Připadá mi to jako pozvolný, nejpřirozenější přechod do sportovního důchodu. I s ohlášeným návratem, který byl pro spoustu lidí s otazníkem. Ale teď to vypadá, že se tak pěkně překlopil do loučení s kariérou a to mi přijde jako hezky udělané, zvládnuté.

Vaše nejsilnější vzpomínka na Petru Kvitovou je z lóže Wimbledonu?

Hele, víte co, v té chvíli mi to tak úplně nepřišlo. Ale když to vezmu zpětně, byl to asi fakt nejsilnější moment, protože co chcete mít v tenise silnějšího než centrkurt, lóži a to vítězství. To je hodně pěkná vzpomínka. Vážím si, že jsem u toho mohl být, to bylo moc fajn, i lidsky hezké.

Jak se vám s Petrou Kvitovou spolupracovalo?

To se těžko popisuje. Bylo moc fajn, že jsem si rozuměl s trenérem Davidem Kotyzou a s lidmi kolem. Přišlo mi to, že to hezky plynulo na to, že to bylo ve vypjatém vrcholovém sportu, že si to dokázalo udržet takový příjemný týmový duch. Bylo to i pro mě obohacující, moc hezké období. Samozřejmě tam byly těžké věci, v mnoha ohledech to bylo složité, ale Petra tím, jak je hodně přírodní, přirozená, tak to bylo atypické oproti jiným zkušenostem z vrcholového sportu.

V čem?

V nějaké autenticitě. Z hlediska mezilidských vztahů i na této vrcholové úrovni. Fungovaly normální vazby.

Petra Kvitová se zvládla vrátit na top úroveň i po děsivém přepadení a pořezání prstů. Svědčí to o tom, že je mimořádně silná osobnost?

Jsem o tom přesvědčený, i když u této části kariéry jsem už nebyl. O tom, že je mimořádně silná, pro mě svědčilo už to, jak je schopná hrát klíčové zápasy, jak její síla rostla s náročností zápasu. Skoro takové zápasy neprohrávala, byla schopná výkon posunout o další level výš.

Debatovala s vámi o vašich metodách, nebo zcela věřila odborníkovi?

Debaty byly o spoustě věcí. I já jsem se učil, že nejefektivnější způsob mentální práce je ten, který se opírá o nejpřirozenější, funkční, silné stránky osobnosti klienta, se kterým pracujete. Když se podaří na to navázat, není potřeba velké přemlouvání. Přirozeně to pak plyne do tréninkového i životního procesu.

Takže jste na navázal na její přirozenost?

Ano, to je její nejsilnější stránka. Je autentická v projevu i emocích, které mohl někdo navenek považovat za její slabší stránku, že když se necítila dobře, nebyla v pohodě, tak bylo na první pohled čitelné, ale mně přišlo, že se jí to podařilo dostat do silné stránky, že nevyčerpává energii na to, aby se někde přetvařovala, na něco si hrála. Je taková, jaká je. A to jí potom umožňuje v klíčových momentech fungovat s mnohonásobnou energií proti běžným situacím.

Máte pro tenis slabost jako psycholog už kvůli jeho brutální mentální náročnosti?

Tenis je brutální, ale bráním se říct, že je po psychické stránce nejbrutálnější, protože v každém sportu máte něco specifického, těžkého - ve fotbale, v házené, v plávání, v atletice. Spíš bych řekl, a je to trochu podobné mé zkušenosti s Petrou, že v různých sportech mám slabost pro lidi, kteří dokáží být lidsky normální, být dobří lidé i mimo sport.

Je jich většina?

Měl jsem dost štěstí na to, že jsem se s takovými lidmi potkával. Objektivně bych ale řekl, že ve sportu je stejné procento kreténů jako v jakékoli jiné oblasti.