Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Karel Schwarzenberg obohatil kdysi český politický slovník spojením „spolknout ropuchu“. Znamenalo to, že jako politik musíte ve vyšším zájmu občas udělat něco, co se vám vlastně trochu hnusí.
Kdyby kníže ještě žil, viděl by tenhle týden jedno takové polykání ropuchy v přímém přenosu. Středečním zvolením Tomia Okamury předsedou Poslanecké sněmovny vykročila česká parlamentní demokracie na cestu sebeponížení.
Zažili jsme různé předsedy a předsedkyně Sněmovny. Dokonce i Miloše Zemana. Ještě nikdy si ale lid této země prostřednictvím svých zástupců nezvolil proruského rasistu znevažujícího holokaust a stojícího v čele strany, kterou je podle rozhodnutí soudu naprosto fér nazývat fašistickou.
Tomio Okamura by v tuhle chvíli nasadil pohoršenou masku a začal by ječet: „Prosím vás, pane redaktore, jak bych mohl být já, poloviční moravský Japonec, vůbec rasistou?! Já si s rasismem užil svoje!“ Ano, je to docela pozoruhodný osobnostní vývoj, který vyvrcholil proměnou někdejšího přívržence multikulturního světa okouzleného návštěvou londýnské mešity v nenávistné xenofobní monstrum.
Ale možná má Tomio Okamura pravdu a skutečně není přesvědčeným rasistou. Jeho cynická politika zajišťující mu už roky jistý životní standard ale taková prostě je a nemusíme o tom snad dál diskutovat.
„Každý máme nějaký vývoj, když je nám dvacet, když je nám dvacet pět,“ odrážel třetí nejvyšší ústavní činitel takzvaně „na Turka“ ve čtvrtečním Interview ČT24 otázky ohledně svých někdejších ukázkově rasistických výroků na adresu Romů. Ano, každý máme nějaký vývoj, ale Okamurovi bylo v době, kdy je pronášel, 42 let a zatím rozhodně neubral plyn, jen změnil terče: na muslimy, Afričany či Ukrajince.
Hned svým prvním krokem ve čtvrtek nový předseda Sněmovny dokázal, jaký cirkus s ním budeme po celé čtyři roky zažívat. Aby bylo jasno: sundat první den v úřadu ukrajinskou vlajku z budovy znamená v symbolické rovině totéž, jako si tam rovnou pověsit vlajku ruskou.
Často karikovaná otázka sportovních reportérů vyčerpanému hrdinovi, který se sotva posbíral z ledu či trávníku poté, co jeho tým zaznamenal ponižující porážku, zní: „Jaké máte pocity?“
Ale vlastně to není tak hloupý dotaz. Položme jej nyní těm poslancům ANO, kteří si tak zakládají na svém vlastním nezávislém úsudku nebo jej v minulosti už i prokázali: Tak co, jaké teď máte pocity, Taťáno Malá, Roberte Plago, Adame Vojtěchu, Karle Havlíčku, Roberte Králíčku, Patriku Nachere, kteří jste pro Tomia Okamuru hlasovali? Všechno v pořádku? Spolkli jste ropuchu jen proto, aby váš stranický šéf Andrej Babiš nebyl v tomhle volebním období vydán soudu v kauze Čapího hnízda. Vyplatilo se to? Ani stín pochybností?
A aby se vám o tom lépe přemýšlelo, nabídnu vám k tomu ještě jeden citát politického klasika, s nímž vás dlouhá léta pojilo pragmatické spojenectví - a dokonce v jistý čas i vašeho voliče Miloše Zemana: „Vláda, která toleruje zloděje a tuneláře, je sama objektivně vládou zlodějů a tunelářů,“ pravil kdysi před třiceti lety ve Sněmovně tehdejší lídr opoziční ČSSD.
Stačí to jen malinko upravit: „Kdo toleruje rasistu a proruského kolaboranta v čele Sněmovny, stává se objektivně rasistou a proruským kolaborantem.“ Souhlasíte? A jaké z toho máte pocity?
