Maminka občas zapomíná, je to demence? Důležité je hlídat četnost příznaků

Možná si ještě pamatujete dobu, kdy se o starších lidech říkalo, že si nic nepamatují, protože mají sklerózu. Tenhle nepřesný termín odnesl čas, lidí s demencí, diagnózou, která jej nahradila, ale přibývá. Mezi sedmdesátníky nějakou z nich trpí zhruba tři procenta lidí, u lidí nad 85 let pětina a po devadesátce třetina z nich.

Na druhou stranu, zdaleka ne všechno, co jako příznaky demence vypadá, jí skutečně je. Laik to ale poznat nemůže, proto má vždycky smysl snažit se zjistit příčinu, proč se chování a reakce staršího příbuzného mění. Stejné projevy jako obávaná demence může mít třeba nedostatečná výživa. Zároveň je dobré zjistit, o jakou demenci jde, protože ani ty se všechny neléčí stejně.

Brzké stanovení správné diagnózy má smysl i u Alzheimerovy choroby. Už proto, že od příštího roku bude i v Česku k dispozici nový přelomový lék. Ani ten sice nemoc nevyléčí, ale umí ji na dlouho zastavit.

„Alzheimerova choroba se může rozvíjet roky a postupně přecházet do dalších stadií. Zpomalit její nástup se však dá jen na začátku,“ říká Božena Jurašková, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti, která je zároveň primářkou III. interní gerontologické a metabolické kliniky v královéhradecké fakultní nemocnici.

Odhaduje se, že celkový počet osob s demencí v Česku se dostává k 200 tisícům, ovšem jen třetina má stanovenou přesnou diagnózu. Kvůli případnému předepsání nového léků budou muset lékaři více než dosud pátrat po tom, o jaký typ demence jde. To se teď nedělo. Podle lékařky Juraškové se dokonce může ukázat, Alzheimerova choroba není tak častá, jak se v posledních desetiletích zdá, a že o něco více je naopak lidí s demencí způsobenou poškozením cév. Že počet pacientů s cévním typem demence je poměrně vysoký, ukazuje třeba tato studie.

Složitost diagnostikovat příčinu demence souvisí také s tím, že někteří pacienti s Alzheimerovou chorobou mohou mít současně i jiné neurologické problémy. „Kromě toho neexistuje žádný definitivní diagnostický test, který by jednoznačně určil přítomnost onemocnění,“ upozorňuje profesor Jakub Hort z Neurologické kliniky pražské Fakultní nemocnice a ředitel Alzheimer nadačního fondu.

Do budoucna je podle něj cílem mimo jiné vyvinout nové diagnostické metody, protože změny v mozku se vyvíjejí dlouhé roky předtím, než se nemoc jakkoli projeví.

Výpadky paměti, zmatenost a nesoustředěnost skutečně mohou být příznakem neurodegenerativní choroby, jako je Alzheimerova nemoc. „Projevy připomínající demenci ale mohou souviset třeba s depresí, nedostatkem vitaminu B nebo D, může také jít o nežádoucí účinek některých léků,“ popsala geriatrička.

Typicky se tak děje třeba u léků na spaní, které senioři někdy berou ve zbytečně vysokých dávkách. Vysvětlením může být také fakt, že senior hodně špatně vidí nebo slyší. Nebo dehydratace, zvláště v létě či při průjmech. Lékařka každopádně doporučuje potíže nebagatelizovat a snažit se najít příčinu co nejdříve.

Možná se ukáže, že to skutečně je demence, ale i ta může mít více příčin než jen Alzheimer. Může jít o důsledek toho, že se člověku hůře prokrvuje mozek kvůli poškození cév. Tak, jak se ucpávají cévy vedoucí k srdci, ucpávají se i ty v hlavě.

Někdy se tak stane náhle, pak se pacient zpětně dozví, že prodělal „malou mrtvičku“ způsobenou tím, jak se cévy postupně ucpávají. Lékaři v tomto případě mluví o vaskulární demenci, zásadní zlepšení stavu ale zařídit neumí. Snahou je zabránit dalšímu poškozování mozku třeba léky na vysoký tlak. Průběh bývá podobný jako u Alzheimerovy choroby, část pacientů trpí oběma typy najednou.

Demence se objevuje i u části pacientů s Parkinsonovou nemocí, zvláště v pokročilém věku, ale vypadá trochu jinak. U parkinsoniků ji ani tak neprovází potíže s pamětí jako spíše s myšlením - člověk se například nedokáže rozhodnout nebo přemýšlí zjevně pomaleji, než tomu u něj bylo dříve.

Nezamčené auto s otevřenými dveřmi přes noc na ulici.

Zapnutá plotýnka na sporáku, na které už se dávno nic nevaří.

Zapomenutá schůzka.

Čas od času se to může stát každému, ani nemusí být v seniorském věku. Určité zhoršení mentálních schopností ke stárnutí patří. Problém nastává, když podobných historek přibývá a příznaky se v čase zhoršují, pak to skutečně může ukazovat na demenci.

Na rozdíl od demence související s poškozením cév příčiny vzniku Alzheimerovy choroby nejsou zcela jasné ani odborníkům. „Kromě věku hraje roli dědičnost, úrazy, životní styl, kardiovaskulární rizika, užívání alkoholu, vystavení toxickým látkám nebo infekce. Za největší rizikový faktor je však stále považován věk,“ vysvětluje profesor Jakub Hort. Dvě třetiny nemocných tvoří ženy.

Jedním z vysvětlení, proč častěji onemocní ženy, je pokles hladiny pohlavních hormonů po padesátce, dalším pak reakce imunitního systému. Jedna ze studií ukázala, že bílkovina amyloid, která při Alzheimerově nemoci poškozuje mozek, se v něm ukládá v rámci boje proti infekcím. A protože ženy trpí autoimunitními chorobami dvakrát častěji než muži, může se u nich podle odborníků vyskytovat i více těchto plaků.

Každopádně včasné rozpoznání příznaků může zásadně prodloužit dobu, kdy je nemocný člověk ještě relativně soběstačný. Nejtěžší je poznat první stadium, které je přitom jediným, kdy se dá postup nemoci efektivně zpomalit.

Příbuzní podle lékařky Juraškové často projevy počínající demence zlehčují a přijdou, až když už je nemoc ve druhém stadiu. „Protože teprve tehdy začínají mít o rodiče strach. Ale tady už se těžko zasahuje, proces je rozjetý,“ dodává.

Příklad? Člověk s prvním stadiem demence může občas zapomenout, kam vlastně vyrazil. Člověk s druhým bude bloudit po městě a ani nebude přesně vědět, kde je.

Příznaky prvního stádia demence bývají nenápadné a snadno přehlédnutelné. „Ale můžeme vidět, že člověk stagnuje ve věcech, které dřív dělal automaticky, nebo v nich dokonce vynikal. A teď začíná pokulhávat,“ vysvětluje Jurašková.

Nicméně situace, kdy si člověk nemůže vzpomenout, kolikátého je, a že je zrovna pondělí, překvapivě mezi příznaky demence vůbec nepatří.

Podle geriatričky je to v důchodu, kdy člověk nepotřebuje vstávat do práce, velmi časté a vlastně přirozené. A v něčem podobné, jako si dnem v týdnu a datem nemusí být jistý člověk na dovolené.

Naopak mezi projevy patří, když se člověk ztratí cestou někam, kam dříve bezpečně trefil. Dále také horší zvládání běžných činností, vypadávání slov při komunikaci, ztráta iniciativy.

Příznačné jsou také obtíže s plánováním a organizací či změny v chování. Člověk může například být hašteřivější nebo mu mohou začít vadit návštěvy, které měl přitom dřív rád. Ještě pořád to nakonec nemusí být demence, vysvětlením může být třeba deprese.

Dostat seniora k odborníkům není snadné. „Bude nejspíš říkat, že k lékaři nepotřebuje, že potíže nemá. A když takový člověk nebude chtít, nepřesvědčíte ho,“ říká Božena Jurašková.

V poradně se sama setkává s tím, že i když rodina dorazí, snadné to nebývá. Pacient třeba vyzve příbuzného, který ho přivedl, „tak na mě pojď žalovat“, stává se, že zazní obvinění z toho, že mu jde o peníze nebo majetek. Zejména lidé s Alzheimerovou demencí si svoje potíže skutečně nemusí uvědomovat, ovšem pro okolí je těžké si podobné scénky nebrat osobně.

Podle lékařky není špatný nápad začít orientačním screeningovým testem, které nabízejí i některé lékárny - proškolený farmaceut pak může případně doporučit další vyšetření. Dá se to navrhnout jako test na paměť s tím, že se pak bude hledat, jak ji případně zlepšit.

Orientační test může udělat i praktik. Ten si zároveň může všimnout, že se jeho pacient, kterého zná roky, začne chovat zvláštně. „Když mu třeba pětkrát volá kvůli stejné věci, může to znamenat problém a lékař by měl zařídit potřebná vyšetření,“ vysvětluje geriatrička. I takhle se totiž může projevit počínající demence.

Diagnostika pak pokračuje u geriatra, neurologa nebo psychiatra. K dispozici jsou krom testů odběry krve, anamnestické rozhovory a ideálně také magnetická rezonance, která ukáže případně změny v mozku. Ne každý senior ji ale dokáže absolvovat. Cílem je zároveň vyloučit jiné možné příčiny potíží, tedy třeba zmíněnou depresi nebo třeba špatnou výživu.

V tomto stadiu je pacient ještě relativně soběstačný a vyžaduje jen občasnou pomoc. Je to také jediná fáze, kdy mají léčba a nefarmakologické přístupy viditelný efekt. Podle lékařky je zásadní cvičit paměť, klidně pomocí nějakého kurzu, kde účastníky učí, jak si třeba zapamatovat nákup. Funguje i čtení, pexeso s vnoučaty, povídání si s nimi.

Zcela zásadní vliv ale má socializace. To znamená setkávání se s jinými lidmi, zájem o svět, politiku, pokračování v zájmových činnostech a podobně. Naopak dříve doporučované křížovky podle lékařky Ivy Holmerové, ředitelky pražského Gerontocentra, moc smysl nemají.

Klíčová je také komunikace. „Je důležité si na seniory udělat čas, komunikovat s nimi, oni to potřebují. Když se komunikace omezí na maily nebo občas telefon, je to pro mozek špatné. Velký význam má i pohyb včetně toho v přírodě, kterého mají čeští senioři ve srovnání třeba s německými málo. Pomoci může už třeba deset minut cvičení denně,“ doplnila lékařka Jurašková.

Odborníci zdůrazňují rovněž význam kvalitní výživy, přičemž co se pozitivního vlivu na mozek týká, z výzkumů nejlépe vychází středomořská strava. Svědčí navíc srdci a cévám. Všechny tyhle věci mají smysl i tehdy, když starší člověk žádné projevy demence nemá, fungují totiž i preventivně.

Už od příštího roku bude v Česku dostupná nejmodernější biologická léčba Alzheimerovy choroby pod názvem Leqembi s účinnou látkou lecanemab. První, která působí přímo na příčinu této demence, tedy na bílkovinné usazeniny v mozku.

Monoklonální protilátka je určena lidem s počáteční formou Alzheimerovy choroby, podává se formou nitrožilní infuze jednou za dva týdny. Další podobný lék by se měl k pacientům dostat nejspíše během příštího roku. Ani tato léčba nicméně nemoc nezastaví, jen ji zpomalí.

Podle neurologa Horta zpomaluje postup nemoci a brání tomu, aby se stav nemocného ve fázi, kdy ještě je soběstačný, nezhoršil natolik, že už by péči sám o sebe nezvládl. Když se po čase stejně začne stav zhoršovat, léky se přestanou podávat. Zhoršení by ale mělo nastat významně později než bez této léčby.

Podle geriatričky Juraškové je potřeba velmi pečlivě volit, komu tuto léčbu nasadit, aby mu pomohla a zároveň mu neublížily vedlejší účinky, mezi které patří třeba otok mozku nebo riziko krvácení do něj. Smysl totiž bude mít skutečně jen u lidí s počínající Alzheimerovou chorobou a to ještě ne u všech, u těch s demencí jiného typu  - tedy třeba u té kvůli špatnému prokrvení mozku - by žádný léčebný efekt neměla. Před nasazením léčby budou muset lidé podstoupit vyšetření například pomocí magnetické rezonance, nutný zřejmě bude i odběr mozkomíšního moku, aby se potvrdilo, že skutečně mají usazeniny v mozku.

Kromě nového, už brzy dostupného léku se u Alzheimerovy choroby nebo třeba u demence provázející Parkinsonovu nemoc používají k léčbě například inhibitory acetylcholinesterázy (například donepezil, galantamin a rivastigmin), které pomáhají u mírné až středně těžké demence zlepšovat paměť, soustředění či orientaci.

V těžších fázích nemoci se může nasadit lék memantin, který zpomaluje další progresi choroby tím, že pomáhá přenosu nervových signálů.

Podávají se také léky ovlivňující psychiatrické příznaky tak, aby například vymizely bludy, halucinace nebo depresivita. I tady je potřeba obezřetnost, protože někdy je potřeba například nasadit hypnotika čili léky na spaní, ta však naopak mohou u někoho demenci vyvolat.

Ovlivnit léky demenci způsobenou poškozením cév je těžší, inhibitory acetylcholinesterázy tu nemají valný efekt. Léčba se proto spíše snaží zabránit dalšímu poškozování mozku pomocí léků na ředění krve, snižování krevního tlaku či hladiny cholesterolu.

V druhém stadiu demence už nastávají větší výpadky paměti a snižuje se soběstačnost. „Lidé začínají bloudit, přidává se porucha soudnosti, nekritičnost, chybí sebereflexe, prohlubují se změny osobnosti, člověk bývá viditelně zmatený,“ popsala geriatrička Božena Jurašková.

Je možné pozorovat výrazné zhoršení řečových schopností a vyjadřování, přidává se také ztráta schopnosti nakupovat a vařit, mohou se objevit noční halucinace, sílí podezíravost a obavy o majetek.

„V tomto stadiu to už začíná být trochu nebezpečné, rodina už to musí začít řešit,“ říká lékařka. Nejde jen o puštěný sporák nebo to, že se člověk ztratí, právě v této fázi hrozí, že člověk otevře někomu neznámému a podepíše něco, čemu vůbec nerozumí, svěří peníze někomu, komu by neměl.

Ovšem i v této fázi lidé často své potíže maskují, takže na návštěvě lékaře, jako je třeba kardiolog, nemusí nic vypadat podezřele. Starší paní, která nezvládá ani sebepéči a doma jí v ledničce plesniví obědy od pečovatelské služby, protože si je nezvládá ve správný čas ohřát, může vypadat skvěle orientovaně. Odvypráví, co během dne dělala, postěžuje si, že za ní rodina nechodí, pravda to ovšem vůbec být nemusí. A když přijde domů, zavolá do ordinace, aby se tam konečně objednala, protože tam dva roky nebyla. Nepamatuje si totiž, že už tam ten den byla.

Pro lidi s demencí v tomto stadiu je důležité, aby jejich dny měly pravidelný rytmus a aby je zároveň nikdo moc nenutil do změn nebo nějakých nezvyklých aktivit. Jinak to vede k rozmrzelosti, ale také třeba k agresivitě. Už nebývá možné, aby byli celý den sami doma, velkou pomoc může představovat třeba denní pobytový stacionář.

„Měla jsem mezi klienty právníka, který šel do stacionáře a říkal tomu, že jde pracovat na soud. Po návratu vyprávěl rodině, že měl náročný den, protože bylo třeba vyřešit hodně případů. Takhle to šlo deset let,“ vypráví lékařka.

Pro mozek jsou v této fázi demence skvělé pozitivní prožitky, spojené třeba s poslechem hudby nebo tancem, pokud je měli v minulosti rádi, protože to aktivuje hlouběji v mozku uložené informace.Příbuzní také mohou vzít svoje stárnoucí rodiče třeba na místa, kam chodili do školy, prohlížet si s nimi rodinná alba.

Ve třetím stadiu už člověk nepoznává členy své rodiny, pro kterou to tím pádem může být hodně těžké. Lidé s demencí už také nedokážou mluvit souvisle, z jejich původně plynulé řeči se stávají jen hesla. Stále častěji jsou zmatení, a proto zcela nesoběstační, někdy také inkontinentní, viditelné chátrají, a někteří proto končí na invalidním vozíku. Lidé s Alzheimerovou nemocí žijí v průměru asi osm let od stanovení diagnózy, ale v některých případech mohou žít 15 až 20 let či ještě déle.

Pečovat o takového člověka doma je mimořádně obtížné, přičemž on sám už z péče svého okolí, které často jde na hranici svých sil, podle lékařky nijak neprofituje. „Pak o starého člověka s těžkou demencí pečuje jeho šedesátiletý syn, který se sám léčí s nějakým onkologickým onemocněním, sám je vyčerpaný a unavený, což nakonec může být i nebezpečné,“ popsala ne úplně vzácnou situaci, kdy je třeba řešit třeba také třeba deprese u pečujícího člověka.

Pokud je to možné, považuje v takovém případě za lepší ústavní péči, protože těžce dementní pacient potřebuje nejen zajistit základní péči, ale také čtyřiadvacetihodinový dohled. A služby, které by to dokázaly v domácím prostředí, dostupné nejsou.

Pacient ve čtvrtém stadiu demence už jen leží, nevnímá okolí, mizí mu svaly, nedokáže polykat. Podle geriatričky je zde na místě paliativní péče a zajištění dostatku tekutin, nikoli například invazivní řešení různých zdravotních problémů, které by se mohly objevit.

Autorka je šéfredaktorkou webu Vitalia.cz