Pivní břicho k muži patří, myslí si Češi. Přitom je zabíjí. Víc než ženy

Obezita nebo nadváha tělu škodí. O tom, jak moc, rozhoduje i to, jak je tuk v těle rozložen. Mužům se častěji hromadí v oblasti břicha. Proč je tak nebezpečný? Je v těsném kontaktu například s játry a slinivkou břišní, a tak se do těchto orgánů snadno dostávají látky v něm vznikající. Odborně se jim říká prozánětlivé cytokiny a mají velký vliv na pozdější vznik nemocí srdce a cév.

Obrovské břicho je u mužů společensky tolerované, považuje se za běžné, a tak nikoho nepohoršuje, když si kalhoty muži zapínají až pod ním. Jak říká obezitolog Martin Haluzík, bere se to tak, že pivní břicho k českému muži střední generace patří.

U žen je v tomto směru estetická tolerance nižší a také častěji než muži svou váhu řeší. Potvrzují to i statistiky: žen, které mají potíže s váhou, je méně než mužů. Podle posledních výzkumů Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik má v současné době nadváhu téměř 70 procent dospělých mužů a 50 procent žen starších 18 let, zatímco 22 procent mužů a 18 procent žen je obézních.

Souvisí velké břicho jen s pivem? Ne úplně. „Pivní břicho může být klidně i ze sladkostí a obecně je výsledkem nadměrného energetického příjmu. Je to spíše takový tradiční termín, protože u řady českých mužů byl ten nadměrný příjem energie dán tím, že pravidelně vypili třeba tak 4 až 6 piv denně. Dnes bych řekl, že se spíše celkově přejídáme a hlavně se méně pohybujeme, ale ten termín nám už zůstal,“ vysvětluje profesor Martin Haluzík, přednosta Centra diabetologie a vedoucí Laboratoře translační a experimentální diabetologie a obezitologie z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny.

Jistou roli ale pivo hraje. „Má kalorie, podporuje chuť k jídlu a metabolicky blokuje spalování tuků. Když má člověk v krvi alkohol, játra se věnují jeho odbourávání a „odkládají“ oxidaci tuků, takže se více přijaté energie ukládá,“ doplňuje Pavel Suchánek, výzkumný pracovník Institutu klinické a experimentální medicíny a zakladatel instituce Nutrition Fighter, která lidem radí s výživou.

Alkohol navíc snižuje sebekontrolu, při jeho pití člověk častěji jí zdánlivě malá, ale často hodně tučná jídla. Tekuté kalorie jsou navíc zrádné v tom, že člověk se s nimi necítí tolik sytě, jako kdyby jich stejné množství přijal v jídle.

Typická postava s velkým břichem se ale vyskytuje i u mužů z národů, kterým pivo nic neříká. „Pivní břicho je globální jev spojený s moderním životním stylem. ⁠V zemích s vysokou spotřebou piva, jako je Německo nebo Rakousko, vidíme podobný vzorec. ⁠V USA či Británii se centrální obezita často pojí spíš s nadbytkem ultra zpracovaných potravin a sladkých nápojů než s pivem,“ popsal Suchánek.

Pivní břicho neboli abdominální obezita se podle nej v posledních desetiletích více vyskytuje i v Asii, často u lidí, kteří celkově neváží zase tak moc, coby důsledek mixu genetiky a změny životního stylu a stravovacích návyků.

Břicho totiž naroste i po jiném pití, ani v něm alkohol být nemusí. Problémem jsou džusy, sladké limonády nebo třeba oblíbená nealko piva včetně těch s ovocnou příchutí. Mají sice méně energie než klasické pivo, ale pořád jde o nápoje s cukrem. Pokud si je ale člověk začne dávat místo pořádné desítky či dokonce dvanáctky, může to být začátek cesty k nižší váze.

Odborník na výživu Suchánek krom slabších a nealko piv mužům doporučuje mít dny zcela bez alkoholu i bez nealko piva. Snadněji se tak vyhnou jídlům, která se obvykle k pivům pojídají. Nemusí to být jen utopenec či naložený hermelín, ale také třeba brambůrky nebo guláš.

„Typické mužské rozložení je hromadění tuku v oblasti břicha, kde se ukládá viscerální neboli nitrobřišní tuk. Ženám se tuk ukládá v oblasti boků, hýždí a prsou, a to převážně v podkoží. Ženská obezita je méně spojena s komplikacemi, protože hromadění podkožního tuku je metabolicky méně škodlivé,“ vysvětluje profesor Martin Haluzík, přednosta Centra diabetologie a vedoucí Laboratoře translační a experimentální diabetologie a obezitologie z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny.

Výsledkem hromadění tuku kolem vnitřních orgánů je chronický zánět, který pak podle profesora Haluzíka může vést například k cukrovce 2. typu nebo až k cirhóze jater. Především však zvyšuje riziko kardiovaskulárních komplikací, jako je srdeční infarkt nebo cévní mozkové příhody.

Starším mužům, a tím myslíme již ty kolem 50. roku života, se tuk na břiše ukládá ještě o něco více než mladým. Za odlišným rozložením tuku v těle stojí hormony, jejichž hladiny se mění i během života. S tím, jak mužům s věkem klesají hladiny testosteronu, přibývá jim tuku v břiše. To samozřejmě platí jen pro ty, co špatně jí a málo se hýbou.

Není to ale jediný problém. Pokles produkce hormonů vede i k tomu, že spolu s tím, že v těle se jim hůře kontrolují chutě a mají větší tendenci zajídat únavu. Tady stojí za připomenutí fakt, že po padesátce, kdy ženy přestávají chránit pohlavní hormony, se i jim začíná tuk hromadit také v břiše a začínají se jich týkat stejné problémy jako mužů. Tedy i zdravotní rizika spojená s tukem v břiše.

Pravděpodobnost potíží ukáže i obvod pasu. Pokud si muž naměří více než 94 centimetrů, má riziko zvýšené, pokud přes 102, pak výrazně zvýšené. U žen by neměl překročit obvod pasu 80 centimetrů, nad 88 je riziko výrazně zvýšené.

Muži někdy mají k poměrně velkému břichu nápadně hubené nohy. Podle Suchánka je vysvětlením fakt, že ženy mají v dolní polovině těla více receptorů reagujících na hormony, kvůli čemuž se tu více drží tukové zásoby. S věkem mužům navíc stejně jako ženám ubývá svalů. Tento proces odborně nazývaný sarkopenie začíná již po třicítce. Bez aktivního silového tréninku tak můžete do sedmdesáti let ztratit až 30 procent svalové hmoty.

Zatímco ženy ztrácejí svalovou hmotu rovnoměrně na celém těle, u mužů, jak popisuje studie publikovaná v British Medical Bulletin, dochází s věkem ke ztrátě svalové hmoty právě hlavně v dolní polovině těla.

Vyplatí se mít přehled o tom, kolik toho člověk sní a vypije. „I malé snížení energetického příjmu o 200 až 300 kalorií denně je dlouhodobě účinné,“ vyčíslil. Odpovídá to zhruba 1000 až 1200 kilojoulům, jedno velké pivo má obvykle 600 až 900 kilojoulů. Změnit je dobré i složení jídelníčku, součástí každého jídla by podle Suchánka měly být bílkoviny i vláknina, zásadní je snížení množství vysoce průmyslově zpracovaných potravin, kontrola velikosti porcí a pravidelnost v jídle. „Ta je důležitější než přísná a striktní kvalita stravy,“ říká dokonce Pavel Suchánek. Podle něj je podstatné jíst pravidelně a v podobný čas, protože lidské tělo funguje v určitém rytmu. Z jeho zkušeností vyplývá, že pravidelnost má vliv i na ukládání tuků a zdraví obecně. „Když jíte ve stresu, tak se stejně jako u nepravidelného jezení, začne ukládat tuk v břiše. Pravidelnost stojí nad nějakou ultra zdravou stravou. Přesvědčují mě o tom výsledky mé pětadvacetileté praxe a mám to vyzkoušené i na sobě,“ říká odborník na výživu. Díky režimu v jídle tělo například lépe vnímá signály hladu a sytosti. Suchánek je zároveň velkým zastáncem hubnutí pomocí intenzivního pohybu, který by měl provázet úpravu jídelníčku a toho, co člověk vypije. Doporučuje dvakrát až třikrát týdně silový trénink neboli posilování, protože díky němu si člověk buduje a udržuje svaly, které pak i v klidu spálí více energie než tukové zásoby. Tohle cvičení by mělo doplnit týdně 150 a více minut aktivity, jako je chůze v ostrém tempu, jízda na kole, běh či plavání.

A co oblíbená mantra deseti tisíc kroků denně? Podle Suchánka má osm až deset tisíc kroků denně určitě smysl, ale spíše jako součást běžné a rovněž potřebné pohybové aktivity během dne, nikoli jako cesta k nižší váze.

Hubnutí má podle odborníků smysl vždycky a počítají se i zdánlivě malé úspěchy. „I snížení váhy o pět procent vede například k poklesu krevního tlaku nebo zlepšení cukrovky. Ideálních je alespoň 10 až 15 procent,“ vyčíslil obezitolog Martin Haluzík. Takové zhubnutí – v případě muže vážícího 120 kilo by to bylo shození na 102 až 108 kilo – by třeba u cukrovky mohlo znamenat, že nemoc ustoupí natolik, aby člověk nemusel brát léky a řešit inzulín.

Mužům se obvykle daří shodit přebytečná kila zvýšením fyzické aktivity a dlouhodobě udržitelnou pestrou redukční dietou, asi nejlepší je podle Haluzíka středomořská dieta. Muži obvykle rychleji zhubnou na začátku své snahy díky vyšší svalové hmotě. Mívají menší problém s hladem, zvláště pokud jí dost proteinů, ale často jim nohy podráží alkohol, velké porce a také třeba společné obědy s kolegy.

Důležitý je také dostatek spánku, alespoň sedm hodin denně, a co nejméně stresu, protože při něm se vyplavuje hormon kortizol, který rovněž přispívá k ukládání tuku v těle. Stres navíc máme tendenci zahánět jídlem.

„Z mé zkušenosti chlapi potřebují systém, kterému rozumějí. Když vědí, co a proč dělají, umějí si to sami nastavit a obsluhovat. Samozřejmě, že mají rádi i pohodlí – někdo se o ně postará, připraví jim jídlo, nastaví plán. Mužům sedí jednoduchost,“ říká Martin Cvrkal, psycholog a vedoucí terapeut společnosti Victus, která lidem pomáhá shodit. Doporučuje, aby si muž, který chce zhubnout, našel terapeuta, který ho hubnutím provede tak, aby to mělo skutečně dlouhodobý efekt.

Pokud jde o motivaci – u mužů podle něj nejčastěji funguje strach o zdraví a také obava, že nemoci změní jejich život. „Ale stejně dobře funguje i motivace vzhledem. Chtějí být atraktivnější, líbit se partnerce, mít větší sebevědomí nebo třeba zlepšit sportovní výkon,“ dodává Cvrkal. Výrazné zhubnutí za sebou má i on sám. Říká, že v jeho případě byl zásadní pohyb, přičemž měl výhodu, že sportoval vždycky. I v době, kdy vážil 140 kilo, což mu pak hubnutí usnadnilo. Stačilo nasadit redukční jídelníček a výsledky se dostavily, takže dnes se může věnovat například vytrvalostnímu běhu, což pro něj byla velká motivace.

Mnoha mužům ale kladný vztah k pohybu chybí, ačkoli právě on může být klíčem k dlouhodobému udržení nižší váhy. Navíc výrazně mírní stres a jeho projevy. Jinými slovy, pohyb pomáhá tělu i hlavě. Cvrkal doporučuje začít zvolna a hledat, co komu sedne. „Pro někoho je to chůze, pro jiného kolo, někdo se „chytí“ u silového tréninku. Hledáme vždycky tu aktivitu, která člověku dá nejsilnější dopaminovou odpověď – ten pocit, že se na to těší,“ vysvětluje psycholog. Když dosáhne toho, že se pohyb stane přirozenou součástí jeho života, má velkou pravděpodobnost, že si dokáže nižší váhu udržet.

Velký průlom v boji s obezitou představují moderní léky na hubnutí, jako je Ozempic, Wegovy nebo Mounjaro. Doporučují se zejména lidem s BMI přes 30. Případně těm, kterým vyjde 27 a více a k tomu mají zdravotní problémy, jako třeba vysoký tlak či spánkovou apnoe. Dostupné jsou zatím v injekcích, budou však i ve formě tabletek. Působí na receptory v mozku, výsledkem je zvýšení pocitu sytosti a snížení chuti k jídlu. Zároveň zpomalují vyprazdňování žaludku, takže člověk se cítí déle zasycený. Nevýhodou je cena, měsíční užívání vyjde na několik tisíc korun a lidé si je musí platit sami. Na pojišťovnu je mají pouze diabetici.

V budoucnu je možná budou hradit pojišťovny více lidem, o což například část odborníků usiluje, hned tak to ale nebude. „Jednání běží, ale velmi pomalu. Možná největší šance by mohla být u dětí a adolescentů, kde léčbou můžeme dobře předejít vzniku komplikací,“ přiblížil situaci profesor Haluzík.

Podle něj se do úhrad pojišťovnám nechce, protože lidí s obezitou je velké množství, domnívá se nicméně, že by se to nakonec vyplatilo vzhledem k tomu, že tito lidé by se pak nemuseli na vrub pojišťoven léčit například s cukrovkou nebo nemocemi srdce a cév, k nimž obezita přispívá.

„Ze studií, které máme, se zdá, že nové léky na obezitu přinášejí i celou řadu pozitiv nad rámec snížení váhy – snížení rizika kardiovaskulárních komplikací, snížení krevního tlaku a tuků v krvi. Možná se snižuje i riziko demence,“ říká lékař. S tím, že bezpečné se zdá být i dlouhodobé podávání. Zatím totiž je obvyklé, že lidé si píchají injekce na hubnutí třeba půl roku, během nějž zhubnou 10 až 12 kilo, ale po vysazení se jim kila mohou vrátit. Ideální variantou by podle Haluzíka bylo dlouhodobé podávání těchto léků třeba i v nižší udržovací dávce. Krom toho samozřejmě platí, že je dobré držet se přiměřeného jídelníčku a dostatečně se hýbat.

Martin Cvrkal se ve své praxi setkává i s lidmi, kteří zhubli pomocí moderních léků, ale když je vysadili, zase přibrali. „Do ordinace mi chodí muži, kteří se spolehli jen na léky. Vysadili je – a během pár měsíců byli zpátky tam, kde začali. Kromě kil navíc si nesou i velkou frustraci, protože měli pocit, že selhali. A to je strašně nebezpečné. Pokud se muž rozhodne pro léčbu léky, musí k tomu mít nutriční podporu a psychologické vedení. Jinak se dřív nebo později dostane do začarovaného kruhu,“ míní psycholog.

Autorka je šéfredaktorkou webu Vitalia.cz