„Vychováváme generaci diabetiků.“ Cukrovky přibývá, a to i mezi dětmi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Česku žije přes milion lidí s cukrovkou – a každoročně je diagnostikována dalším zhruba 120 tisícům. Po sedmdesátce má diabetes skoro každý třetí. Alarmující je i její rostoucí výskyt u dětí. Co do úmrtnosti v souvislosti s tímto onemocněním se řadíme mezi nejpostiženější země Evropy.

A znepokojující čísla dál rostou. Podle Státního zdravotního ústavu může počet diabetiků do roku 2030 dosáhnout 1,3 milionu.

Nemoc, o které se dnes mluví jako o „epidemii moderní doby“, navíc zatěžuje zdravotní systém víc než kdy dřív. Léčba cukrovky podle odhadů některých odborníků stojí stát přes 50 miliard korun ročně. A to nebude konečná suma – s narůstajícím počtem nemocných a stále dražšími léky se náklady budou dále zvyšovat.

Drtivá většina pacientů – více než 90 procent – má cukrovku druhého typu. I když genetika hraje svou roli, její hlavní příčinou je nezdravý životní styl – nedostatek pohybu a špatná strava plná průmyslově zpracovaných jídel a rychlého občerstvení.

„Ubylo fyzické aktivity, jak spontánní, tak plánované, protože společnost je pohodlná. Máme také velmi dostupné jídlo a snižuje se jeho kvalita. Přechází se na vysoce zpracované potraviny, fast foody a předvařená jídla. Lidé mají jiné starosti a zábavu než vaření,“ komentuje diabetoložka Eva Horová z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Klíčové jsou podle ní návyky, které si přinášíme z rodin. „Obézní rodiče většinou předají obezitu dítěti - ne v tom smyslu, že by byla tak silná genetika, ale spíš předají návyky – způsoby stravování nebo typ konzumované potravy a neoblibu sportu. Je málo rodin, kde by byli rodiče obézní a měli štíhlé dítě, které si štíhlost udrží do dospělosti,“ dodává lékařka.

Cukrovka druhého typu se sice dědí, ale takzvaně polygenně. To znamená, že neexistuje jeden konkrétní gen, který by nemoc přímo způsoboval. I člověk s genetickou predispozicí se tak může nemoci vyhnout, pokud se zdravě stravuje a hýbe se.

„I s relativně těžkou genetickou zátěží, tedy dědičnou vlohou pro cukrovku druhého typu, se může dlouho oddalovat nástup cukrovky,“ říká Horová.

Opačně to ale platí taky: i člověk bez dědičné dispozice si může nemoc „vypěstovat“ nezdravým životním stylem nebo obezitou.

Problém se navíc čím dál více týká dětí. I mezi nimi přibývá nadváhy a obezity - a s tím souvisí i nárůst cukrovky v čím dál mladším věku. „Děti sedí u tabletů, u mobilních telefonů a mají úplně jiný program a jiné zájmy, než měly děti dříve. Mají naopak dostupnější nezdravé potraviny, sladkosti, fast foody. Vychováváme tak ale generaci, která většinu života stráví sedavým způsobem a bude bojovat s obezitou i cukrovkou. A tato onemocnění bude mít po mnohem delší dobu než generace předtím,“ varuje Horová.

Podle odborníků není hlavní problém v samotné zdravotní péči – ta je na dobré úrovni. Slabinou je prevence. „Česká republika je jedno z nejlepších míst, kde můžete dostat infarkt – máme nejvíc center, kde vám rychle zprůchodní tepnu. Ale v prevenci, a to nejen v obezitě, zaostáváme,“ myslí si Martin Haluzík, přednosta Centra diabetologie IKEM.

„Problém je v tom, že nejsme schopni zvýšit zdravotní gramotnost populace. Neučíme to dobře – ani děti, ani dospělou populaci. Máme vysokou toleranci k obezitě. Když má například muž středního věku větší břicho, bere se to jako normální vzhled,“ dodává.

Obezitu podle něj lidé stále často nevnímají jako nemoc - nemají pocit, že by se měla léčit léky, a neberou ji dostatečně vážně.

Z výzkumů vyplývá, že vzdělání a sociální status přímo ovlivňují riziko obezity. U lidí s nižšími příjmy je častější, protože nezdravé jídlo je levnější a rychlejší než zdravé.

„Když si vezmete, kolik času a peněz stojí stravovat se zdravě – opatřit si čerstvou zeleninu, libové maso a zdravé suroviny, strávit čas s přípravou jídla – je to náročné. Vždy je jednodušší a často levnější sáhnout po uzeninách nebo fast foodech,“ vysvětluje Horová.

„Systematicky děláme špatně to, že už odmala děti nevychováváme ke zdravému životnímu stylu. Ve školách se učíme spoustu věcí, které nejsou v životě relativně využitelné. Ale to, jak si zachovat zdraví a co je škodlivé a co ne, se moc neučí,“ dodává.

Společnost se podle ní spoléhá na rodinu – a pokud ta žije nezdravě, dítě se zdravé návyky nikde jinde nenaučí. „Vyroste z něj obézní dospělý s vysokým rizikem cukrovky,“ říká.

V prevenci bychom proto podle odborníků mohli udělat hned několik změn. Jednou z možností je systém programů pozitivní motivace pro pacienty. Lidé, kteří žijí zdravě, by v něm mohli mít například finanční výhody u pojišťoven oproti těm, kteří kouří, pijí alkohol nebo jsou obézní.

Další z často diskutovaných opatření je takzvaná sugar tax, tedy daň na slazené nápoje. „Ve zdravotnictví nejsou žádné ,volné‘ peníze. Vcelku rozumný, byť ne úplně ideální způsob, jak peníze získat, je zdanit něco nezdravého,“ podotýká Haluzík.

Pomoci by mohla i regulace fastfoodů nebo jasné označování potravin – třeba barevnou škálou, jak to znají některé země v zahraničí. „Jakákoliv vizualizace lidem pomáhá, když se neorientují ve výživových parametrech nebo je to nezajímá. Když se rozhodují u regálu mezi zeleným a červeným výrobkem, z logiky věci by mohli sáhnout po tom zeleném,“ přibližuje Horová.

Diabetologie zažívá v posledních letech obrovský vývoj. Profesor Martin Haluzík mluví o „zlaté době“ léků – vyvíjejí se zejména pro obézní pacienty, což se následně promítá i do léčby cukrovky.

„Je zajímavý trend, že spousta farmaceutických firem už se ani tolik nesoustředí na diabetologii, ale primárně se snaží etablovat v obezitologii. Z toho vyplývá velký boom, který se přenáší i do diabetologie,“ vysvětluje.

Důvod je jednoduchý: Diabetiků je „jen“ 11 procent populace, ale obézních je 23 procent a dalších 30 procent má nadváhu. Velká část těchto lidí splňuje podmínky pro nasazení nových léků.

Revolučním lékem posledních let jsou tzv. GLP-1 agonisté, o kterých se mluví právě především v kontextu obezity. Léčí cukrovku, ale některé zároveň snižují riziko infarktu, chrání ledviny, snižují tlak i hladinu tuků v krvi.

Léčba je navíc čím dál jednodušší. Odborníci například očekávají, že injekce inzulinu se brzy nebudou podávat každý den, ale jen jednou týdně. Na českém trhu by novinka mohla být přibližně do roka.

„Vzniká možnost podávat inzulin zároveň v kombinaci s GLP-1 agonistou jednou týdně v jedné injekci, což bude do budoucna určitě velké zjednodušení pro pacienta,“ oceňuje Haluzík.

Novinkou jsou také senzory na měření glykémie i pro cukrovkáře druhého typu - zatím je měli k dispozici jen ti „jedničkoví“. Využijí je pacienti, kteří potřebují více injekcí denně.

„Jsou to zařízení, která pacient nosí na ruce, vypadá to třeba jako bílé kolečko, velikosti padesátikoruny. Ten senzor má tenkou ,jehličku‘ zavedenou v podkožním tuku, je přilepený na kůži a měří každých pár minut hladinu cukru v intersticiální tekutině podkožního tuku,“ přibližuje Haluzík.

Zařízení je většinou přes Bluetooth propojené s mobilním telefonem, takže pacient vidí, jak se mu hladina cukru mění.

Stále častěji se pak využívají tzv. endoskopické výkony. Jde o zákroky, při kterých se nástroje zavádějí ústy do žaludku, podobně jako při gastroskopii. Žaludek se například sešije, tím se zmenší. Zákrok je šetrnější než klasická bariatrická operace, ale účinnější než samotná dieta.

Léčba pokročila i u cukrovkářů prvního typu. Na rozdíl od druhého typu pacienti trpí autoimunitním onemocněním, za které nemohou. “ ,Jedničková‘ diabetologie za posledních 20 let prodělala úplný převrat,“ myslí si Horová.

Prudce se rozvinuly především senzorové technologie nebo inzulinové pumpy. „Je to malá pumpička propojená tenkou hadičkou s jehlou, která je zavedená v podkožním tuku, a dávkuje inzulin. Pacient si tak nemusí píchat injekce, jen jednou za tři dny přepíchne kanylu,“ popisuje Martin Haluzík.

Pumpa zároveň bezdrátově komunikuje se senzorem glukózy přes Bluetooth. Je vybavená malým „elektronickým mozečkem“ – algoritmem, který dokáže sám upravovat dávky inzulinu podle aktuální hladiny cukru v krvi. Buď přidá, sníží, nebo dávkování zcela pozastaví.

Cukrovku je potřeba odhalit včas. Rizikoví lidé – tedy ti s nadváhou, vysokým tlakem, cholesterolem, sedavým stylem života a nezdravým jídelníčkem – by si měli pravidelně nechat měřit hladinu glykémie, tedy cukru v krvi.

„Ve chvíli, kdy to nedělají a spoléhají na to, že se jich to netýká, můžou přijít pozdě a cukrovka u nich může probíhat nepozorovaně léta,“ upozorňuje Horová.

Pokud je hladina cukru dlouhodobě vysoká a nemoc zůstává neléčená, začnou se rozvíjet chronické komplikace – často nevratné. „Pacienti pak litují, že nepřišli dřív. Jenže tehdy už s tím často nejde nic dělat,“ dodává lékařka.

Varovné signály, které by neměly zůstat bez povšimnutí, zahrnují neuhasitelnou žízeň, časté močení, silný hlad, změny hmotnosti, zhoršené vidění nebo kožní problémy a špatně se hojící rány.