Havel mluvil o kapitalistickém nátěru, Klaus o neklidu a Zeman o závisti

V obsahu a stylu svátečních projevů českých prezidentů vždy politologové, sociologové a komentátoři hledali hlubší zprávu o stavu společnosti. V jakých dobách jsme tedy žili za Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana?

Dámy a pánové,

vážení přítomní,

jako každý rok i dnes si připomínáme jeden z nejvýznamnějších dnů naší minulosti, den pro naše společenství velmi šťastný. Avšak podstatné jméno „minulost“ se už dlouho vyskytuje v naší veřejné řeči v sousedství slovesa „vyrovnávat se“, a odkazuje tudíž k méně šťastným dnům či érám naší novodobé historie. Ano, otázku, zda jsme se dostatečně vyrovnali se svou nedobrou minulostí, proč jsme se s ní uspokojivě nevyrovnali a v čem by vlastně mělo to vyrovnání spočívat, slyšíme téměř denně, a to přesto, že onou minulostí se tu myslí doba, od které nás dělí už téměř 12 let.

Je-li naše vyrovnávání s minulostí dodnes otázkou, není to moc dobré. Nepochybně dobré ale je, že o existenci této otázky jakožto otázky vůbec víme a že v ní tedy cítíme významný dluh sobě samým.

Dovolte mi, abych využil dnešní příležitosti k několika poznámkám na toto téma.

Začnu tím povzbudivějším: Dík tomu, že se tak dlouho můžeme těšit ze svobody slova, stala se naše nedávná minulost předmětem důkladné a všestranné historické reflexe a analýzy. Byly už vydány desítky knih, které se snaží věcně, nepředpojatě a odvážně – na pozadí všech nově zpřístupněných historických pramenů – prozkoumat celé naše novodobé dějiny, vyloučit všechna dosavadní tabu a říct i ty nejméně populární věci, jako je například pravda o převládajícím českém chování po Mnichově, o statečnosti a zároveň osamělosti našeho domácího odboje, o poválečných mstách na Němcích, vyvolaných začasté vlastním špatným svědomím, o všech tragických poválečných ústupcích komunistickému gangsterismu, o krutém nevděku naší země jejím hrdinům, o masových represích po únorovém puči a posléze o míře, v jaké jsme se přizpůsobili komunistickému režimu. Jakémukoliv vyrovnání s minulostí musí samozřejmě předcházet její poznání. A právě v oblasti poznání jsme na tom, myslím si, velmi dobře.

O něco horší to je u nás s hloubkou úcty a respektu, jimž se těší ti, kteří se dokázali postavit na odpor nejprve nacismu a poté komunismu. Zajisté: Pokud byli odsouzeni, dočkali se rehabilitace. Zajisté: Dostali či dostanou rozmanitá odškodnění. Zajisté: Byli odměněni různými řády, a pokud byli vojáky, byli povýšeni. Jejich spolky svobodně působí a jsou zvány na přehlídky, státní svátky a oficiální recepce. Přesto se nemohu zbavit tísnivého pocitu, že to všechno je tak trochu naoko, trochu formální, trochu proto, že se to hodí a že to jinak nejde. Skutečného, spontánního a všeobecného obdivu k lidem, kteří zachraňovali v různých dobách čest národa a udržovali kontinuitu nejlepších idejí naší novodobé státnosti, občanské hrdosti a vlastenecké odvahy společnému prospěchu i něco obětovat, však pořád cítím kolem nás málo.

Ještě hůř jsme na tom ve věci trestního stíhání těch, kteří zrazovali svou zemi nebo kteří týrali své spoluobčany. Jejich případy, pokud jsou vůbec předmětem šetření, se ze záhadných důvodů táhnou dlouhá léta, vždy znovu se objevují při jejich projednávání jakési skutečné či domnělé nedostatky, vždycky se posléze vynoří jakési překážky bránící vynesení rozsudků. To samozřejmě znevěrohodňuje jakékoli deklarace o zločinnosti bývalého režimu či o vůli společnosti a jejích politických elit vyvodit z poznání minulosti patřičné důsledky. Nepozoroval jsem, že by v naší zemi kdokoli toužil po krvi, mstě či dlouhodobém věznění kohokoliv. To je dobré. Horší podle mne je, že lze kolem nás pozorovat v podstatě velmi slabou potřebu dát průchod spravedlnosti, to znamená odsoudit vše odsouzeníhodné.

Občas lze slyšet, že za to může sametovost naší revoluce a fakt, že nebyla hned v první chvíli jasně vyhlášena diskontinuita právního řádu. Obávám se, že to je jen pokus usnadnit si život, ne-li přímo pohodlná výmluva. Jsem pamětník, a vím tudíž, že bychom bývali byli schopni hned v prvních dnech po pádu komunismu takovou či onakou diskontinuitu právního řádu vyhlásit. Naše revoluce k tomu sílu měla. Problém je v tom, že nám nikdo nikdy nedokázal konkrétně vysvětlit, co se tím vlastně myslí, jak velká a jak definovaná část právního řádu a jakým způsobem by měla být zrušena a čím by měla být nahrazena. Varuji proto před novým sebešidítkem: Nenamlouvejme si, že naši neschopnost dát průchod spravedlnosti lze beze zbytku vysvětlit tím, že byla kdysi zachována právní kontinuita. Hlavní důvod je podle mne jinde a nepoměrně hlouběji: Totiž v tom, že většina občanů – byť pod hrubým a velmi rafinovaným nátlakem – tak či onak s režimem spolupracovala, nebo ho aspoň tak či onak tolerovala. Neříkám to samozřejmě proto, že bych si osoboval právo kohokoli soudit za to, jak se choval, ale proto, abych vysvětlil, že podvědomý pocit určité míry spoluviny či spoluúčasti může vést k oslabení potřeby soudit předchozí režim a jeho činitele. Jenomže bez upřímné společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci asi nedočkáme.

Ostatně podvědomá obava, aby se hrdinové minulosti nestali bezděky špatným svědomím mnoha hrdinů naší přítomnosti, se může skrývat i za oním poněkud rozpačitým, rezervovaným či až trochu křečovitým vztahem k různým odbojářům či odpůrcům režimu, o němž jsem se zmínil.

Vážení přítomní a spoluobčané,

vlažnost naší úcty k hrdinům a ochablost naší vůle trestat tvůrce předchozího režimu nejsou však, podle mne, zdaleka těmi nejhoršími projevy naší nedostatečné schopnosti vyrovnat se s minulostí.

Za nejvážnější a nejnebezpečnější považuji některé přetrvávající či zděděné způsoby myšlení, postoje ke světu a hodnotové stupnice, které dnes mají sice svůj zcela nový – zjednodušeně řečeno kapitalistický – nátěr, které se ale v podstatě neliší od způsobů, které v nás dlouhá léta pěstoval komunismus.

Komunisté nás například učili, že celý svět a jeho běh lze převést na systém jednoduchých pouček, přírodních či společenských zákonů, jakýchsi základních dogmat. Zároveň nám nabídli mazaně dialektický způsob, jak cokoliv vpravit do tohoto systému, sladit s ním nebo jeho pomocí obhájit či vysvětlit. Tajemný, nepředvídatelný a vždy znovu nějak překvapující svět, v němž jsme žili, byl buď do omrzení interpretován jako potvrzení těchto banálních schémat, anebo byl prostě potlačován a ničen, aby tato schémata nenarušoval, či dokonce nevyvracel. Život komunistických propagandistů byl snadný: Všechno dokázali vyložit, pokud si uměli osvojit pár argumentačních figur. Jejich svět byl nesmírně svůdný, ba strhující: Nádherně zbavoval člověka nutnosti přemýšlet. Stačilo mu znát jazyk, jímž je nutné o čemkoli mluvit.

Nejsem si jist, zda něco podobného nepokračuje i dnes a zda jsme se tedy v tomto zásadním ohledu dostatečně vyrovnali s minulostí. Zase můžeme přece slyšet banální poučky, jimiž lze údajně vysvětlit celý svět, zase slyšíme o základních zákonech, jimiž a jen jimiž se řídí jeho běh, zase lze pozorovat, jak se autorita moci – byť v nových pluralistických poměrech – pokouší po klasickém cézaropapistickém způsobu srůstat s autoritou pravdy, takže čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy. A co je nejhorší: Zase je nadáváno všem, kteří si troufají samostatně, nezávisle a kriticky myslet a psát. Jsou dokonce vyhlašováni za větší škůdce národa a brzdiče pokroku než hejna bulvárních drben, schopných na objednávku šířit cokoliv o komkoliv a velmi nepříjemně nám tím zpřítomňovat dusnou atmosféru štvanic z éry druhé republiky, protektorátu či padesátých let. I toto je podle mne temný relikt naší temné minulosti, její neblahé prosakování do přítomnosti či neblahé probouzení těch nejhorších archetypů našeho politického života.

Anebo to snad nebyli komunisté, kdo se povyšovali pyšně na jediné legitimní vysvětlovače světa, a což i oni nebyli drze útoční na všechny, kdo se odvážili mít na něco jiný názor než oni nebo vůbec myslet po svém? Což i oni neposkytovali masivní mocenskou a ekonomickou podporu všem nástrojům své propagandy a což i oni se nepokoušeli decimovat vše, co se vymykalo stranické vůli?

Jsem přesvědčen, že je v našem bytostném zájmu se vyrovnávat s minulostí i tam – a především tam –, kde dostává tyto nové podoby.

Anebo jiná věc: Základnou bylo podle marxistického učení ekonomické bytí, zatímco všechno ostatní bylo jakousi ornamentální nadstavbou. Nepřijímáme i dnes totéž zvrácené a nesmírně nebezpečné pojetí světa? Není i dnes právní řád, mravní řád, odpovědnost zakotvená ve věčnosti, soubor duchovních hodnot, které jsou skutečným pramenem řádu společenského soužití, považován za jakousi spíš jen legrační ozdobu, jíž se zabývají hlavně zvrhlíci zvaní intelektuálové? Není i dnes za cíl a smysl lidského i společenského snažení vydáván růst, a to růst hmotný, bezbřehý, kvantitativní a jen kvantitativní? Jako by šlo stále méně o skutečnou kvalitu života, o lidsky obhlédnutelný rozměr a kulturu našeho soužití, o dobrou tvář naší země a krásu našich sídel i naší kulturní krajiny a o duchovní srozumění a soulad mezi lidmi navzájem a mezi nimi a planetou, na které žijí. Jde především o makroekonomické a kvantifikovatelné ukazatele, přičemž pokoru a údiv vystřídala pýcha a bláhový pocit, že všemu rozumíme a všechno ovládneme. Je to technokratický vztah ke světu a zpochybňovat ho, podrobovat kritické reflexi či upozorňovat aspoň na hrůzy, k nimž začasté vede – to je málem vydáváno za protistátní činnost.

Komunisté zaútočili na soukromý majetek a svobodné podnikání a téměř je zničili. Obnovovat úctu k vlastnictví a soukromému podnikání se nám snad daří.

Jenomže komunisté zaútočili ještě na něco jiného, totiž na občanskou společnost. Dobře věděli, že pestré, svobodné a spontánní, tedy státem neorganizované a nekontrolované lidské sdružování, svobodná samospráva, relativně samostatné veřejné statky či subjekty veřejné služby, spolkový a nadační život a tisíc podobných věcí sice posilují hospodářský rozvoj, protože zamezují velkému ztrácení peněz v chodu státní mašinerie, jsou ale zároveň tím vůbec největším ohrožením jejich totalitní moci. Věděli rovněž, že jsou na světě země, kde diktatury koexistují s hospodářskou pluralitou, soukromým podnikáním a tržním prostředím, nejsou ale žádné země, kde by diktatury koexistovaly s rozvinutou a vskutku svobodnou občanskou společností. Ta je totiž životadárnou a vlastně jedinou myslitelnou mízou skutečné demokracie. Proto byl komunistický útok na občanskou společnost snad ještě tvrdší než komunistický útok na soukromý majetek.

Dnes můžeme občas zaslechnout názor, že občanská společnost je jen prázdné heslo, že ze všeho nejdůležitější je svobodný občan a že jeho další sdružování – samozřejmě mimo sdružování ve straně – je sice možno povolit, ale není třeba jakkoli podporovat, neboť je víceméně zbytečné, respektive je jen věcí jeho zcela privátního rozmaru. Občanské iniciativy, které se zajímají o různé veřejné věci, jsou označovány dobře nám známým slovem samozvanci. Takto pojatý a takovýmito teoriemi doprovázený svobodný občan ovšem může zůstat nakonec občanem beznadějně osamělým a izolovaným, odříznutým od svých bližních a zahnaným do jakési egoistické ulity, občanem samozřejmě velmi bezmocným, a proto snadno manipulovatelným a vposledku vlastně hluboce nesvobodným.

Není takovýto paternalistický odpor stran a státu k občanské společnosti také jedním z oněch neblahých pozůstatků minulosti, s nimiž se musíme v zájmu své svobodné a demokratické budoucnosti vyrovnat?

A poslední poznámka: Kdykoli jsme byli v posledních desítiletích tak či onak poraženi, ať už to bylo v roce 1938, 1948, nebo 1968, vždycky se tu začal spolu s útoky na svobodné myšlení objevovat i velmi nakyslý odpor ke zbytku světa spojený s nacionalistickou sebestředností. Ale když jsme se v listopadu 1989 osvobodili, tato jedovatá látka se tu kupodivu objevila zase. Jako by to byl tik, který se vrací našemu společenství po všech významnějších změnách, tedy nejen po těch k horšímu. Domnívám se, že i s tímto tikem bychom se měli vyrovnávat jako s nedobrým pozůstatkem minulosti. Kéž bychom si z tragických světových dějů poslední doby vzali poučení, že dnes jsou opravdu a už asi navždy všechny lidské osudy svázány v osud jediný, z něhož není úniku a který je třeba přijmout. Jako dar, jako otázku i jako úkol.

Vážení přátelé,

jak patrno, zbavit se všeho špatného, co v nás minulost zanechala, nebude lehké. Ale já pevně věřím, že se nám to podaří.

Nechť tuto naději posilují i taková ocenění, jako jsou ta dnešní: Dávají přece najevo, že si společnost váží těch, kteří něco dobrého vykonali, a prohlubují tím v nás všech pocit sounáležitosti, víru ve spravedlnost a úctu k hrdinství i dobrému lidskému dílu.

Všem vyznamenaným blahopřeji!

Vážení vysocí ústavní činitelé, vážení hosté, dámy a pánové,

jsem rád, že se i letos scházíme v prostorách historického Vladislavského sálu Pražského hradu v takto reprezentativní sestavě, abychom připomněli a společně oslavili náš největší svátek, kterým 28. říjen – den vzniku našeho novodobého státu – nesporně je.

Jsem rád, že s námi v tento večer prostřednictvím televizní a rozhlasové techniky může být i naše veřejnost, kterou chci co nejsrdečněji pozdravit. Je dobře, že je u nás stále ještě mnoho lidí, pro které je 28. říjen dnem svátečním.

Témat, o nichž by v tento večer – v takto širokém posluchačském a diváckém společenství – bylo vhodné a aktuální mluvit, je více než dost. Mohu se dotknout jen několika z nich, těch, která považuji za nejnaléhavější.

Nebudu se – pro někoho možná překvapivě – zabývat dnešní evropskou krizí, i když mimořádně důležitá je a i když náš domácí vývoj a dlouhodobou prosperitu naší země ovlivňuje a ohrožuje. O tom jsem v tento sváteční den mluvil už několikrát i v době, kdy si mnozí hloubku blížící se krize evropské měny a ekonomiky neuvědomovali nebo si ji nechtěli připustit.

Chci promluvit o širším pozadí těchto věcí, protože jedině tam vidím možnost řešení. Žijeme v poněkud zvláštní době. Žijeme v době oslavování a velebení globálna, v době zdůrazňování světa bez hranic, světa postnacionálního. Žijeme ve světě, který si namlouvá, že si se vším poradí, neboť na to má internet, Google a Wikipedii, umělou inteligenci, ale i politickou korektnost a technicky dokonalé, přímo orwellovsky vybavené tajné služby. Žijeme ve světě, který se nechává lákat ďábelským pokoušením Goethova Mefista k přijetí postoje, že minulost je bezvýznamná a jako by ani nikdy nebyla, ve světě, který si myslí, že je v každé libovolné chvíli možné začínat znovu, který se tváří, jako by nic než přítomnost a budoucnost nebylo.

To je velký omyl. I dnes je třeba se učit z historie, z tradic, ze zkušeností a z generacemi ověřených vzorců chování. I nyní, nebo spíše právě nyní, je třeba vědět, že pýcha našeho rozumu potřebuje vědomí jistého rámce, v němž se smíme pohybovat, a že vykročit mimo něj je riskantní a nebezpečné. Tato obecnější, zdánlivě málo praktická témata si ujasnit musíme, protože bez nich témata každodenní, dílčí, v lecčems banální, zdánlivě nedostatečně velká a heroická, úspěšně řešit nelze. Realita nás o tom přesvědčuje dnes a denně.

Generacím, které se narodily v letech osmdesátých a pozdějších, to, co vidí kolem sebe, snad připadá jako samozřejmost, ale samozřejmé to není. Je na nás starších, abychom v našich dětech a vnucích udržovali povědomí o tom, jak snadno lze svobodu a možnost smysluplného života ztratit a jak obtížně se jednou ztracená svoboda a demokratické uspořádání společnosti vrací zpět. Prožitek dlouhých desetiletí života v komunistickém typu nesvobody naši citlivost v těchto věcech posiluje a motivuje nás hledat systém, řád, obsah věcí, nejen jejich vyprázdněnou formu.

Za několik dní si připomeneme 22 let od pádu komunismu a od vstupu do éry svobody, která nám byla – jistě i naším vlastním přičiněním – na tak dlouhou dobu odepřena. Když to bylo pouhých pět či deset let, kladl jsem si otázku, zda je vhodné říci už, nebo teprve. Odpovídal jsem si, že v něčem platí to první a v něčem to druhé. Teď nárok na tuto otázku nemáme, teď je to mimo veškerou pochybnost už 22 let. Delší období svobody, relativního klidu a nekatastrofického vývoje jsme v našich poměrně krátkých moderních dějinách ještě nikdy neměli.

Naše první republika, vzniklá před 93 lety, trvala jen dvě desetiletí, a to ještě byla narušena velkou hospodářskou krizí třicátých let, s jejíž hloubkou krizi ze závěru minulého desetiletí nelze srovnávat. Za dvacet let Masarykovy a Benešovy éry vzniklo mnoho pozitivního, na co jsme mohli navazovat, ale vše skončilo mnichovským diktátem, brzy na to obsazením zbytku naší okleštěné země hitlerovským Německem a nakonec druhou světovou válkou se všemi jejími hrůzami. Dnes nám hrozí nejrůznější nebezpečí, ale s největší pravděpodobností nikoli rozvrácení republiky takovým způsobem jako tehdy.

Přesto pocit klidu, uspokojení, bezstarostnosti v současnosti neprožíváme. V osobních životech snad mnozí z nás ano, ale v prostoru veřejné sféry, politiky, médií tomu tak není, i když realita – jako obvykle – je lepší než její pokřivený mediální obraz.

Společenský neklid je nicméně zřetelný, soudržnost naší komunity má vážné a spíše narůstající trhliny, nedůvěra jedněch společenských skupin vůči druhým je poměrně vysoká. To se týká nejrůzněji vymezených většin a menšin vůči sobě navzájem, to se týká politických stran, politiků a občanů, cílených, koncentrovaných zájmových skupin vůči většinové, neorganizované společnosti, Romů a Neromů, bohatších a chudších, respektive bohatších a těch, kteří se za mluvčí těch chudších hlasitě prohlašují. Navrhovači různých snadných řešení nacházejí svá neméně snadná publika. Všechno je dovoleno, slova, která veřejně zaznívají, by byla ještě nedávno nepředstavitelná. Čím silnější výrok a nemilosrdnější odsudek, tím větší má naději na mediální ohlas.

Vůbec nehoruji proti legitimním politickým střetům, které jsou tu proto, aby byly vyjadřovány reálně existující rozdílné názory a zájmy. Co chybí, je schopnost vzájemně naslouchat racionálním argumentům druhé strany. Připustit například, že ne na všechno v současné ekonomické situaci máme, že ne všechno je nutné dělat hned a že naopak některé kroky nezbytné jsou a udělat se musí – bez ohledu na to, kdo momentálně sedí v opozičních lavicích. Kvůli našim sporům, kvůli našemu váhání a nerozhodnosti, kvůli krátkozrakosti našeho uvažování nám často schází schopnost věci účinně a pragmaticky řešit. Každý nápad a návrh je okamžitě znevážen, což mnohým bere chuť a elán. Krajně nešťastné a mimořádně riskantní je umělé stupňování sociálního napětí jako prostředku politického boje. I kdyby to snad někomu mohlo přinést krátkodobé politické zisky, nakonec se to obrátí nejen proti němu, ale proti nám všem.

Dnešní neklid není odrazem naší materiální chudoby. Naše společnost jako celek (či průměr) chudá není a okrajové, sociálně slabé skupiny našich spoluobčanů – při značně homogenizované české společnosti – naštěstí nejsou příliš velké, i když jejich problémy nepodceňuji. Měli bychom si umět přiznat, že v základních parametrech žijeme v nejblahobytnější etapě našich dějin. Pokud nás některé věci – a to jistě oprávněně – trápí, měli bychom si vždy uvědomovat relativitu naší nespokojenosti.

Dnešní stav neklidu a nespokojenosti je spíše odrazem ideového chaosu, ztráty tradičních hodnot, rychlého vpádu nových vzorců chování a v neposlední řadě chápání svobody jako nezodpovědné libovůle. Vede k němu i popírání jakékoli autority, vede k němu nerespektování znalostí, zkušeností a lidské zralosti. Vede k němu nedomyšlené fandění frackovitosti a nevázanosti. Vede k němu i popírání a zesměšňování tradičního a tradicemi ověřeného společenského chování. Jsem přesvědčen, že právě zde to všechno začíná.

Již několikrát jsem hovořil o zhrubnutí politiky a politiků. Nemyslím tím jen veřejné, jakoby autentické a upřímně myšlené používání výrazů, které ještě nedávno patřily do restaurací nižších kategorií. Více mne trápí skandalizování politických odpůrců prostřednictvím mediálních denunciací. Svobodná a nezávislá média mají kontrolou politiky a politiků pro zdraví demokratické společnosti nezastupitelnou roli, ale některé u nás používané metody jsou spíše příznakem nemoci našich médií než projevem jejich tolik potřebného racionálního fungování.

Divíme se, že se nemůžeme shodnout na výši daní, na typu penzijního systému, na přínosnosti stravenek, na typu maturit, na platech státních úředníků, na způsobech výběru vítězů veřejných zakázek a na tisíci dalších věcech, ale ono to jinak asi být nemůže. Shodu v dnešní složité situaci proto musíme začít hledat na nejvyšším možném společném jmenovateli věcí daleko zásadnějších, jakými jsou respekt k výkonu a práci, respekt k zásluhám a životní zkušenosti, respekt k osobnosti a názoru druhého, respekt k odlišnosti a jí nezbytně doprovázející pokoře, respekt k věcem, které přesahují jedince, jeho život, rozměr a dosah našich životů. Obáváme se civilizačních ataků přicházejících například od fundamentalistického islámu, ale přitom sami děláme, co můžeme, abychom si svou vlastní kulturně civilizační základnu rozvrátili.

K tolik potřebnému obratu samozřejmě není k dispozici žádný jednoduchý návod. Nepomůže k tomu to či ono rozhodnutí vlády či Parlamentu, direktiva Evropské unie nebo usnesení Rady bezpečnosti OSN. K tomu je třeba udělat tisíce maličkostí, se kterými můžeme hned zítra začít každý z nás – za předpokladu, že začneme a že nebudeme čekat, až začne někdo druhý. To bychom se nedočkali nikdy.

Začněme proto u sebe. U nás doma. V našich rodinách. Ve vztazích dětí k rodičům a rodičů k dětem. Vymýšlet nic nového není třeba. Stačí vzít rozum do hrsti a pokorně se – třeba jen o krok – vrátit zpátky k osvědčeným metodám, modelům, hodnotám a ctnostem.

Máme mnoho dílčích aktuálních témat, ale ta patří do všedního dne. V den sváteční si můžeme dopřát luxus mluvit o věcech na jiné rovině abstrakce.

Děkuji vám za pozornost.

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Ústavního soudu, excelence, dámy a pánové.

Jako každý rok se i dnes setkáváme, abychom se seznámili s různorodými životními příběhy lidí, kteří obdrží státní vyznamenání. Za každým z těchto příběhů je i kus naší historie, kus historie našeho státu a naší společnosti. Dovolte mi, abych především mezi námi uvítal tři významné zahraniční hosty, prezidenta Slovinské republiky Boruta Pahora, starostu Vídně Michaela Haüpla, pane starosto, blahopřeji k 35 procentům vaší strany ve Vídni. A konečně mi dovolte abych uvítal svého přítele, bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera. Milý Borute, dnešní oslava ve Vladislavském sále bude tak trochu i slovinským svátkem, protože vedle tebe bude oceněn i významný slovinský architekt, jehož práce se podepsala v závěrečné konstrukci či rekonstrukci Pražského hradu.

Velmi rád jsem rovněž vyhověl přání naší armády a snad poprvé v historii prezident republiky vyznamenává i nevděčnou funkci náčelníka generálního štábu. A to dokonce hned dvou. Jednak toho, kdo velel generálnímu štábu za první republiky a výrazně přispěl ke zvýšení bojeschopnosti tehdejší československé armády, nu a jednak i toho, který po listopadové revoluci se zasloužil, pane generále, o demokratizaci této armády. Vojákům samozřejmě patří i ocenění našeho odboje. A jsem rád, že mohu napravit jeden dluh. Generál Kutlvašr, velitel pražského povstání, byl neoprávněně perzekvován, místo abychom ocenili jeho zásluhy. Proto bude dnes vyznamenán nejvyšším českým řádem vojenské třídy. K vojákům svého druhu patří i člověk, který je také mezi námi ve svěžím věku 90 let. Je to bývalý osvětimský vězeň, který v 17 letech uprchl z Osvětimi, vzal do ruky zbraň a bojoval za svobodu své vlasti. Když ale vzpomínáme na minulost, dovolte mi ještě jednu hlubší sondu.

Před dvěma lety jsem v New Yorku navštívil potomky Američana, který pomohl Tomáši Masarykovi v době, kdy ještě zdaleka nebyl naším prezidentem, a dohodl jsem se s těmito potomky, že jejich předchůdci udělím rovněž významné vyznamenání za zásluhy o náš stát. Mohl bych samozřejmě uvádět i další a další jména. Je jich letos hodně a jsem tomu rád. Protože to svědčí o tom, že Česká republika má celou řadu opravdu významných osobností. Mezi těmito jmény je naše krajanka, která dlouhá léta pracovala v americké prezidentské administrativě, je tam nonkonformní historik a nonkonformní žurnalista, kteří oba plynou proti mainstreamu. Mainstreamu, jenž je podle mého názoru často podbízivý a tupý, nu a samozřejmě, že nemohu zapomenout na vynikající rychlobruslařku nebo mnohonásobného vítěze rallye Paříž–Dakar. A tak bych mohl mluvit dál a dál. Ale dovolte mi, abych se pokusil, tak jako každý rok, zobecnit některý společný jmenovatel vyznamenaných.

Před mnoha a mnoha lety Ch. P. Snow napsal knihu o dvou kulturách. O kultuře umělecké a o kultuře vědecké. A od té doby se rozproudily polemiky, která z nich je lepší a zda tyto dvě kultury jsou symbiotické, nebo naopak antagonistické. Chtěl bych říci z vlastní zkušenosti, že zatímco ten rozdíl mezi fyziky a lyriky, o kterém se často na této úrovni mluvilo, je nepopiratelný, pak že umění nám přináší radost a úsměv a koneckonců Pascal kdysi napsal, že srdce má své důvody, které rozum nechápe, ale na druhé straně věda nám přináší, stejně tak jako umění, ne jenom mezinárodní prestiž v osobách takových lidí, jako byl Heyrovský, Wichterle a další. Profesor Holý například, ale na druhé straně se podle mého názoru mohou vhodně doplňovat.

A rád bych to argumentoval alespoň jedním jediným příkladem ze svého vlastního bývalého oboru prognostiky a doufám, že mi prominete tuto neskromnost, protože za chvíli pochopíte, že je to vlastně pokorná sebekritika. Derek J. de Solla Price napsal knihu Science of Science. A v této knize velmi provokativně rozdělil vědní obory do dvou skupin. Na takzvanou tvrdou vědu, což jsou v podstatně přírodovědné a technické obory, zahrňme tam samozřejmě biologii a další disciplíny, a na takzvanou měkkou vědu, což jsou v zásadě všechny společenské vědy. A teď minimálně ekonomové mezi námi, že, Václave Klausi, vzplanou svatým rozhořčením, že Solla Price do skupiny měkkých věd zahrnul i ekonomii. Protože je to věda o lidském chování a zřejmě se nedá tak úplně spoutat různými rovnicemi a různými jednoduchými algoritmy.

Jsem velmi rád, že mezi vyznamenanými jsou víceméně rovnoměrně zastoupeny dvě skupiny, vědci a umělci, ale každá z nich z jiného důvodu. Jak už jsem řekl, ta umělecká skupina rozdává radost a úsměv a občas naráží na nepochopení krasoduchů, kteří zejména ty umělce, kteří získávají velkou posluchačskou odezvu, označují za reprezentanty komerční kultury. Dovedeno ad absurdum, nekomerční kultura by byla ta, na kterou nikdo nechodí, a nekomerční divadlo by bylo to, kde počet herců je vyšší než počet diváků.

Ale vrátil bych se teď k té vědecké obci. Myslím si, že ony takzvané měkké, tedy společensko-vědní disciplíny v minulosti trpěly na jakousi přehnanou pýchu. A rád bych to dokumentoval na tom pokorném sebekritickém příkladu. V minulosti jsem se zabýval simulačními modely systémové dynamiky. Byl to nádherný směr, který vznikl v Massachusettském technologickém institutu. Jeho hlavní představitel byl Jay Forrester a jeho hlavní produkt byla kniha Meze růstu Dennise a Donnelly Meadowsových. A na základě této knihy vznikl i Římský klub. A byla otázka, jestli Římským klubem je společenství vědců, nebo společenství snobů. Abychom mezi tím mohli rozlišit, je zapotřebí s odstupem času se podívat, zda kniha Meze růstu byla, nebo nebyla úspěšná. Když si ji přečtete, zjistíte, že predikuje vyčerpání přírodních zdrojů, predikuje hladomory, predikuje populační explozi i znečištění životního prostředí. Nic z toho se, přátelé, naštěstí nesplnilo. A my se musíme ptát, zda tato pýcha vědy, kde jsme se snažili přenést matematické metody do oblasti, která těmto oblastem příliš nevyhovuje, nakonec nezprofanovala onu vědu samotnou, myslím tím společenskou vědu.

A tak mě docela potěšilo, když jsem se ve svém bývalém oboru dočetl, že prognostika začíná preferovat co? Psaní scénářů. A tady je ona symbióza oněch dvou větví naší národní kultury. Byť scénář je přece nástroj umělecký, nikoli nástroj primárně vědecký. Takže skloňme se s pokorou a přemýšlejme o neúspěchu matematických modelů, možná proto, protože nezachytily inovativní prvky ve společnosti a že předpokládaly rigidní struktury tam, kde tyto struktury jsou ve skutečnosti dynamické a flexibilní, a snažme se spolu s jedním francouzským futurologem, který se jmenoval Bertrand de Jouvenel mluvit l’art de la conjecture, o umění předvídat, nikoli o pyšné vědě, která o sobě tvrdí, že umí předvídat.

Omlouvám se za tuto odbočku, ale inspirovalo mě k ní zejména, když tady vidím autora, který se matematickými modely velmi a velmi zabýval. Inspirovala mě k ní vlastní životní zkušenost a člověk se má vyznat i ze svých chyb a neomlouvá ho, když tyto chyby sdíleli i jiní a když ve své době byly dokonce předmětem onoho mainstreamu, o němž jsem tady před chvíli hovořil.

Dámy a pánové, jsem velmi rád, že nyní mohu udělit státní vyznamenání lidem, kteří si to zaslouží. Jsem si plně vědom toho, že je bude pronásledovat závist. Že několik ušlápnutých lidiček, kteří sami v životě nic nedokázali, napíší kritické komentáře o tom, že ten či onen si ono vyznamenání nezaslouží, nebo naopak, že by ho měl dostat někdo úplně jiný. A říkám vyznamenaným, kteří to vědí i beze mne. Závist, která vás bude provázet, je něčím, co musíte překonat. Závist je lidským citem, a i když s ním nemůžeme a nesmíme souhlasit, musíme chápat, že ani ocenění není procházka růžovou zahradou a že každý, kdo bude vyznamenán, bude, jako se to už několikrát stalo, trpět právě tím, že jeho vyznamenání bude znehodnocováno. Ale za vámi je obrovská práce. Za umělci, kteří dnes budou vyznamenáni, jsou často desítky let, kdy dávali radost a úsměv možná statisícům, možná dokonce milionům lidí a tento úsměv je daleko větší odměnou než jakékoli vyznamenání. Proto mi dovolte, abych vám závěrem svého vystoupení rovněž popřál radost a úsměv.

Děkuji vám za vaši pozornost.