Článek
Dokument Občan Havel nabízí mnoho pozoruhodných situací ze života a díla prvního českého prezidenta. Jeden z nejzajímavějších momentů přijde hned skoro na začátku, kdy se Havel se svými spolupracovníky na Hradě chystá v létě 1993 na návštěvu ruského prezidenta Borise Jelcina.
Když se Havel ptá, jestli bude Jelcin ochoten položit věnec u Českého rozhlasu na památku obětí sovětské okupace z roku 1968, dostane se mu od protokolu rozpačité odpovědí: Jelcin zatím jen vzkázal, že se těší do Prahy na pivo.
Návštěva nakonec dopadla dobře. Ruský prezident v Praze odsoudil invazi, vypil s Havlem pivo a zase odletěl, což je v případě hostů z Východu vždycky bezpečnější.
A Češi získali dojem, že tenhle vládce Kremlu má dost problémů sám se sebou a svojí rozpadající se zemí, než aby zhatil tehdy teprve vznikající český plán vstupu do NATO.
Ano, byl to rok 1993, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu a východního bloku vypadalo jako obr na kolenou. A tak si třeba i Finové pustili do svého hlavního města ruskou armádu, byť jen v podobě vokálně-instrumentální jednotky Alexandrovci pro jeden jediný koncert s veselou punkovou kapelou Leningradští kovbojové. Dělat si z Ruska legraci bylo tehdy celkem cool - a nic moc složitého.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Druhá cesta ruské hlavy státu do Prahy se o třináct let později, v březnu 2006, odehrávala už v jiných kulisách a atmosféře. Místo málokdy střízlivého Jelcina přijel tehdy třiapadesátiletý Vladimir Putin, strohý muž v plné síle a plně při vědomí. Z dnešního pohledu je docela zajímavé, jak o Putinově pražském zastavení informoval ruský tisk. „Putin dal České republice najevo, že vrchní velení pevně drží v rukou on. A když začaly rozhovory, podezření se potvrdilo. Český prezident začal mluvit dobrou ruštinou,“ napsal deník Kommersant.
Ano, z dnešního pohledu to zní skoro neuvěřitelně - a z perspektivy roku 1993 a při představě Václava Havla také. Český prezident hovoří na Pražském hradě se svým ruským protějškem v jeho jazyce. Z diplomatického hlediska jde o cosi, co se v případě hlavy státu země, která nás ještě 15 let předtím okupovala, blíží dobrovolnému sebeponížení. Nijak do hloubky jsme to ovšem neřešili - pamětníci věděli, že Václav Klaus zkoušel ještě jako premiér své ministry z ruštiny před cestou do Moskvy v roce 1994. A tak to nejspíš považovali za další libůstku svérázného politika.
Úplnou idylou ovšem Putinova cesta tehdy neskončila. To by premiérem v té době nesměl být ambiciózní Jiří Paroubek, který chtěl dát před blížícími se volbami najevo, kdo v zemi opravdu vládne. A tak pouhý den před příjezdem ruského hosta pohrozil, že se jeho ministři nedostaví na Hrad k podpisu česko-ruských smluv, pokud se ceremoniál nepřesune do sídla Úřadu vlády ve Strakově akademii.
Klaus na Paroubkův dopis odpověděl stejně asertivně: Doporučil mu, aby si udělal pořádek ve svém sekretariátu. Tahle nevraživost provázela vztah Klause a Paroubka po celou dobu jejich setkávání v nejvyšší politice - ovšem v pohledu na Vladimira Putina by se nejspíš shodli. Tehdy, kdy se rádi ukázali s jedním ze světových lídrů, ale bohužel i dnes.
Kontrast Jelcinovy a Putinovy návštěvy nemohl být větší - jejich hlavní postavy, hostitelé i doba se lišili naprosto zásadně, přestože mezi nimi uplynulo pouhých třináct let.
Necelý rok po svém pražském výletu pronesl Vladimir Putin na Mnichovské bezpečnostní konferenci slavný projev, v němž fakticky oznámil ruský úmysl stát se znova světovou supervelmocí, která bude mít zásadní slovo kdekoliv a kdykoliv si usmyslí, že na to má právo.
Což Rusko vzápětí dokázalo svým neomaleným vměšováním se do vnitřních záležitostí Česka, které tehdy jednalo s USA o stavbě radaru v Brdech. A Moskva měla štěstí, jak ochotné spojence k tomu v Praze našla - třeba předsedu ČSSD Jiřího Paroubka. (Klaus tehdy Rusům vzkázal, že jim do toho nic není.)
V roce 2013 se po Klausovi prezidentem stal Miloš Zeman a česko-ruské vztahy na úrovni prezidentů nabraly ještě jiné tempo. Zatáčku na cestě, během níž Zeman Rusům sliboval dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany bez tendru, se podařilo vybrat v roce 2021 na poslední chvíli díky operaci Vrbětice.
Není jisté, jak dlouho bude ještě dvaasedmdesátiletý Putin vládnout Rusku, jak to dělá už 25 let. Existuje ovšem stále solidní naděje, že jeho návštěva Prahy v chladném předjaří roku 2006 byla nejen první, ale i poslední.
Doufejme.
