Článek
Evu jsem potkala několikrát, než se rozhodla mi vyprávět svůj celý příběh. „Císařský řez jsem chtěla,“ říká tiše a dodává: „Ale kdybych věděla, co to znamená, nikdy bych do toho nešla,“ sevře rty a odmítavě vrtí hlavou. „Dodnes mám pocity, že jsem selhala a neměla jsem to dovolit. A mám i pochybnosti, že jsem tímto rozhodnutím ovlivnila zdraví svých dětí, a to je asi nejhorší.“
Evina zkušenost ukazuje, jak snadno se může žena ztratit v systému, který ji má chránit – a jak nejasná může být hranice mezi medicínskou pomocí a soukromým byznysem. České zákony ženám neumožňují zaplatit si legálně konkrétního porodníka. Touha po jistotě a důvěře pak může ženy hnát k neformálním dohodám – do šedé zóny, kde se zdravotní péče mění v obchod.
O týden dřív a za 20 tisíc
Eva – jinak usměvavá, energická žena, matka dvou chlapců – mi pomalu odkrývá příběh bolesti a viny, který v sobě nosí už pět let. „Myslela jsem, že si za peníze kupuju péči a to nejlepší pro mě a pro dítě. Jenže jsem tam nakonec zůstala úplně sama.“
Svoji lékařku znala už delší dobu. „Věřila jsem jí. Nebyly jsme přítelkyně, ale znaly jsme se z dřívějška. Ke konci těhotenství mě vyšetřovala. Když mi řekla, že nezvládnu přirozeně porodit, nerozporovala jsem to.“
Eva mi vypráví, že se jí během těhotenství objevilo krvácení, které později ustalo. Když se blížil termín porodu, při vyšetření lékařkou prý trochu ucukla. „Byla jsem možná přecitlivělá, čekala jsem svoje první dítě. Ona mi řekla, že jestli takhle reaguji, vaginálně neporodím. A dodala, že mám i užší pánev.“
Lékařka jí řekla, že císařský řez může udělat sama. Za dvacet tisíc korun, v nemocnici, kde pracuje. Byla to vyhlášená porodnice, takže Eva neváhala. A zaplatila. Přizpůsobila se s termínem porodu lékařce, která potřebovala odjet v tu dobu na dovolenou. Její syn tak přišel na svět o více než týden dřív, než měla termín.
Eva čekala, že si za peníze kupuje i lidštější přístup. Jenže po operačním zákroku, při kterém nastaly problémy s vyjmutím dítěte z dělohy, lékařka sál opustila.
Eva zůstala pak sama, v záři světel porodního sálu, jen s cizími lidmi, které nikdy předtím neviděla. S jizvou na břiše a bez svého dítěte. A prozřením, co skutečně znamená podstoupit císařský řez.
Zoufalství a samota
„Cítila jsem se strašně. Syna jsem u sebe mít nemohla, pak jsem měla problémy s kojením, ale sestry byly zaneprázdněné. Mezitím jsem zjistila, že ho dokrmovaly, aniž by mi to řekly. Když ho přinesly, už neměl hlad. Jenže mně se spustilo mléko. Nakonec jsem na pokoji kojila dítě cizí ženy, protože strašně plakalo. Ona mléko neměla a sestry dítě odmítly dokrmit. Prý je brzo a mléko se jí spustí,“ popisuje sled událostí, při kterých v ní sílil pocit zoufalství a samoty.
„Snažila jsem se to tam nějak přežít. Ale když jsem se vrátila domů, úplně jsem se zhroutila. Otevřela jsem si lahev vína, sedla si na balkon a jenom plakala. Myslela jsem na to, kde jsem udělala chybu. Navíc se mi nedařilo kojení,“ vypráví. Pak začala mít problémy s jizvou a objevily se i silné bolesti zad. „Přemýšlela jsem, že bych dala porodnici nějakou zpětnou vazbu, ale když jsem otevřela stránky a četla pozitivní ohlasy, ztratila jsem úplně odvahu.“
Na celý zážitek se snažila zapomenout. Jenže se ozval znovu, když podruhé otěhotněla. Vzhledem k prvnímu císaři jí už lékaři nedoporučili vaginální porod. Věřila i tentokrát, protože měla strach z komplikací, o kterých jí lékaři řekli.
Kdyby Eva chtěla třetí dítě, velmi pravděpodobně by od lékařů slyšela, že po dvojnásobném císařském řezu by se vystavila některému ze závažných rizik - vcestné nebo vrostlé placentě, které mohou ženu ohrozit na životě.
Císařský řez – rizika a možné výhody
Císařský řez (SC) je život zachraňující zákrok u specifických komplikací během těhotenství a porodu, který by měl být dostupný všem ženám v nouzi. Akutní císařský řez s sebou také nese zvýšené riziko mateřské úmrtnosti a vyšší riziko nepříznivých výsledků v následném těhotenství ve srovnání s vaginálním porodem.
„Dneska si říkám, že nevím, jak by dopadl přirozený porod. Možná by také skončil císařem, možná ne, to už se nikdy nedozvím. Rozhodně si nemyslím, že je císařský řez řešení pro ženy, které se bojí bolesti. V žádném případě to není zákrok, který by byl poté bezbolestný,“ říká už smířeněji Eva. Stále se ale sama sebe ptá, jestli logopedické problémy jejího syna nesouvisí se způsobem jejího porodu.
Pocity viny a selhání
Pocity viny a selhání po císařském řezu nejsou u žen vůbec výjimečné, bez ohledu na to, jak přesně se vše odehrálo. Podle mezinárodní metaanalýzy publikované v časopise Journal of Affective Disorders trpí posttraumatickou stresovou poruchou po porodu přibližně 4 % žen, u rizikových skupin až 18 %.
Psycholožka Zuzana Bílková vede svépomocnou skupinu matek, které se pravidelně scházejí, aby se vyrovnaly s nepříjemnými zážitky po porodu. „Nemám žádná data, ale téma císařského řezu je rozhodně časté. Ženy se vyrovnávají se situací, kdy prožily akutní operaci, nebo naplánovaný porod. Objevují se pochybnosti, zda císařský řez neměly odmítnout. Někdy mají ženy pocit, že byly do tohoto zákroku nucené,“ říká Bílková, která vyslechla na setkáních spolku Úsměvy mámy desítky bolavých porodních příběhů.
„Copak chcete mít mrtvé dítě?“
Jeden z problémů spatřuje v tom, že v předporodních kurzech se o císařském řezu mluví jen minimálně a v některých kruzích se pak může doslova lpět na vaginálním porodu. „Ženy často nepřipouští, že se situace může zkomplikovat, a vše dopadne jinak, než si přály,“ říká Bílková.
Vůbec nejdůležitější podle ní je, aby žena odcházela s pocitem, že jí personál vše vysvětlil, partnersky s ní komunikoval a nebyl hrubý. „Moje zkušenost je, že pokud personál dobře komunikuje, vše ženě vysvětlí, netlačí na ni větami jako: ‚Copak chcete mít mrtvé dítě?‘, tak žena pak lépe uzná, že zákrok byl v jejím zájmu,“ říká Bílková.
Zdůrazňuje, že žena by měla mít prostor v porodnici vyslovit, že zažila zklamání a porod neproběhl podle jejích představ. „Jenže žena v takovou chvíli slyší, že by měla být ráda, že má hlavně zdravé dítě a co by vlastně chtěla? Když ale dostane prostor se vyjádřit, může jí to skutečně velmi pomoci,“ říká Bílková.
Tlak na ženy, o kterém Bílková mluví, může být důvodem, proč si nakonec žena odnáší z porodu pocit selhání. Může se domnívat, že podlehla a jako matka neuspěla v ochraně sama sebe a svého dítěte.
Na Slovensku uznávaný porodník Jozef Záhumenský, který působil i řadu let v Česku, zmiňuje i vysoce zranitelnou pozici ženy. „Žena často chová k lékaři nekritickou důvěru, a proto bere jeho poznámky typu ‚Nevezmu si na triko, pokud dítě nevytlačíte a bude poškozené‘ nebo ‚Nechci, abyste po porodu ochrnula‘ (v případě, že má skoliózu hrudní páteře) velmi vážně – a ztrácí důvěru ve své vlastní schopnosti,“ říká Záhumenský pro Seznam Zprávy. A dodává: „Dokonce jsem setkal s kriminálním případem, kdy lékař rodičce lhal, že má vcestnou placentu. Žena se náhodou před porodem dostala k nám na vyšetření a ukázalo se, že placenta je v horní části dělohy. Rodička už přitom měla naplánovaný císařský řez.“
Porodní asistentky se pak v terénu setkávají s dalším typem nátlaku. „Některé ženy například slyší od zdravotníků, že pro ně bude lepší podstoupit císařský řez, protože pak budou mít lepší sexuální život nebo nebudou trpět inkontinencí. Někdy to říkají i jejich partnerům, což je velmi manipulativní, protože ženy pak mohou mít tendenci partnerům vyhovět,“ říká porodní asistentka s dlouholetou praxí, která si nepřála zveřejnit své jméno. Její slova pak potvrzují i další oslovené porodní asistentky.
Právě ochranu pánevního dna a lepší návrat k sexuálnímu životu uvádí i Světová zdravotnická organizace jako jeden z důvodů globálního nárůstu císařských řezů v některých zemích.
Jenže o tlaku mluví i lékaři. Ti se obávají právních postihů v případě, že by porod nedopadl dobře. Riskovali by tím svou pověst. Císařský řez je z právního hlediska sázka tzv. na jistotu. „Vezměte si rodiče, kteří investovali mnoho peněz a energie do umělého oplodnění. Nikdo nepočítá s tím, že sem přijde a odejde bez dítěte, nikdo. A to samozřejmě tu práci strašně ztěžuje,“ říká dočasný ředitel Ústavu pro matku a dítě Ladislav Krofta a přiznává, že se sám cítí pod tlakem.
Zachrání ženy lepší informace?
Možnost vyjádřit se zpětně k porodu mají nyní ženy ve FN Bulovka. Během setkání s porodní asistentkou mají šanci říct, co se jím líbilo i nelíbilo. „Díky rozhovorům se navíc ukázalo, že ženy skutečně nejsou před porodem dostatečně informované. Myslím, že jako pacienti neumíme informace vyhodnocovat. Nevíme, co je důležité a co ne, a jaký zdroj je spolehlivý. Můžeme samozřejmě mít výhrady, že vždy a každý lékař nepodá informaci plnou detailů. Ale mám za to, že hlavní problém jsou informace, které mají ženy od nezdravotníků,“ říká přednosta porodnice FN Bulovka Michal Zikán.
Také šéfka Unie porodních asistentek Magdaléna Ezrová má za to, že právě informovanost o císařských řezech, kterou tak zdůrazňuje i Světová zdravotnická organizace, v Česku pokulhává. „Žena by měla mít tu možnost volby. Ale takové rozhodnutí můžete udělat v okamžiku, kdy máte opravdu dobré informace, tedy znáte plusy a minusy daného zákroku. A to se bohužel často neděje a některé informace nejsou ženám předány vůbec,“ říká Ezrová.
Psycholožka Zuzana Bílková si myslí, že nás ani nejlepší informace nemohou připravit na tak specifický zážitek, jakým je porod. „Vlastně nevíme, do čeho úplně jdeme. Máme sice nějakou představu, ale až porod samotný nám dá zkušenost, na základě které se podruhé můžeme rozhodovat jinak,“ říká Bílková.
