„Chybí mi Rusko.“ Ve frontě lidí čekajících na vstup do Putinovy říše

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštní zpravodajky v Estonsku/

„Chybí mi Rusko, je to teď jako za zdí. Podívejte se, ani s sebou nemám moc věcí, chci se dostat co nejrychleji na druhou stranu,“ vypráví mi muž v šedých teplácích a s pevnou igelitkou v ruce, který se představuje jako Pavel.

Kousek od nás je jeden z mála hraničních přechodů, odkud se dá dnes dostat z Estonska do sousední země, která rozpoutala největší ozbrojený konflikt v Evropě od konce druhé světové války.

I na přechodu v Narvě v severovýchodním cípu Estonska ale platí mnoho omezení.

Kousek za Pavlem tak stojí dlouhá fronta, ve které jsou rodiny s dětmi i starší lidé. Nedaleko čekají také taxikáři a autobusoví řidiči. Je tu vesměs klid, lidé si povídají mezi sebou, pokuřují cigarety nebo se dívají do telefonu. Kolem pochoduje i pohraniční stráž, která hlídá, že lidé nepřekročí stanovené linie.

Přestože svítí slunce, teploměr ukazuje jen osm stupňů. Pavel odpovídá, že zatím čeká jen dvě hodiny. Normálně to ale podle něj může být i mnohem déle, záleží na tom, kolik lidí přišlo.

„Jedu za rodinou, nedělám to každý den. Ale víte co, jsou tu lidé, kteří jsou opravdu naštvaní, strávíte na tom tolik hodin, přitom je to pár stovek metrů,“ vysvětluje mi muž ve středním věku.

Podobným procesem musí lidé, kteří chtějí přejít, procházet už poslední více než tři roky. Po začátku rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu se Estonsko rozhodlo výrazně omezit pohyb na svých východních hranicích. A zatímco dříve Narva platila za město spojující Rusko a Evropu, dnes už z této vazby zbyly spíše jen stíny.

Země tu od sebe odděluje stejnojmenná řeka, přes kterou vede takzvaný „Most přátelství“. V poslední době už je možné ho přejít pouze pěšky a po důkladné osobní kontrole. Po necelých 200 metrech už se ocitnete v ruském Ivangorodu, kde se velmi obdobně seskupují autobusy i taxikáři, kteří dováží lidi na vytoužená místa.

Most lemují z obou stran středověké pevnosti, na kterých vlaje vlajka jedné nebo druhé strany. Symbolicky zvláštní pohled ale dokresluje i povahu města.

Život v Narvě totiž v některých věcech připomíná ten, který žijí lidé jen o pár stovek metrů dále.

Nejlépe pozorovatelné je to na jazyku, protože pohraničnímu městu vládne ruština. Většina kaváren, restaurací a dalších míst, kde se dá trávit volný čas, nese ruské názvy. Málokde se objevuje i estonská verze. Stejné je to i v běžné konverzaci, na čerpacích stanicích i v obchodech se mluví výhradně rusky.

Velká část místních obyvatel jsou etničtí Rusové – v šedesátitisícovém městě jde asi o 90 procent lidí. A jejich postoje k válce na Ukrajině se v mnohém liší například od zbytku země, která je jedním z předních podporovatelů napadené země.

„Já už jsem v Rusku nebyla několik let. Mám celý život tady, děti jsou pryč. Nevidím důvod, proč bych měla jet přes most, tam nic moc jiného než tady v Narvě není,“ říká mi se smíchem dvaasedmdesátiletá Ljuba, kterou potkávám kousek od hraničního přechodu. Mluví pouze rusky, estonštině prý nikdy nepřišla na chuť.

Když se opatrně ptám, jestli se tedy cítí více jako Estonka, nebo Ruska, odpovídá dost jednoduše. „Samozřejmě že jsem Ruska.“

Estonská vláda otevřeně kritizuje Rusko za jeho imperialistické ambice a v posledních letech se snaží seškrábat také poslední zbytky jeho vlivu, které v zemi zůstaly. Narva je v tomto ale komplikovaný případ.

Na jedné straně odtud zmizela replika sovětského tanku podle vzoru v dalších estonských městech, místní radnice se vůči tomu ale vymezila a proběhly i menší protesty.

Upíná se sem ovšem i zrak Moskvy, která tyto kroky vlády odsoudila. „Odstranění pomníků těm, kteří zachránili Evropu před fašismem, je samozřejmě nehorázné. Nedělá to čest žádnému národu,“ řekl tehdy mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Napětí mezi ruskou menšinou a estonskou vládou je jedním z momentů vyvolávajících bezpečnostní obavy. Nebylo by to totiž poprvé, kdy by Moskva takové situace využila a pod záminkou ochrany „svých obyvatel“ se uchýlila i k ozbrojené akci.

A zde se opět dostává do hry důležitost Narvy.

Strategicky položené město, které má silnou ruskou menšinu, by se totiž mohlo stát podle některých bezpečnostních analytiků jedním z cílů potenciálního útoku Moskvy na pobaltské státy.

Sám ruský prezident Vladimir Putin označil krátce po začátku rozsáhlé invaze na Ukrajinu Narvu za „ruské město“.

Takzvaný scénář Narva nedávno zvedl i proslulý německý autor Carlo Masala. Podle něj by první fází takového útoku bylo vyvolání etnických nepokojů.

Zda je taková možnost opravdu pravděpodobná, jsem se snažila zjistit u místních obyvatel. O válce nebo vztahu k Rusku se mnou ale málokdo chce mluvit.

„Všichni tady přece chtějí mír, ale jestli to něco zdržuje, tak je to neustálé zbrojení. Já nechápu, proč peníze, které by nám mohly zlepšit život, míří do zbraní a zabíjení. Vám to přijde normální?“ vysvětluje mi třiašedesátiletá Valentina, se kterou se potkávám nedaleko místního centra. Jde prý s kamarádkou jen kouknout na slevy do obchodů. Konverzace se nakonec překlopí k vyprávění o dětech, o tom, jak se změnila Narva, a ke kritice místního McDonald’s.

Obdobný postoj mi popisuje i Pavel. „Tady žádná válka není, nebo jste ji někde viděla? Přijde mi to hloupé. Zajímá mě, co se děje v Narvě, a tady vždycky byl a bude klid,“ říká rázně.

Když ovšem přijde na jedno z potenciálně palčivých míst, která zmiňuje i Masala, řeč nestojí. Narvští Rusové si opakovaně stěžují, že nemohou dostatečně používat svůj jazyk při kontaktu s místní samosprávou.

„Ruština se tady používala vždy, nikdy to nebyl problém. Je mi 72 let, copak se teď budu ještě něco učit?“ kroutí hlavou Ljuba.

Tomuto napětí nepřidávají ani další rozhodnutí vlády o tom, že volební právo v místních hlasováních mohou mít pouze lidé s estonským občanstvím. Pro jeho získání je nicméně třeba složit jazykové zkoušky, což může být pro mnoho obyvatel města náročné.

Po vyvolání nepokojů už by podle analytika mohla proběhnout invaze poměrně rychle. Přestože se estonské úřady snaží připravit i na tento scénář, obsazení města by v nynější situaci bylo otázkou hodin.

To si uvědomuje i Tallinn, který oznámil, že má v pohraničním městě vzniknout vojenská základna.

„Obyvatelům města dáme jasný signál o přítomnosti estonského státu. Armáda bude součástí jejich každodenního života ve městě a svým způsobem bude tento krok ukázkou toho, že Narva je nedílnou součástí Estonska,“ prohlásil v dubnu náčelník generálního štábu ozbrojených sil Vahur Karus.

I přes strategický význam je jisté, že má Narva za sebou už úspěšnější roky. Dříve šlo o jedno z průmyslových center Sovětského svazu. Významná fabrika na výrobu bavlny představovala místo, kde pracovala většina města a z nedalekých vesnic se sem za prací i dojíždělo. Dnes už stopy po tomto období takřka vymizely.

Nepomohlo tomu ani zpřísnění kontrol na hranicích, které znemožnily dříve tak běžné přesuny obyvatel z jedné strany na druhou. Cestovalo se třeba kvůli nákupům levnějšího zboží, některé věci vyšly laciněji v EU, jiné v Rusku.

V Narvě je dnes poměrně draho, a to navzdory tomu, že platy zde nejsou příliš vysoké a nemalá část obyvatel je v důchodovém věku. Nespokojenost se současnou vládou tak nevychází pouze z politiky, která omezuje některá jejich práva.

Postsovětské dědictví v podobě napojení na sousední zemi tu zůstává patrné i v tom, že lidé přejímají informace z ruskojazyčných kanálů. Mezi ruskou menšinou, která v Estonsku žije, je nadále běžné sledování propagandistických pořadů.

„Samozřejmě že sleduju ruské kanály. Celý svůj život se na to dívám, někdy to skoro ani nevnímám. Ale tak to prostě je,“ usmívá se na mě Ljuba.