Část vědců očekává v dohledné době riskantní pokus o „hacknutí“ klimatu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vědecko-populární časopis New Scientist provedl letos na podzim průzkum mezi vědci, kteří se podíleli na poslední hodnotící zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), s otázkou, o které jste možná v souvislosti s klimatem ještě neslyšeli. Zeptal se totiž vědců, zda si myslí, že lidstvo se ještě před koncem tohoto století pokusí o přímé ovlivnění klimatu planety ve velkém měřítku.

Novináři rozeslali mezi 800 autorů závěrečné zprávy IPCC dotazník. Jak v podobných případech bývá zvykem, odpověděla jen malá část z dotazovaných, konkrétně 120. Nejde tedy rozhodně o nějaký přehled názorů klimatologů celého světa, jde o skupinu, která není vůbec náhodně vybrána. Nejspíše totiž v průzkumu odpovídali lidé, kteří na snahy o to, abychom „poručili větru, dešti“, mají nějaký silný názor a chtěli ho vyjádřit.

Ale dotyčný názor je i tak poměrně překvapivý: většina z oslovených vědců se totiž domnívá, že lidstvo se do konce století pokusí skutečně srazit teplotu Země nějakou formou „geoinženýringu“, tedy přímých úprav klimatu.

Představa, jak by takový zásah vypadal, se přitom drží překvapivě při zemi – nebo jen kousek nad ní. Nejde o obří vesmírná zrcadla ze sci-fi románů, ale spíše o snahu napodobit efekt sopečného výbuchu.

Nejčastěji skloňovanou metodou je vypouštění malých částeček nebo kapiček (tj. aerosolů) do stratosféry: flotila speciálně upravených letadel by ve výšce kolem dvaceti kilometrů rozprašovala například oxid siřičitý.

Jeho částečky by vytvořily jemný závoj, jenž by odrážel část slunečního svitu zpět do vesmíru, a tím planetu ochlazoval. Přineslo by to také i viditelné změny oblohy. Došlo by totiž k „zesvětlení“ atmosféry: nebe by ztratilo svou hlubokou modř a působilo by spíše vybledlejším dojmem. Zato západy a východy Slunce by byly barevnější.

Druhou vážně zvažovanou možností je „bělení“ mraků nad oceány, kdy by lodě rozprašovaly mořskou sůl do oblačnosti, aby byla hustší a lépe fungovala jako sluneční štít.

Odhady vědců, že lidstvo k takovým postupům nejspíše do konce století sáhne, ovšem nejsou projevem technologického optimismu a víry ve schopnosti vědy a techniky, ale spíše výraz pochybností. Konkrétně pochybností o lidské schopnosti dohodnout se na méně nebezpečném řešení. Přímé ovlivňování klimatu s sebou totiž nese značné riziko nežádoucích druhotných důsledků, které nedokážeme dopředu přesně odhadnout a spočítat.

„Koncept solárního geoinženýrství mě velmi děsí, ale vidím, že se stává stále atraktivnějším s tím, jak svět selhává v řešení problému snižování emisí skleníkových plynů,“ uvedl pro New Scientist jeden z respondentů, James Renwick z Victoria University ve Wellingtonu.

Tento posun v myšlení potvrzuje i český klimatolog Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu, který sice nebyl součástí osloveného vzorku, ale nálady v komunitě zná. Podle něj klimatologové uvažují v souvislostech, a když vidí globální vývoj, dochází k pragmatickému, byť bolestivému závěru: „Myslíme si, že k pokusům dojde, i když se nám to hrubě nelíbí,“ uvedl Tolasz.

Abychom pochopili, proč je nasazení této technologie tak pravděpodobné, musíme se podívat na to, jak se mění samotná logika klimatické politiky. Dosud svět řešil především problém takzvaného „černého pasažéra“. Snižování emisí je drahé, bolí ekonomiku a vyžaduje shodu všech. Každý stát má tendenci čekat, až s tím začne ten druhý, aby nemusel platit náklady sám, zatímco výhody stabilního klimatu by čerpal zdarma.

Geoinženýrství ovšem může přinést opačný extrém. Odborníci na rozhodovací problémy (tj. na teorii her) mu někdy říkají problém „černého řidiče“. Zatímco k účinnému snížení emisí je zapotřebí shody velké části světa, ideálně všech téměř dvou stovek zemí v OSN, k ochlazení Země v podstatě ne. Stačí třeba jedna dostatečně bohatá a odhodlaná mocnost, která se rozhodne „sednout za volant“ bez ohledu na ostatní.

Cena přímého ovlivnění klimatu je (alespoň v případě některých uvažovaných technologií) v porovnání s dekarbonizací světové ekonomiky totiž až směšně nízká. Studie Harvardovy univerzity před několika lety odhadla, že program na snížení globální teploty o jeden stupeň Celsia by mohl vyjít řádově na několik miliard dolarů ročně. To je částka, kterou si může dovolit nejen velmoc jako USA nebo Čína, ale i středně velké státy, a teoreticky dokonce i nejbohatší jednotlivci planety.

Právě před tímto scénářem vědci varují nejvíce. Celých 52 procent respondentů v průzkumu New Scientistu se obává, že spouštěčem globálního ochlazování nebude mezinárodní dohoda, ale někdo, kdo bude jednat na vlastní pěst, nějaká „neřízená střela“. Ať už půjde o soukromou společnost, miliardáře nebo zoufalý národní stát.

Představme si scénář z nepříliš vzdálené budoucnosti: Je rok 2040 a vlnami veder sužovaná Indie nebo Bangladéš čelí humanitární katastrofě, při níž umírají lidé. Možná dokonce i v dramatických lokálních katastrofách či „vlnách“, které na lidskou psychiku mají výrazně větší dopad než úmrtí rozptýlená v čase.

Místní vláda se pod tlakem veřejnosti rozhodne nečekat na nekonečné debaty v OSN a vyšle do stratosféry flotilu letadel rozprašujících sloučeniny síry. Látka nikomu přímo neuškodí; sníží jen množství slunečního světla dopadajícího na planetu, a povede tedy rychle k měřitelnému poklesu teploty v postižené oblasti – a také mimo ni, protože atmosférické proudění hranice neuznává.

Z pohledu mezinárodního práva by šlo o bezprecedentní krok a zásah do „společného statku“, tedy naší atmosféry. Ovšem z pohledu představitelů daného státu šlo v podstatě o „sebeobranu“ před extrémní událostí (vyvolanou navíc primárně emisemi jiných států), na kterou má jejich země nárok. A kdo by jim to dokázal vymluvit?

Myšlenka na umělé úpravy klimatu je pochopitelně velmi kontroverzní a v odborných kruzích téměř tabu. Jeden kritický proud v podstatě říká, že postup připomíná léčbu u lůžka pacienta, který se odmítá vzdát svých zlozvyků. Všichni vědí, že trvalá změna není možná, pokud se něco nezmění u pacienta. Ale pokud mu hrozí bezprostřední kolaps, podají mu léky, které ho udrží při životě. A to i přesto, že všichni se shodnou, že neřeší příčinu nemoci a mají velmi vážné vedlejší účinky.

Lidstvo není v úplně nepodobné situaci. Je totiž stále do velké míry závislé na fosilních palivech (ropě, uhlí, zemním plynu), která zajišťují přes 80 procent naší celkové spotřeby energie. Přestože panuje celkem všeobecná shoda, že fosilní paliva nelze používat do nekonečna, problémem je tempo: emise neklesají tak rychle, abychom nezpůsobili žádné škody – o několik stupňů se zjevně ještě oteplí v každém případě, a to s sebou ponese potíže a škody.

Minimálně někteří tak začínají uvažovat, jak tyto negativní důsledky omezit – a „klimatické inženýrství“ se tak přesouvá z teoretických modelů do reálného světa. Velká Británie prostřednictvím své agentury ARIA nedávno vyčlenila 57 milionů liber na výzkum metod ochlazování klimatu, včetně malých experimentů pod širým nebem. Je to signál, že vlády začínají brát „plán B“ vážně. V USA si zase zákonodárci prosadili alespoň výzkumný program, který má přinést podrobnější informace o tom, co by geoinženýring mohl udělat s atmosférou.

Odborníci přitom vlastně nemají obavu, že by tento postup nefungoval. Příroda nám ho předvedla v praxi například v roce 1991 při výbuchu sopky Pinatubo, kdy 15 milionů tun oxidu siřičitého ve stratosféře ochladilo planetu o 0,6 stupně Celsia. Skutečným strašákem jsou nezamýšlené důsledky.

V tomto ohledu je malý průzkum New Scientist v podstatě odrazem obecného přesvědčení: celých 80 procent oslovených expertů v anketě právě „neznámé důsledky“ označilo za největší riziko zavádění podobných postupů do praxe ve velkém měřítku.

Důvod je jednoduchý: klimatický systém je složitý a pro nás ne zcela srozumitelný. Pokud zatáhneme za jednu páku, aby klesla teplota, může se stát něco zcela nečekaného na druhém konci světa. Umělé ochlazení by mohlo například narušit příchod monzunů, na kterých je závislé zemědělství v Africe a Asii, nebo dále poškozovat ozonovou vrstvu.

Historie lidských zásahů do přírody je plná varovných příkladů, jako bylo vysazení ropuchy obrovské v Austrálii. Ta měla původně požírat brouky na třtinových plantážích, místo toho ale zamořila kontinent a zdecimovala původní druhy. Odborníci se obávají, že geoinženýrství by mohlo být takovou „atmosférickou ropuchou“ – i když přesně neví, jakou škodu by mohla napáchat.

Problém je i v tom, že pokud bychom s ochlazováním planety jednou začali, bylo by těžké přestat. Pokud bychom začali planetu uměle stínit, a přitom dál vypouštěli skleníkové plyny (a proč ne v takové situaci?), už bychom chlazení pak vlastně nesměli vypnout.

Pokud by systém „stínění“ náhle přestal fungovat – třeba v důsledku války, teroristického útoku nebo politického či ekonomického kolapsu „černého řidiče“ – teplota by nevyrostla pozvolna, ale vystřelila by skokově vzhůru během velmi krátké doby. Takový tepelný náraz by byl pro přírodu i lidskou civilizaci mnohem ničivější než postupné oteplování.

Co s touto Pandořinou skříňkou dělat? Výrazná většina vědců v průzkumu volá po vytvoření nové mezinárodní smlouvy nebo úmluvy, která by rozhodování o nasazení geoinženýrství regulovala. Argumentují tím, že o tak zásadní věci nemůže rozhodovat jednotlivec nebo jeden stát.

Zní to velmi pochopitelně, ale ne všichni na argument slyší. Radim Tolasz varuje před tím, že samotná existence pravidel by mohla být začátkem konce: „Nepodpořil bych ani vznik mezinárodní dohody na toto téma – považuji to za první krok k ospravedlnění těchto pokusů,“ vysvětluje český klimatolog. Vytvoření regulace by totiž mohlo být vnímáno jako signál, že „hacknutí“ klimatu je za určitých podmínek legitimním nástrojem zvládání důsledků změny klimatu.

Je to tak? Nebo ne a máme raději klima nechat být, i když nečinnost bude mít také svou cenu?

Autor těchto řádků si troufá tvrdit, že na takovou otázku v tuto chvíli vlastně nejsme připraveni odpovídat. A je minimálně trochu znepokojivé, že podle části expertů z oboru na našem názoru možná vlastně nebude záležet a může rozhodnout někdo jiný, kdo pocítí nutkavou potřebu sednout za volant.