Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pro Čechy není hybridní válka vedená Ruskem abstraktním pojmem. V roce 2014 vybuchly dva muniční sklady ve Vrběticích na Zlínsku, zabily dva lidi a způsobily škody přesahující miliardu korun.
Po letech vyšetřování dospěly české bezpečnostní složky k závěru, že za útokem stála ruská vojenská rozvědka GRU a její agenti. Šlo o bezprecedentní akt státního terorismu na našem území, který ukázal, že moskevské červené linie leží snad ještě dále než za studené války.
Vrbětice však nebyly ojedinělým incidentem. Byly předzvěstí toho, co mělo v masivním měřítku následovat po celé Evropě, zejména po ruské plnohodnotné invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Od té doby kontinent čelí systematické a stupňující se kampani sabotáží. V listopadu 2024 varoval šéf britské tajné služby MI6 sir Richard Moore před „ohromující a bezohlednou kampaní“ ruských operací. O půl roku později, v květnu 2025, označila norská národní bezpečnostní strategie ruské sabotáže za jednu z hlavních hrozeb pro zemi.
Nejde jen o pocity politiků a špionů. Tvrdá data shromážděná v jedné z nedávných zpráv ukazují, že 86 procent všech podezřelých ruských hybridních incidentů v Evropě se odehrálo právě od roku 2022 (zpráva je dostupná odsud). Jen v roce 2024 jejich počet vzrostl šestinásobně oproti předchozímu roku.
Mění se i charakter útoků. Zatímco dříve se zaměřovaly primárně na vojenské cíle, jako byly muniční sklady, dnes se stále častěji cílí na kritickou civilní infrastrukturu. Přerušené podmořské datové a energetické kabely, žhářské útoky v továrnách a logistických centrech, rušení signálu GPS v letecké dopravě nebo poškození vodovodů – to vše jsou dílky jedné mozaiky. Cíl je zřejmý: šířit chaos, vyvolat vnitřní napětí, odvést evropské zdroje a pozornost od podpory Kyjeva a demonstrovat, že pomoc napadené zemi má svou cenu.
Zatímco se evropské státy učí na tyto hrozby reagovat posilováním ostrahy a zpravodajské spolupráce, je nutné si klást otázku: co přijde dál? Jakmile se stávající metody stanou pro agresora příliš riskantními nebo málo účinnými, bude logicky hledat nové, ještě nekonvenčnější cesty.
A v této souvislosti se – i díky vývoji posledních let – nabízí jedna pro většinu čtenářů asi nečekaná otázka: co když se další frontou hybridní války nestane kyberprostor nebo informační sféra, ale samotné nebe nad našimi hlavami? Alespoň se takto začínají ptát někteří bezpečnostní analytici.
Jak se „vyrábí“ počasí
Pojem geoinženýrství, neboli klimatické inženýrství, zní jako z daleké budoucnosti, ale jeho základy jsou pevně ukotvené v současné vědě. V zásadě jde o soubor technologií určených k velkoplošným a záměrným zásahům do klimatického systému naší planety. Jeho hranice jsou i podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) neostré. Velmi například záleží na rozsahu nasazení a také záměru těch, kdo dané technologie používají.
V malém, lokálním měřítku už se s ovlivňováním počasí setkáváme zcela běžně. Spojené arabské emiráty například pravidelně provádějí takzvané „setí mraků“, kdy letadla do oblačnosti rozprašují částice solí, aby uměle vyvolala déšť nad vyprahlou krajinou. Podobné techniky se používají i jinde ve světě k potlačení krupobití nebo rozpuštění mlhy. Tyto příklady dokazují, že lokální manipulace s atmosférou je nejen možná, ale v podstatě rutinní.
Skutečný geopolitický potenciál – a také riziko – se však skrývá v metodách s planetárním dopadem. Ty se dělí do dvou hlavních kategorií. První je odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry. To je ale tak pomalý a nákladný proces, že se o jeho praktickém využití ve velkém měřítku – ať už v rámci „hybridní války“ nebo řešení problému změny klimatu – nedá uvažovat bez nějakých prakticky revolučních změn v podobě světové ekonomiky. Zdá se být prostě příliš drahý.
Druhá kategorie je mnohem radikálnější a pro scénář klimatické zbraně podstatně relevantnější: řízení slunečního záření (Solar Radiation Management – SRM). „O této metodě se v poslední době mluví v souvislosti s možnými úpravami klimatu nejčastěji,“ říká klimatolog Ladislav Metelka z Českého hydrometeorologického ústavu.
Princip je prostý: část sluneční energie odrazit zpět do vesmíru, než stihne ohřát zemský povrch. Je to podobné, jako když si v horkém letním dni vezmete bílé tričko místo černého.
Navrhovaných metod je celá řada. Nejvíce diskutovanou a zřejmě i technicky nejdostupnější metodou je však injekce aerosolů do stratosféry. Představa je taková, že flotila speciálně upravených letadel by ve výšce kolem dvaceti kilometrů, tedy vysoko nad běžnými povětrnostními jevy, systematicky rozprašovala mikroskopické částice – například oxidu siřičitého. Tyto částice by ve stratosféře vytvořily tenký, pro lidské oko neviditelný závoj, který by odrážel jedno až dvě procenta dopadajícího slunečního záření.
Že tento princip skutečně funguje, nám předvedla sama příroda v roce 1991. Tehdy došlo k masivní erupci filipínské sopky Pinatubo. Vulkán vychrlil zhruba 15 milionů tun oxidu siřičitého do stratosféry, kde reagoval s vodou a vytvořil oblak aerosolových částeček. Silný stratosférický vítr tyto částice roznesl po celém světě. Během následujících 15 měsíců klesla průměrná globální teplota přibližně o 0,6 °C. Jediná přírodní událost tak dočasně „vymazala“ globální oteplování za několik dekád a poskytla nezpochybnitelný důkaz, že metoda SAI je funkční.
A nemusí být ani nedostupně drahá. Jeden z nedávných odhadů říká, že program na zastavení oteplení planety o jeden stupeň Celsia by s pomocí rozprašování aerosolů vyšel jen na několik miliard dolarů ročně. Pokud by mělo jít jen o malou, jednorázovou akci, která má způsobit třeba lokální či regionální krátkodobé změny, cena by byla pochopitelně ještě nižší.
Pro srovnání, Rusko podle odhadů z USA na válku na Ukrajině vydalo přes 200 miliard dolarů. Finanční bariéra pro „hrátky s klimatem“ tedy není až tak vysoká, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Pandořina skříňka plná rizik
Zásahy do klimatu přitom mají k „sabotáži“ i bez zlých úmyslů znepokojivě blízko. Prakticky u všech zmíněných přístupů totiž existuje hluboká nejistota ohledně jejich dopadů. Mohly by mít závažné důsledky, které – podobně jako globální oteplování samo – nerespektují hranice států.
Zastíněním Země můžeme sice srovnat její energetickou bilanci, ale neznamená to, že se vše vrátí do původního stavu. I pod umělým slunečníkem by se například oxid uhličitý v atmosféře dále hromadil a pokračovalo by například okyselování oceánů, které ohrožuje mořský život od korálů po plankton. Planeta bude dostávat méně energie od Slunce, ale tuto energii bude přijímat a rozvádět jinak než v minulosti. Podmínky budou celkově jiné, a to nepředvídatelným způsobem.
Zásah do tak komplexního a propojeného systému, jakým je zemské klima, nevyhnutelně přinese vedlejší účinky. Vědci varují, že umělé ochlazování by mohlo dramaticky změnit rozložení srážek po celém světě. Zatímco jedna oblast by mohla těžit z mírnějšího podnebí, jiná by mohla čelit katastrofálním suchům, která zničí úrodu, a sousední stát by naopak mohly postihnout ničivé povodně. Vypouštění milionů tun oxidu siřičitého do atmosféry navíc představuje další rizika.
Vážným problémem také je, že jakmile se do úprav klimatu pustíme, není jednoduché přestat. Pokud by se množství skleníkových plynů v atmosféře nesnížilo, Země by měla pod umělým závojem neustále tendenci se přehřívat.
Kdyby tedy klimatičtí inženýři náhle přestali do atmosféry aerosoly vypouštět, teplota by začala skokově a velmi rychle stoupat. Tento „šok z ukončení“ by pro ekosystémy a lidskou civilizaci mohl být mnohem horším otřesem, než bylo pozvolné oteplování předtím.
Dokonalá hybridní zbraň?
Snaha o „nápravu klimatu“ tímto způsobem je tedy velmi ošemetná. Ale pokud by vaším cílem bylo destabilizovat vybranou oblast či mezinárodní společenství obecně, zásahy do klimatu se pro to v mnoha ohledech dobře hodí. Ostatně analýza amerických zpravodajských služeb již v roce 2021 varovala, že jednostranné nasazení geoinženýrství velmocí by mělo zásadní dopady na geopolitickou stabilitu.
Klíčovým prvkem je přitom naprosté právní a správní vakuum. V současnosti neexistuje žádná závazná mezinárodní smlouva, která by výzkum, natož pak nasazení geoinženýrských technologií regulovala. Zatímco na jaderné, chemické a biologické zbraně máme úmluvy a kontrolní režimy, klimatické inženýrství je Divoký západ bez šerifa.
S tím souvisí i největší „výhoda“ pro potenciálního agresora: takzvaný problém „atribuce“. Jak s jistotou dokázat, že extrémní vlnu veder, ničivé sucho nebo sérii povodní způsobil záměrný zásah jiné země?
Představte si, že po rozprašování SO₂ ve stratosféře se někde vyskytne silný hurikán nebo ničivá povodeň. Postižení budou mít zcela pochopitelný pocit, že by se to nestalo, kdyby se do klimatu nezasahovalo. Klimatologové se přitom shodují, že žádným odhadem, modelem nebo měřením nepůjde dokázat nebo zdůvodnit, že to tak nebylo.
Právě tato nemožnost cokoliv s jistotou prokázat otevírá dokořán dveře pro věrohodné popření, což je základní princip ruských hybridních operací, od „zelených mužíčků“ na Krymu po útok ve Vrběticích. Agresor by mohl způsobit škody za miliardy, vyvolat sociální nepokoje a politickou krizi v cílové zemi, a přitom vše svést na „výkyv počasí“.
Dodejme ale rovnou, že problém nalezení viníka je alespoň částečně technicky řešitelný. V USA se rozběhly přípravy na vyvinutí systému, který by měl odhalit případné pokusy o umělé ochlazení planety - neurčí přesně, jaký měly dopad, ale změří, kdo, kdy a v jakém množství vypouští látky, které by klima mohly ovlivnit. V některých ohledech je systém podobný tomu na detekci zkoušek jaderných zbraní.
Program byl ovšem veden v rámci agentury NOAA, která už čelila pod novou administrativou prezidenta Donalda Trumpa vlně škrtů a propouštění. Zda tedy přežije, je otázkou. Stejně jako je pochopitelně naprosto namístě otázka, zda takový program je vůbec zapotřebí – tedy do jaké míry vlastně hrozbu jednostranného ovlivnění klimatu či počasí brát vážně. A zda tedy na to plýtvat rozpočtovými prostředky.
Jednoznačná odpověď na to určitě není. Jak jsme už říkali, jde o hrozbu zatím čistě hypotetickou, která nikdy nemusí dojít naplnění. Zároveň bychom asi neměli přehlížet možný psychologický dopad i samotné hrozby použití takové technologie: představa, že si někdo bez jeho vědomí „hraje s počasím“ se pochopitelně nelíbí nikomu. Shodnou se na tom například i jinak znepřátelené politické tábory v USA.
V Kalifornii skupina vědců narazila rychle na odpor místních samospráv při malém experimentu, který měl vyzkoušet jeden malý, dílčí aspekt možného přístupu k ovlivnění klimatu. Stačilo, aby o něm napsali v novinách a pokus byl de facto zakázán. A to přesto, že na počasí či klima prostě žádný vliv už kvůli malému rozsahu z fyzikálního hlediska prostě nemohl mít.
Několik států s republikánskou administrativou přijalo zákony, které mají mimo jiné regulovat ovlivňování klimatu s pomocí chemikálií vypouštěných z letadel. Legislativa je tedy založená na nikdy neprokázané konspirační teorii ovlivňování klimatu pomocí tzv. „chemtrails“. Ta má sice jen minimum skalních příznivců, přesto si postupně tak trochu shodou okolností a vinou současné politické konstelace v USA nachází cestu do republikánského mainstreamu a může se stát dalším bodem sporů v už tak polarizované společnosti.
Ignorovat riziko zneužití klimatického inženýrství jen proto, že zní podobně neuvěřitelně jako spiknutí aerolinek, pilotů a letištního personálu celého světa, by se tedy časem mohlo ukázat jako chyba.
