Klíčový summit selhal. Svět si podepisuje ortel těžké budoucnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Fosilní paliva jsou zdrojem asi 90 % lidmi vyprodukovaného CO2 a 75 % všech skleníkových plynů způsobujících oteplení naší planety, které se státy z celého světa na konferenci COP21 před deseti lety zavázaly zkrotit, když podepsaly Pařížskou dohodu. Jasnější závazek k „odklonu od fosilních paliv“ se nicméně do společného prohlášení každoroční klimatické konference OSN dostal až v roce 2023. O rok později v Baku se čekalo, že se přejde k tomu, jak přesně má tento odklon probíhat. Nestalo se.

A nestalo se tak ani letos v brazilském Belému. COP30, který v brazilském městě vyvrcholil tento víkend, tedy v nejdůležitějším bodě zcela selhal.

„Tento COP je bohužel dalším velkým zklamáním, protože ve finálním prohlášení není žádná zmínka o plánu na odklon od fosilních paliv. Přes 90 zemí konkrétní plán požadovalo, ale několik států, které fosilní paliva těží a exportují, to zablokovalo. Navíc chybí i zmínka o zastavení deforestace,“ okomentoval výsledek pro SZ Julian Burgos, delegát organizace Člověk v tísni a vedoucí tamního oddělení pro klimatickou odolnost v humanitární a rozvojové sekci.

Těžko říct, jak moc je tento závěr vlastně překvapivý.

Brazilský levicový prezident Luiz Inácio Lula da Silva na jednu stranu dopředu avizoval nutnost přejít od slibů k činům a určitá atmosféra urgence k rozhodnosti vyplývala už i z místa konání přímo v Amazonském pralese, který je jedním z klíčových regulačních systémů naší planety. Na druhou stranu ale summit už dlouho před jeho začátkem nepochybně negativně ovlivnila neúčast USA a celkový postoj prezidenta Donalda Trumpa a pochybnosti o možném průlomu posilovaly i některé čistě brazilské kontroverze.

Konkrétně například zjištění, že se kvůli stavbě příjezdové cesty na summit vykácelo přes 10 kilometrů pralesa. Když summit začal, dorazilo na něj 1600 fosilních lobbistů, takže fosilní průmysl na něm měl větší zastoupení než všechny zúčastněné země kromě Brazílie. Ta navíc práci na plánu, jak se zbavit fosilních paliv, vůbec nezařadila do oficiální agendy summitu.

Zařazení jasného návodu k odklonu od fosilních paliv by tedy sice jistě bylo velmi vítané a ještě na začátku summitu se z podpůrných slov brazilského prezidenta mohlo zdát, že má šanci, zároveň ale bylo zjevné, že rozhodně nejde o „tutovku“.

Když na chvíli odhlédneme od hlavního selhání, uvidíme, že summit přece jen přinesl i některé dílčí úspěchy.

Státy například mírně pokročily v oblasti klimatických financí. „Dohoda vyzývá státy, aby ztrojnásobily finance proudící do rozvojových zemí na adaptaci, zakládá nový dvouletý program pro navýšení klimatických financí, plánuje setkání ministrů pro dosažení cíle z minulého roku a vytváří další iniciativy a spolupráci pro dosažení cíle 1,3 bilionu dolarů z veřejných a soukromých financí do roku 2035,“ shrnula pokrok Eliška Soperová z projektu Fakta o klimatu.

O omezenosti takového posunu se přitom mluví hlavně proto, že se čekalo víc, prodloužila se lhůta plnění a u některých bodů jsou závazky formulovány nedůrazně, přičemž zároveň přetrvávají obavy, že nebudou plněny.

Za pokrok směrem k dekarbonizaci lze považovat i vznik nyní již početné skupiny zemí sjednocených kolem nevyslyšeného požadavku o vytvoření plánu k odklonu od fosilních paliv.

„Ambice vložit do konečného textu cestu k odklonu od fosilních paliv neprošla přes ropné státy, ale vytvořila se iniciativa, která toto téma vezme mimo COP na diplomatickou konferenci v dubnu 2026 a má možnost být ambicióznější,“ řekla k tomu další delegátka Člověka v tísni na summitu, zástupkyně ředitelky lidskoprávní sekce Karolína Kvačková.

Skupina původně čítala 24 států, ale nyní její volání podpořilo už 90 zemí, přičemž celkem se jich summitu zúčastnilo 193.

„A to v dnešních zakalených vodách geopolitiky není málo,“ dodala k tomu analytička Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky Romana Jungwirth Březovská, která letošní COP zejména kvůli této podpoře považuje dokonce za „průlomový“. Je to totiž podle ní vůbec poprvé, co se za konkrétní plán pro zbavení se závislosti na fosilních palivech společně staví tolik zemí z několika kontinentů.

Nikola Adamovská z Katedry mezinárodních studií diplomacie VŠE k tomu dodala, že za úspěch lze považovat také už jen to, že absence USA nezpůsobila dominový efekt, a na COP kromě nich chybělo jen několik méně významných zemí, jako je Afghánistán, Myanmar nebo San Marino.

„V dnešním geopolitickém klimatu je to poměrně důležitý moment, protože to potvrzuje, že multilaterální klimatická diplomacie zůstává pro většinu států relevantní. Zároveň je potřeba dodat, že ani petrostáty dnes nezpochybňují vědecké závěry a význam řešení klimatické krize,“ řekla expertka na klimatická vyjednávání a připomněla, že navíc ani USA na summitu nechyběly úplně, protože do Belému přijelo 750 starostů a guvernérů.

Takové, řekněme, kolektivní potvrzení, že státy uznávají změnu klimatu způsobenou člověkem jako reálný problém, který je nutné řešit, vyplývá také z nové deklarace o integritě informací o změně klimatu, jejímž cílem je společný mezinárodní postup při řešení dezinformací o klimatu.

Vývoj průměrné globální denní teploty vzduchu od roku 1940:

Dílčí pokroky tedy učiněny byly a zejména mimo oblast fosilních paliv by se jich našlo ještě víc, ale když se na situaci podíváme z většího odstupu, celkový pohled rozhodně není dobrý.

Většina zemí nepředstavila své nové plány, jak se podílet na tom, aby oteplení planety nepřesáhlo 1,5 °C, a svět v současném nastavení míří vysoko nejen nad tento cíl, ale i nad oteplení o 2  °C, kam se jej signatáři Pařížské dohody zavázali rozhodně nepustit.

Už loňský rok byl ve srovnání s předindustriální érou teplejší o 1,55  °C. To sice ještě neznamená, že první závazek Pařížské dohody zcela zkrachoval, protože v něm se mluví o dlouhodobějším průměru než za jeden rok, ale jasně se ukázalo, jak blízko už jsme.

Tento měsíc se ve dvou separátních zprávách k věci jasně vyjádřila třeba i Mezinárodní agentura pro energii (IEA) a Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Podle IEA je cíl udržet oteplení pod 1,5 °C už „mimo dosah“ a podle UNEP k oteplení klimatu o 1,5 °C „velmi pravděpodobně“ dojde už v příští dekádě, přičemž návrat k 1,5 °C do roku 2100 není technicky nemožný, ale bude „extrémně těžký“.

Blízkost k překročení klíčových klimatických milníků dobře vystihuje i nedávno publikovaný report projektu Global Carbon Budget, jehož autoři pravidelně aktualizují odhad, kolik emisí ještě může lidstvo vypustit a zároveň nepřekročit oteplení planety o určité hodnoty. Při současném tempu emisí by přitom k vyčerpání „uhlíkového rozpočtu“ pro udržení oteplení do 1,5 °C mělo dojít už za pouhé čtyři roky a rozpočet pro 2 °C by se stejným tempem vyčerpal za 25 let.

UNEP uvádí, že svět momentálně míří k oteplení o 2,3 °C až 2,5 °C do konce století, ovšem pouze v případě, že vlády dodrží všechny již schválené závazky. „Pokud ne, čelíme vyhlídce na oteplení kolem 2,8 °C s dvacetiprocentní šancí, že oteplení přesáhne 3 °C,“ stojí ve zprávě.

Určitě se přitom zároveň nedá říct, že se v dekarbonizaci nedaří vůbec nic.

Ještě v roce 2015 byl svět na cestě k oteplení o 4 °C, takže k zásadnímu poklesu už došlo a je za ním velký kus práce. Výši ročních emisí momentálně snižuje už 35 zemí, které dohromady tvoří 27 % celkové produkce, a vůbec největší producent Čína se k nim pravděpodobně velmi brzy přidá.

Obnovitelné zdroje také v první polovině letošního roku poprvé v historii předběhly uhlí, když se staly největším zdrojem elektřiny. V loňském roce OZE tvořily dokonce 90 % nově nainstalované kapacity výroby elektřiny.

Úspěchů je tedy celá řada, a to jsme zdaleka nevyjmenovali všechno, ale na druhou stranu to nic nemění na tom, že jestli se chce svět vyhnout nebezpečným důsledkům změny klimatu, musí ještě přidat.

Milníky oteplení 1,5 °C a 2 °C totiž nebyly vybrány náhodně.

Jde o oteplení, při němž se podle vědců nedají vyloučit ty nejvážnější dopady, na které se bude jen velmi těžko adaptovat. Často se na to v debatě o změně klimatu zapomíná, ale největšími „strašáky“ jsou tzv. body zlomu celoplanetárních systémů, mezi které patří například tropické pralesy, oceánské proudy, monzuny a prakticky všechny složky kryosféry.

Otázka, kdy kterému systému přesně může hrozit nevratné poškození nebo kolaps a jaké by to mělo důsledky, je nesmírně komplikovaná, ale právě hranice 2 °C se považuje za hranici, od níž už jsou ohroženy mnohé z nich.

K tomu tu samozřejmě máme ještě rostoucí problémy s již dobře známými a hojně diskutovanými dopady změny klimatu, jako jsou třeba vedra, extrémní počasí, sucha, požáry, okyselování oceánů, zvyšování jeho hladiny a s tím spojené migrační tlaky.

Jinými slovy - svět už v boji s oteplováním udělal pokrok, ale ani po summitu v Belému není zdaleka tam, kde by potřeboval být, aby se nemusel bát budoucnosti. Nadále hrozí i skutečně katastrofální důsledky, nikoliv jen „o něco větší teplo“, na které se půjde relativně snadno adaptovat.