Článek
Čtyři roky jsou dlouhá doba. Vláda se stabilní většinou toho může spoustu stihnout, zejména pokud přichází s konkrétním plánem.
Háček je v tom, že skutečně pozitivní reformy, které pomáhají zvýšit dlouhodobý ekonomický růst a blahobyt, trvají ještě déle. Pozitivní dopady se dostaví až s odstupem, v době, kdy je „u válu“ někdo jiný. Touto optikou utečou čtyři roky jako voda.
Představme si, že jsme v létě roku 2029 a vláda vedená hnutím ANO skládá účty. Předpokládejme, že zemi nezasáhla žádná globální pandemie ani konflikt a vláda si dokázala udržet funkční většinu po celou dobu. Jak by za takové konstelace vypadal z hlediska hospodářské politiky úspěch? A podle jakých kritérií ho měřit?
V prvé řadě je třeba říct, že si lze těžko představit lepší výchozí podmínky. Ekonomika ožívá, její růst patří do horní třetiny zemí EU, nezaměstnanost zůstává nízká. Inflaci se povedlo zkrotit, totéž platí u schodku veřejných financí, který za poslední čtyři roky klesl z 5,5 procenta na dvě procenta HDP.
Míra zadlužení je v Česku na evropské poměry také nízká, letos by měla skončit na úrovni kolem 44 procent HDP. Dluhová brzda je podle zákona až na 55 procentech, což dává nastupující vládě slušný – byť rozhodně ne nekonečný – fiskální prostor.
Lze ho využít na zbytečné rozhazování, nebo na potřebné reformy. Kdyby je vláda chtěla uskutečnit, nastává pro to příhodný čas. A to ze tří důvodů.
Zaprvé, nahrávají k tomu makroekonomické podmínky. Když nebudeme schopni dělat reformy v době konjunktury, sotva to půjde ve chvíli, kdy růst zpomalí nebo přijde recese.
Za druhé, náš potenciální růst zpomaluje. Dnes už česká ekonomika není schopna rovnovážně a stabilně růst o tři procenta ročně jako v letech 2000–2019. A za třetí, do některých reforem a změn nás tlačí nové prostředí globální ekonomiky – více protekcionistické a soupeřící, méně přátelské a kolaborativní.
Kdyby šlo přetočit čas do roku 2029, úspěch a kvalita vládnutí by se měly měřit právě tím, jak to dopadne s reformami. Jinými slovy, jak se povede zvednout potenciál výkonu hospodářství a jeho dlouhodobý růst.
Ekonomický potenciál určují v obecném měřítku tři faktory: pracovní síla, kapitálová vybavenost a souhrnná produktivita, tedy to, jak efektivně jsme schopni prvních dvou faktorů využít. Česko začíná ztrácet ve všech třech faktorech. Demografická křivka je neúprosná, populace stárne a pracovníků v produktivním věku ubývá. Investice poslední dva roky stagnují (bez stavebnictví by dokonce klesly), růst produktivity je od pandemie tristní.
Právě proto bychom se neměli spokojit jen s tím, že ekonomika bude v roce 2029 stále růst nebo že nezaměstnanost bude stále nízká. To jsou jen krátkodobé metriky. I v roce 2029 bude ještě platit, že naše zvládne nějak růst i bez reforem, vládám „navzdory“. Pokud ale budeme reformy zanedbávat, dožene nás to později. Jen už bude vládnout někdo jiný.
Klíč k dlouhodobé prosperitě je v sedmi oblastech. Na nich teď bude doopravdy záležet a právě podle nich by se mělo za čtyři roky vystavovat vládní vysvědčení.
- Trh práce – slabinou Česka je nízká participace žen a starších pracovníků, překážky pro najímání zahraničních pracovníků a strnulost v hledání nových pozic. Nezaměstnanost máme sice nízkou, ale na trhu práce zůstává nevyužitý potenciál, což si nemůžeme dovolit. V případě žen kvůli dlouhé mateřské a absenci zkrácených flexibilních úvazků. I po návratu z mateřské, kdy čtvrtina žen skončí na pracovním úřadě. Ve frekvenci změn zaměstnání jsou Češi jedni z nejhorších v EU. To vede k nižším mzdám i slabšímu růstu produktivity.
- Zdraví – často slýcháme, jak žijeme déle (průměrná očekávaná délka dožití se od roku 2015 zvedla o 1,2 roku na 77 let pro muže a 83 let pro ženy), to ale není celý obrázek. Délka dožití ve zdraví se za posledních osm let naopak snížila (62 let pro muže, 63 let pro ženy). Z čistě ekonomického pohledu nejsme produktivnější, jde spíš o čistý náklad. Proto je tak důležitá zdravotní prevence. Jde o veřejné výdaje dnes, které mohou pomoci ušetřit nepoměrně vyšší částku v budoucnu. Dobrým výsledkem by bylo vrátit délku dožití ve zdraví zpět na růstovou trajektorii.
- Infrastruktura – pro investiční atraktivitu a produktivitu je kvalitní, moderní a dostupná infrastruktura klíčová. V dopravní výstavbě už je vidět pozitivní obrat, ale pořád je co zlepšovat. Alfou a omegou je zrychlení a zjednodušení stavebního řízení, počet vydávaných povolení se musí vrátit minimálně na úroveň roku 2019. Dalším cílem by měl být pokrok v dostavbě dálniční sítě (včetně chybějících přeshraničních spojení) a skutečné započetí výstavby vysokorychlostních železničních tratí.
- Školství a inovace – dlouhodobý ekonomický růst jde ruku v ruce se vzdělaností a výdaji na vědu a výzkum. Obojí ale poslední dobou v Česku v lepším případě stagnuje. Inovační výdaje vláda určuje přímo v rozpočtu, ale může je ovlivnit i nepřímo na úrovni firem přes daňově odečitatelné položky na vědu a výzkum. Leccos lze zlepšit i kvalitativně (strukturu rozpočtových výdajů, řízení univerzit, podmínky pro doktorandy nebo transfer znalostí do byznysu). Růst ale musí i hlavní kvantitativní ukazatele, jako jsou výdaje na vědu a výzkum v poměru k HDP a podíl vysokoškolských absolventů v populaci.
- Konkurenceschopnost – náš průmyslový sektor je svým způsobem unikátní, dokážeme totiž vyrobit (skoro) všechno. V žebříčku Economic Complexity od Harvardu je díky tomu Česko hodnoceno jako sedmá nejlepší země na světě, v rychle rostoucí oblasti zelených technologií jsme dokonce třetí. Tyto pozice bychom se měli snažit za každou cenu udržet. Nutnou podmínkou bude zlevnění energií. Krátkodobě dává smysl cesta snížení regulované složky, dlouhodobě se neobejdeme bez výstavby čistých zdrojů a modernizace sítě. Snížení cen pro firmy a domácnosti pod průměr EU by byl úspěch.
- Obrana – růst armádních výdajů se ukazuje jako nezbytnost, snahou by měl být co nejvyšší podíl nákupů z Česka a EU. Výdaje na zbrojení sice produktivitu nenakopnou, to ale není jejich účel. Pokud je nezvedneme (Fialova vláda plánovala postupný růst na tři procenta HDP, viz graf), znamená to rezignovat na vlastní obranu a důvěryhodné odstrašení ruské agrese, což naši ekonomiku nakonec postihne ještě hůř. Jako vedlejší pozitivní dopad lze brát fakt, že ze zbrojení v EU může profitovat zdejší obranný průmysl a návazný dodavatelský řetězec.
Daně – náš daňový systém není dobře nastavený. Ekonomika trpí kvůli vysokému zatížení práce skrze odvody a také kvůli velké závislosti rozpočtů na přímém zdanění. Systém je navíc příliš složitý, protkaný spoustou nesystémových výjimek a jako celek regresivní. Nastupující vláda bohužel podle návrhu programu na daňovou reformu předem rezignovala. Plánuje výjimky spíš přidávat, případně plošně snižovat korporátní daně. Pokud na konci volebního období nebude systém jednodušší a zdanění práce nižší (kompenzováno vyššími nepřímými daněmi), bude to jasný neúspěch.
Není nezbytně problém, pokud si plnění výše uvedených sedmi bodů vyžádá o něco vyšší schodek rozpočtu a zadlužení. Investice v těchto oblastech se nám v budoucnu vrátí. Dokonce i o něco vyšší, smysluplně nastavená daňová zátěž není nezbytně špatně. Náš fiskální prostor je ale nezbytné využít smysluplně a koncepčně, ne na krátkodobé politiky typu sleva na jízdném nebo podpora hypoték.
Před volbami publikovalo hnutí ANO hospodářskou strategii, která byla ve většině výše zmíněných oblastí poměrně silná. Samotný dokument, jednotlivé návrhy opatření i jeho celkové zaměření na podporu růstu ostatně chválilo dost ekonomů. Programové prohlášení vlády už čtenáře takovým optimismem nenaplňuje. Z hospodářské strategie se do něj dostala jen část, občas si oba dokumenty přímo protiřečí.
Nezbývá než doufat, že se nová vláda nakonec k původní strategii aspoň místy vrátí a ve výše uvedených sedmi oblastech něco zlepší. Úspěchem bude i to, když nás dostane aspoň v něčem na růstovou trajektorii, místo abychom se od cíle vzdalovali. Promarnit čtyři roky si nemůžeme dovolit.
