Článek
Začněme tím nejurgentnějším – i když to možná není to nejdůležitější. Vláda má nyní na stole novelu cizineckého zákona, která obsahuje klíčový prvek: digitalizaci celého vízového procesu. Česko je jednou z posledních zemí v Evropě, kde tento proces stále nefunguje digitálně. Bez digitalizace se nepohneme dál – nemůžeme být rychlejší, efektivnější ani pružnější. Stát navíc zbytečně přichází o prostředky, které by mohl ušetřit díky jednoduššímu a modernějšímu systému.
Přitom tato novela měla být schválena už za minulé vlády. Tehdy se ale ani nedostala do Sněmovny a finance, které měl resort vnitra na digitalizaci přiděleny, se nestihly vyčerpat a propadly. Nyní ministerstvo našlo nové zdroje a čas znovu tlačí. Pokud vláda nedá do ledna zelenou k zahájení výběrového řízení na nový systém, nejenže o tyto prostředky opět přijdeme, ale hrozí také, že se termín spuštění digitalizace posune až na rok 2032, 2033 nebo i později. Bez tohoto kroku nemáme šanci pohnout s jedním z největších problémů trhu práce: se zdlouhavým, neefektivním a personálně náročným vízovým procesem.
Jsou tu i zdánlivé drobnosti – často až absurdity. Součástí této novely je také změna pravidel pro cizince se zaměstnaneckou kartou. Každý, kdo chce změnit zaměstnavatele, musí požádat o změnu na OAMP (Odbor azylové a migrační politiky MV ČR) a nemůže nastoupit do nové práce dříve než 30 dní od nahlášení změny. A to i v případě, že je mu žádost schválena například během pěti dnů – třicetidenní čekací lhůta se tím nijak nezkracuje. Tato absurdita nezřídka vede k nelegální práci. Cizinec často nemá jinou možnost než přijmout práci „načerno“ s okamžitým nástupem, protože si nemůže dovolit být měsíc bez příjmu.
Přitom krok, který by výrazně omezil šedou ekonomiku, je jednoduchý: jakmile OAMP žádost o změnu zaměstnavatele schválí, měl by cizinec dostat možnost nastoupit okamžitě k novému zaměstnavateli. Stát kvůli nelegální práci – nejen cizinců – přichází ročně zhruba o 70 miliard korun, což rozhodně není zanedbatelná částka. Kvůli zablokované Sněmovně se však řada důležitých zákonů neposouvá. Ministerstvo vnitra společně s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) se pokusí tuto změnu připojit k jinému zákonu snad už v průběhu příštího roku.
A nyní k boji s prací načerno. Programové prohlášení budoucí vlády zmiňuje zpřísnění kontrol pracovních agentur i zpřísnění postihů za nelegální zaměstnávání. V AFI toto jednoznačně podporujeme. Je však nezbytné odlišit seriózní agentury od těch problematických. Řada velkých mezinárodních i lokálních agentur funguje korektně a plní své zákonné povinnosti. Nelze tedy celý sektor plošně penalizovat – jinak hrozí, že nelegální práce poroste. Firmy potřebují pracovní sílu tak jako tak a bez možnosti flexibilního zaměstnávání riskujeme ztrátu konkurenceschopnosti.
Přílišná regulace, například zákaz přidělovat určité pracovní pozice legálně, navíc jen posiluje šedou zónu. Dnes je bohužel obtížné rozeznat legální agenturu od nelegální. Právě proto s MPSV diskutujeme o zavedení tzv. certifikace personálních agentur, která by zaměstnavatelům garantovala, že jednají s důvěryhodným partnerem. Řešením jsou i cílené kontroly. Navrhujeme vytvoření specializovaného týmu, jakési „pracovní Kobry“, který by se zaměřil na často velmi mocné struktury nelegální práce.
Pozitivní změnou, která inspekcím výrazně usnadní práci, je povinnost hlásit zaměstnance ještě před jeho nástupem do práce na úřad práce. Pokud zaměstnanec nebude nahlášen, bude to automaticky považováno za práci načerno, tedy nehlášenou práci s vysokou pokutou. Dosud to bylo místy až tragikomické. Často se stávalo, že do podniku přišla kontrola a vedoucí prohlásil: „Tihle lidé nastoupili dneska.“ Ve skutečnosti tam přitom mohli pracovat už půl roku – a nebylo možné to prokázat.
Je také nutné zefektivnit samotné kontroly. Sociální správa jich dnes provádí minimum. Proto navrhujeme, aby pravomoc kontrolovat odvody přešla na Finanční správu, která má více kapacit a pracuje efektivněji.
Rekvalifikace budou nezbytné – a to v kontextu plánované transformace úřadů práce na aktivní partnery pro zaměstnance i zaměstnavatele. Populace stárne a potřebujeme lidi udržet na trhu práce déle – ne kratší dobu. Velký potenciál vidíme také u cizinců, zejména ukrajinských uprchlíků. Mnozí z nich mají vyšší kvalifikaci než má práce, kterou nyní vykonávají, ale stát jejich zkušenosti nedokáže efektivně uznat. Klíčovou bariérou je požadavek, aby všechny rekvalifikační zkoušky probíhaly v češtině. To mnohé uchazeče blokuje, přestože by výkon práce reálně zvládli.
Navrhujeme umožnit skládání zkoušek v rodném jazyce za účasti soudního tlumočníka. Tlumočníky vybírá a akredituje stát, a proto není důvod pochybovat o jejich nestrannosti. Samozřejmě existují profese, kde je znalost češtiny nezbytná, například ve zdravotnictví či školství. U technických pozic, jako jsou elektro profese, kde za pracovníka přebírá odpovědnost zaměstnavatel, by však měla být možná větší flexibilita. Pokud komunikace v týmu funguje v jiném jazyce, neměla by být nedostatečná znalost češtiny, kterou pracovník pro výkon profese reálně nepotřebuje, překážkou pro uznání jeho kvalifikace.
A na závěr jeden klíčový bod týkající se lidského kapitálu: vzdělávání. Vládní prohlášení obsahuje řadu návrhů, které dávají smysl, ale chybí mi v něm výraznější důraz na duální vzdělávání. Dnes je zřejmý nesoulad mezi tím, co školy učí, a tím, co skutečně potřebuje pracovní trh. Inspirací by nám měly být okolní státy, kde je propojení škol a firem naprosto běžné.
Studenti by měli trávit více času na praxích, pracovat s reálnými technologiemi firem a získávat zkušenosti přímo v provozu – ne jen několik týdnů ve třetím ročníku, často i mimo svůj obor. Zásadní je podpora technického vzdělávání a zejména změna jeho vnímání mezi rodiči. Technická škola dnes rozhodně neznamená nástup do „špinavé továrny“. Je potřeba změnit společenský mindset. A to je úkol nejen pro stát, ale také pro firmy, školy, média a samozřejmě i pro nás v AFI.
