Jihoamerický zázrak. Jak malá země dokáže kralovat světu v šetrnosti

Lidstvo žije už pět měsíců na dluh. Ve druhé polovině července jsme spotřebovali všechny přírodní zdroje, které je naše planeta za rok schopná obnovit. Ve druhé polovině roku si veškerou její kapacitu - nejen produkci zdrojů, ale třeba i její schopnost absorbovat oxid uhličitý - půjčujeme. Věřitelem našeho dluhu jsou budoucí generace.

Letos světový den ekologického dluhu (Earth Overshoot Day) připadl na 24. července. To znamená, že veškeré zdroje spotřebováváme asi 1,8 krát rychleji, než bychom měli. Hlavní příčinou překročení významné ekologické hranice jsou podle výzkumníků z organizace Global Footprint Network, která metriku na základě statistik a prognóz OSN vydává, individuální a kolektivní spotřební návyky.

Ještě na začátku 70. let minulého století den ekologického dluhu připadal na úplný konec prosince a využívání i produkce přírodních zdrojů tak byly v rovnováze. Nutno ovšem obratem dodat, že světová populace tehdy byla oproti dnešku ani ne poloviční.

Postupem času každopádně den zlomu přicházel dřív a dřív. Letos nastal vůbec nejdřív v celé historii, o den dřív než v předchozích třech letech.

Ačkoli pro některé je den ekologického dluhu příliš zjednodušující, trendy jsme podle něj schopní určit poměrně bezpečně. Stejně tak můžeme na základě výpočtů pro jednotlivé země udělat srovnání napříč celým světovým společenstvím.

Česká republika se v tomto srovnání příliš dobrým výsledkem pyšnit nemůže - náš den ekologického dluhu letos připadl již na 10. dubna. Vůbec nejhůře je na tom Katar, který veškeré zdroje, jež se letos byly schopné obnovit, vypotřeboval už na začátku února. O moc lépe na tom není ani třeba Lucembursko, Singapur, Estonsko nebo USA.

Z vyspělých zemí ovšem vybočuje jedna - Uruguay.

Jihoamerická republika ukazuje, že socioekonomické prosperity lze dosáhnout i bez dluhu vůči budoucím generacím. Téměř. Zdroje, které planeta zvládne obnovit, letos Uruguay spotřebovala 17. prosince. Lidstvo jako celek si lépe vedlo naposledy v roce 1972.

O environmentálních problémech jsme toho již letos na Seznam Zprávách napsali hodně. Naše planeta čelí hned několika vzájemně propojeným krizím, které se postupně čím dál víc projevují i na způsobu života většiny jejích obyvatel včetně lidí.

Více ve speciálu:

Nicméně nalaďme se alespoň částečně na pozitivní notu a podívejme se právě na Uruguay, která v době permanentní ekologické krize staví trendy na hlavu.

Jak se jihoamerický environmentální úspěch zrodil? A čím se může zbytek světa inspirovat?

Odpovědi hledejme v energetice. Po dekády byla motorem ekonomického a sociálního rozvoje všech zemí fosilní paliva, která dosud globálně poskytují asi čtyři pětiny veškeré energie. Klimatická změna, kterou způsobují, ovšem pokrok brzdí. Zahájit únik z fosilního standardu je nicméně nesmírně náročné, jelikož nízkouhlíková budoucnost vyžaduje nemalé počáteční investice.

Uruguay se na tuto cestu vydala v roce 2008, v němž taky začneme příběh úspěšné transformace vyprávět.

Celý svět tehdy procházel ropnou krizí, kdy se její cena vyšplhala až na rekordních 147 dolarů za barel. Uruguay ropu dovážela a musela tak řešit velký problém. Už tehdy byla tamní životní úroveň relativně vysoká. Stejně jako dnes šlo o nejbohatší jihoamerickou zemi, kde jen velmi malá část z celkových tří a půl milionu obyvatel žila v chudobě a střední třída tvořila přes 60 % populace. To se pojilo s vysokým životním standardem - domácnosti se vybavily nejmodernějšími spotřebiči a technologiemi, které však vyžadují energii.

Poptávka po ní v osudovém roce 2008 v prezidentské republice již delší dobu rostla o téměř 10 % ročně, ovšem účty domácností za energie stoupaly podobným tempem.

Prezident Tabaré Vázquez neměl jinou možnost než nakupovat energii od sousedních států za vyšší ceny. Aby se dostal z této pasti, potřeboval rychlé řešení. A obrátil se na Ramóna Méndeze Galaina. Univerzitnímu profesorovi částicové fyziky - který předtím publikoval článek, kde argumentoval pro řešení skrze obnovitelné zdroje - nabídl post ministra pro energetiku. Tehdy osmačtyřicetiletý muž souhlasil a post zastával až do roku 2015 i přesto, že se v mezičase prezident změnil.

Pod Galainovým dohledem se nejmenší španělsky mluvící země v Jižní Americe dostala z velké závislosti na fosilních palivech až k vytvoření stabilní sítě napájené téměř výhradně z obnovitelných zdrojů.

Z větru, vody, slunce a biomasy dnes pochází přes 98 % uruguayské elektrické energie. V zemi na pobřeží Atlantiku spoléhají zejména na větrné turbíny. Během necelých deseti let vlády v Montevideu pomohly instalovat asi 50 větrných farem, dekarbonizovaly rozvodovou síť a posílily vodní energetiku.

Uruguay je relativně řídce osídlená země - na rozloze více než dvakrát větší než Česká republika žije jen asi třetina obyvatel. Jde také o jednu z nejurbanizovanějších zemí světa, kde ve městech žije asi 96 % obyvatel. V kombinaci se subtropickým podnebím a rozsáhlými nížinami podél mohutné stejnojmenné řeky to z Uruguaye dělá vhodného kandidáta pro výstavbu obnovitelných zdrojů.

Přesto byl přechod na zelenou energetiku obtížný a vyžadoval obrovské investice.

Galain sám v několika rozhovorech pro zahraniční média tvrdí, že největší výzvou byla investice do obyvatelstva - změnit narativ o obnovitelných zdrojích. V té době byly stále obklopeny mnoha mylnými představami - že jsou příliš drahé, nestálé a že zvýší nezaměstnanost. Změna těchto představ se ukázala jako klíčová.

Zajímavé je, že argumenty vůbec nemířily ke změně klimatu, nýbrž k národnímu imperativu zajistit spolehlivou a levnou domácí energii. Považován za ambiciózní, ne-li troufalý, měl Galainův silný národní příběh schopnost sjednotit rozdílné politické strany v jeden konsenzus. Ten poskytl klíčovou politickou podporu pro zajištění úspěšné transformace napříč volebními obdobími.

Ale přesvědčení politiků a veřejnosti samo o sobě nestačilo. Zvlášť když Mezinárodní měnový fond a Světová banka uruguayský model energetické transformace odmítli financovat a označili jej za neproveditelný.

V jisté fázi tak Montevideo na podporu energetiky posílalo až 7 miliard dolarů - téměř 15 % svého tehdejšího hrubého domácího produktu. Vláda také zmocnila Národní správu elektráren a přenosu elektřiny k vypisování konkurenčních nabídkových smluv pro energetické společnosti ve formě dlouhodobých smluv o nákupu energie. Šlo o dvacetileté závazky, že správa odkoupí veškerou vyrobenou elektřinu z obnovitelných zdrojů za předem dohodnutou cenu v amerických dolarech. To investorům zajistilo garantované příjmy, firmám stabilní podnikatelské prostředí a státu umožnilo zachovat plnou kontrolu nad distribucí. Dnes Uruguay podstatnou část své energie vyváží.

Žádná zelená ekonomika není možná bez zapojení podnikatelského ekosystému. Průmysl celosvětově generuje více než 30 % antropogenních emisí a bude hrát významnou roli v závodu o dosažení uhlíkové neutrality. Uruguay je ukázkovým příkladem - díky stabilní ekonomice a udržitelné energii k sobě láká nové investory a vytvořila živý ekosystém zelených start-upů.

„Takové podniky představují významnou ekonomickou příležitost - potenciálně až 50 % HDP - a jednoznačně mohou urychlit socioekonomický rozvoj země a zároveň podpořit udržitelnost planety,“ uvádí prestižní americká konzultační společnost McKinsey & Company.

Ostatně co do HDP na obyvatele si Uruguay vede velmi dobře. Zatímco v roce 2007 - před začátkem cesty energetické transformace - ukazatel pro zemi říkal asi 7,5 tisíce amerických dolarů, letos jde o 24 tisíc. To je zhruba na úrovni Maďarska.

Uruguay, kde jsou tradičně velmi silné odbory, také vyvrátila jednu ze silných počátečních obav, že v důsledku transformace dojde ke ztrátě pracovních míst. Místo toho bylo vytvořeno asi 50 tisíc nových míst, což jsou přibližně 3 % tamní pracovní síly. Stát rovněž spustil rozsáhlé rekvalifikační programy. Ústředním bodem se stala myšlenka spravedlivé transformace - takové, které nebude na úkor nejzranitelnějším skupinám obyvatel, a kde nikdo nezůstane pozadu.

Země je na poměry katolické Latinské Ameriky velmi progresivní - jako první na světě například plně legalizovala užívání konopí, povoluje také interrupci, stejnopohlavní sňatky a letos uzákonila též eutanazii - a i na úseku životního prostředí a energetiky klade důraz na myšlenku klimatické spravedlnosti.

Na mezinárodní úrovni často hovoří za menší ale zodpovědné země. Emise neznají státní hranice, a klimatická změna tak dopadá i na ně. Uruguay si sama před dvěma lety například prošla extrémním suchem spojeným s nedostatkem pitné vody.

Byť environmentální motivy nebyly na začátku celého procesu energetické transformace, dnes Uruguayi nejdou upřít. Mohutně investuje do výroby zeleného vodíku i do elektromobility. Vláda zavedla daňové úlevy na nákup elektrických vozidel a snížila náklady na povolení pro elektrotaxi.

Nyní Montevideo podniká i kroky ke snížení emisí metanu, který je několikanásobně účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý, nicméně nepůsobí tak dlouho.

Globálně je za emisemi metanu zejména živočišná produkce. Většina plynu pochází z enterické fermentace - trávicích procesů dobytka. Uruguay přitom patří mezi přední světové exportéry hovězího masa. Její masokombináty za loňský rok vyvezly přes 630 tisíc tun masa.

Jihoamerická země je tak ve světovém srovnání významným emitentem nejjednoduššího uhlovodíku. Za loňský rok ho v přepočtu na osobu vyprodukovala ekvivalent 7,4 tun oxidu uhličitého. Víc se to povedlo už jen Bahrajnu, Mongolsku a Kuvajtu.

Ve svých národních závazcích k Pařížské dohodě, od jejíhož uzavření uběhlo deset let, se Uruguay zavázala, že do roku 2030 sníží emise metanu na kilogram hovězího masa oproti roku 1990 o 33 %. Montevideo podporuje projekty klimaticky šetrného zemědělství, rozsáhlého zalesňování a integruje účinnější management pastvin a lepší krmiva. Peníze investuje i do výzkumu.

Uruguayská cesta představuje rámec zákonů, regulací, institucionální podpory a budování konsenzu. Ukazuje také, jak důležité je k otázkám změny klimatu přistupovat antropocentricky - klást důraz na sociální smír, zapojení komunit, energetickou bezpečnost a národní identitu.

Ramón Mendéz Galain nyní vede neziskovou organizaci zaměřenou na pomoc vládám při podobném přechodu od fosilních paliv. Cestuje po světě a uruguayské know-how šíří dál.

Uruguayský model samozřejmě není dokonalý a ostatní země jej ani nemohou převzít jedna ku jedné - ne každá země má tak vhodnou geografii a silnou důvěru obyvatel v instituce. Jihoamerická země však respektuje - a pro ostatní nasvětluje - důležité principy, které jsou pro dosažení udržitelnosti a klimatické neutrality nezbytné.

Nikdo by neměl žít na dluh, ani vůči budoucím generacím. Přestože ani Montevideo se tomu poslední dva týdny v roce nevyhnulo, mezi bohatými zeměmi světového společenství je jasným ekologickým premiantem. A co je podstatné - této pozice nedosáhlo na úkor zhoršení životní úrovně obyvatel ani rozevření sociálních nůžek a rozklížení společnosti.