Článek
V úřední hantýrce se tomu říká „rolování“ a děje se to běžně všude na světě.
Staré dluhopisy dozrají do splatnosti a stát musí jejich držitelům vrátit, co si půjčil. Letos – podle nejnovějších dat Ministerstva financí – bude Česko takto muset refinancovat rekordních 424 miliard korun.
Státy obvykle své dluhy neumořují. Jen si znovu půjčí a závazky před sebou „rolují“ jako sněhovou kouli. Tak to bude letos i v Česku – a přinese to nové náklady, protože úroky mezitím výrazně poskočily směrem vzhůru.
Zná to každý, na koho v dnešní době spadne refixování hypotéky. Nízké úroky z dob před covidem jsou pryč, místo sazeb začínajících jedničkou banky aktuálně požadují skoro pět procent.
Pro stát nejde o žádnou náhlou a nečekanou pohromu. V rozpočtu už se s vyššími náklady na úroky do značné míry počítalo, zčásti je pomůže zahladit inflace a vyšší ekonomický růst. Nejde ani o žádné unikátní české trápení, předcovidová éra levných peněz je pryč všude po světě.
Potíž ale je, že české úroky poslední dobou stoupají přece jen o trochu víc než jinde, přinejmenším oproti zbytku EU. A že vyšší úrok stojí peníze, které by šlo utratit i jinak. S nástupem nové vlády, kdy nároky na státní kasu přibývají zleva zprava, je zkrátka dobré připomenout, že život na dluh má svou cenu. A ta roste.
Mezi nejhoršími v EU
Za dluh určený letos k rolování stát doposud platil úrok 2,7 procenta. Jde o údaj spočítaný na vyžádání Ministerstvem financí těsně před Vánoci. Mezitím objem splatných cenných papírů ještě mírně narostl, to ale nemění nic na tom, co je hlavní – a sice, že číslo 2,7 procenta je spočítané jako průměr z emisí vydaných z velké části před pěti nebo deseti lety. A že tak levně už dnes nikdo nepůjčuje ani náhodou.
V prosinci – podle posledních dat Národní rozpočtové rady a České národní banky – si stát půjčoval v průměru za 4,65 procenta. Úplně poslední loňská emise, kdy se prodávaly nejsledovanější desetileté papíry, skončila s výnosem 4,73 procenta.
Česko patří spíš k lepším dlužníkům, momentálně má lepší rating než Francie. Dva základní ukazatele – roční schodek rozpočtu a souhrnný historický dluh – byly doposud bezpečně pod průměrem EU.
I tak jsou ale zdejší úroky čtvrté nejvyšší v EU po Maďarsku, Rumunsku a Polsku. Navíc – podle posledních dat Eurostatu z listopadu – sazby u dlouhodobých státních dluhopisů v Česku za poslední rok vyskočily skoro o půl procentního bodu (viz graf), nejvíc z celé EU po Lotyšsku a Maďarsku.
Nejde o žádný virtuální problém, ale o reálné peníze. Jestli letos Česko musí rolovat dluh za 424 miliard a na úrocích připlatit dvě procenta, bude to stát ročně navíc devět miliard. Za to mohli učitelé hypoteticky dostat přidáno skoro dvakrát víc, než mají slíbeno. Nebo by šlo třeba úplně zrušit dálniční známky.
Navíc vyšší úrok je jen jedna polovina problému. Jde o extra náklad, i kdyby stát dlužil stále stejně. Jenže státní dluh zároveň rychle roste. Loňský rozpočet skončil podle čerstvě uzavřených čísel ve schodku 290,7 miliardy a s podobnou cifrou se dá počítat i letos.
Státní dluh není ničím jiným než součtem všech těchto ročních schodků krytých z vypůjčených peněz. Od covidu se zdvojnásobil, ke konci loňského roku činil 3,678 bilionu a letos se přiblíží hranici čtyř bilionů.
Když se spojí oba jevy, tedy vyšší dluh a vyšší úroky, náklady na půjčování stoupají dvojnásob. Loni padlo z peněz daňových poplatníků jen na úroky 98 miliard. Tedy víc než na policii a hasiče dohromady. I toto číslo bylo před covidem poloviční a dál stoupá. „V roce 2026 očekávám náklady na obsluhu dluhu okolo 120 miliard,“ uvádí ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.
Ministerstvo financí prozatím nechává svůj odhad otevřený. V čerstvém dokumentu, kde jednou za rok aktualizuje dluhovou strategii, chybí prognóza celkového dluhu i úrokových nákladů. V obou kolonkách stojí, že číslo „bude doplněno v rámci aktualizace“. Tedy do 26. ledna, kdy má nová vláda uzavřít jednání o státním rozpočtu na letošní rok.
Kdo za to může?
Vyšší – a stoupající – úrokové náklady mají hned několik vysvětlení.
- Cena peněz roste všude po světě v reakci na globální inflační vlnu po covidu. Přes čtyři procenta aktuálně platí za své desetileté dluhopisy i Spojené státy. Růst sazeb v kombinaci s růstem dluhu povede letos v případě USA ke stejnému efektu jako v Česku, tedy k pokoření nové kulaté hranice úrokových splátek. Jen v jiném řádu – místo 100 miliard v Česku to v USA bude bilion dolarů.
- Dražší peníze si Česko na sebe částečně šije samo a dobrovolně. Česká národní banka své sazby sice loni dvakrát snížila, ale teď dává najevo, že je už chce držet, aby nadobro pohřbila nedávnou inflační vlnu. Zčásti pro to má pádné argumenty, jako je pokračující zdražování služeb. Sazby ČNB jsou sice jen krátkodobé, ale mají velký vliv – nyní činí 3,50 procenta oproti dvěma procentům v eurozóně.
- Ekonomická teorie i selský rozum velí, že cena vždy roste s poptávkou. A to platí i pro cenu peněz, když roste zájem o jejich půjčování. Nová vláda sice slibuje, že bude držet státní finance dál na uzdě, ale ne zas tak jako vláda minulá. Na to se dalo podle programu ANO vsadit už před volbami, což finanční trhy nejspíš udělaly. Mezi ekonomy vesměs panuje shoda, že žádné lepší vysvětlení dražších českých dluhopisů není. Přijde-li vláda s dalším utrácením, růst úroků může pokračovat a zasáhnout i ostatní trhy – třeba právě hypotéky.
- Účet za dluh by se mohl aspoň nepatrně snížit, pokud se nové vládě povede dobře zrealizovat slib ohledně obnovy dluhopisů pro drobné střadatele. U nich postačí porazit úroky na termínovaných vkladech, které jsou v Česku tradičně hubené. Objemy těchto papírů ale budou malé – a pojme-li je vláda jako dárek pro voliče, hrozí riziko, že budou naopak pro stát zbytečně drahé.
- Dlouhodobě si Češi škodí – jde-li o úrokové náklady pro stát i pro ostatní – fanatickou láskou ke koruně a odporem k euru. I chudší a politicky nestabilní Slovensko si půjčuje o procento levněji, Chorvatsko podle Eurostatu naposledy u státních dluhopisů začínalo dvojkou. České firmy už drahotu korunových úvěrů dávno pochopily a v čím dál větší míře si půjčují v eurech.
V dnešním nestabilním světě budou nároky bohatších států na další půjčování sotva klesat – ať už kvůli novým zátěžím, jako je zbrojení, nebo kvůli těm starým, jako je stárnutí populace a deficitní důchodové systémy.
Naděje na nižší úroky se tedy příliš nerýsuje. Věřitelé si spíš budou mezi státy vybírat a navrch budou mít vlády, které ke státním financím přistupují zodpovědně. Babišův tým by to měl vzít v úvahu a šetřit dluhové zdroje na podstatné věci. Možná se také v nových časech vrátí do módy úsporná politika – bylo by to potřeba.
