Hokej nenáviděl, před zápasy zvracel. Přesto se stal legendou NHL

Pokud existuje hokejový bůh, tak v poslední době se zřejmě rozhodl povolávat k sobě mistry brankářského řemesla. V září zemřel Ken Dryden, brzy ho následovali Ed Giacomin a Bernie Parent. Včera se na věčnost odebral Glenn Hall, bylo mu 94 let.

Všichni jsou členy Hockey Hall of Fame, každý výrazným způsobem ovlivnil hokejovou historii.

Hall se nejvíce proslavil tím, že v NHL odchytal 502 utkání v řadě a k nim přidal 50 v play off. Pokud se o některém rekordu dá bezpečně říct, že nebude nikdy překonán, je to právě tento výkon.

Přitom hokej nebyl pro Halla žádnou radostnou kratochvílí. Považoval ho za mimořádně tvrdou práci, při níž trpěl každou minutu. „Kdybych našel lepší způsob, jak zajistit rodinu, tak se na chytání vykašlu,“ říkával.

Být brankářem v 50. a 60. letech nebyla žádná selanka. NHL hrálo šest týmů, tudíž k dispozici bylo jen šest pracovních míst. Role náhradníka, jak ji známe dnes, ještě neexistovala. Jednička chytala, dokud se nezranila - nebo neupadla v nemilost u generálního manažera.

Gólmanská výstroj byla poměrně chatrná a většina brankářů nastupovala bez masky.

Platy v NHL nebyly nijak závratné. Stačily na pohodlný život, ne však na dlouhodobé zajištění. I nejlepší hráči si v létě přivydělávali v továrnách, na farmě nebo třeba hráli poloprofesionálně baseball.

Do tohoto světa vkročil Glenn Hall jako naděje Detroitu a v roce 1956 získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka ligy. Už po dvou sezonách byl však vyměněn do Chicaga.

Nikoli na vlastní přání nebo kvůli slabým výkonům. Ale kapitán týmu Ted Lindsay založil hráčské odbory, tak se ho naštvaný generální manažer Jack Adams rozhodl zbavit - a přidal k němu i jeho kamaráda Halla.

Jít nedobrovolně do Chicaga - jednoznačně nejslabšího klubu NHL, který v předchozích 11 sezonách desetkrát nehrál play off (a to do něj postupovala čtyři mužstva z šesti) - se tehdy považovalo za ponižující trest.

Hall si tam však vytvořil skvělou pozici a stal se hvězdou NHL. Navíc už po čtyřech sezonách slavil Stanley Cup, když tým v čele s mladými útočníky Bobbym Hullem a Stanem Mikitou překvapivě triumfoval.

O dva roky později získal i Vezina Trophy, jako brankář s nejméně inkasovanými góly. Byl pravidelným účastníkem Utkání hvězd, v dresu Chicaga se pětkrát dostal do týmu All-Star.

Zdánlivě idylická kariéra. Až na to, že Hall svou práci nenáviděl.

Když tenkrát přišli do Chicaga noví hráči, na začátku se divili, jaké zvuky se těsně před zápasem ozývají ze záchodu. Vysvětlení bylo jednoduché i bizarní zároveň. Byl to zvracející brankář Hall.

Lomcovala jím nervozita z představy, že za chvíli půjde na led a před 15 tisíci diváky bude čelit pukům létajícím stokilometrovou rychlostí. Někdy si musel ulevit i mezi třetinami, na střídačce měl pro jistotu připravený kýbl.

„Myslím, že hokej je úžasná hra. Pro diváka. Ale já jsem nenáviděl každou minutu na ledě. Bolel mě z toho žaludek před zápasem, o přestávkách, od prvního do posledního utkání sezony,“ vyprávěl později. „Nic jako příjemný zápas pro gólmana neexistuje. Ani kdyby na něj nešla jediná střela.“

Neustálé vnitřní napětí ho neopustilo ani ke konci kariéry, kdy už mu bylo skoro 40 let a nemusel nikomu nic dokazovat.

Když koučům oznámil, že se moc necítí a nechce se mu na led, měli hned o starost navíc. Někdy pomohl trénink, kdy všichni hráči dostali potají nařízeno, že nesmějí dát Hallovi gól, že musejí střílej výhradně do něj. Nebo šel k očaři, aby se přesvědčil, že opravdu vidí dobře a nic mu nebrání podat dobrý výkon. Obvykle to zabralo.

„Jindy byl zase úplně v pohodě. Do zápasu chybělo sedm, osm minut a on se v klidu před zrcadlem holil,“ vzpomínal na něj kouč Scotty Bowman.

Na druhé straně nervové problémy byly pro Halla signálem, že ho čeká dobrý zápas. „Když se mi nervozitou svíral žaludek, věděl jsem, že to bude v pohodě. Že jsem správně nažhavený,“ popisoval svůj kuriozní rituál.

Také spoluhráči si časem zvykli, že pokud slyší nelibé zvuky ze záchodu, je větší šance na vítězství.

I pod nesmírným psychickým tlakem Hall chytal tak skvěle, že si vysloužil přezdívku Mr. Goalie. Pan Brankář.

Navíc mezi 6. říjnem 1955 a 7. listopadem 1962 nevynechal jediný zápas! Unikátní série trvala přes sedm let, zastavily ho až bolesti zad. Navíc rekordního zápisu dosáhl v dresu dvou týmů, ani zmíněný trejd z Detroitu do Chicaga mu bilanci nepokazil.

V moderní éře už je takový výkon nenapodobitelný.

Pochopitelně, v něčem to Hallova generace měla jednodušší. Základní část trvala 70 utkání (dnes je to 82) a play off pouhá dvě kola. NHL hrálo jen šest klubů na východním pobřeží, takže se cestovalo na krátké vzdálenosti, převážně vlakem, v jednom časovém pásmu.

Dnešní gólmani zase mají výrazně robustnější, bezpečnější výstroj i mnohem lepší lékařské zabezpečení (včetně pomoci psychologů). Jsou plnohodnotnými profesionály, kteří se mohou soustředit jen na výkon. Pomáhají jim specializovaní trenéři.

Jenže dávno pryč je doba, kdy se klub spoléhal na jednoho brankáře. V minulé sezoně se pouze dvěma povedlo naskočit do 63 utkání, tedy odchytat zhruba tři čtvrtiny základní části (a z toho ještě občas střídali nebo byli střídáni). Někde už týmy ani nemají jasnou jedničku a dvojku, spíše gólmany kategorií 1A a 1B.

Hallových 502 utkání v řadě (+ 50 v play off) je proto dnes výkonem ještě o pár procent složitěji dosažitelným než třeba 2857 bodů Gretzkého.

Přerušením série ovšem Hallova kariéra ani zdaleka nekončila. Naopak v roce 1967 nabrala zajímavý směr, když se ho Chicago rozhodlo v rozšiřovacím draftu nechránit a sáhl po něm nový klub ze St. Louis.

Nejdříve se mu tam moc nechtělo, pak ovšem zabral argument v podobě dvojnásobného platu.

Hned v první sezoně si zachytal finále. A kdyby jen to. V bojích o Stanley Cup podával tak skvělé výkony, že získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play off - ačkoli z titulu se radoval Montreal. Jen šestkrát v historii se stalo, že by cenou byl poctěn hráč poraženého týmu (naposledy předloni Connor McDavid).

V dalším roce se s klubovým parťákem Jacquesem Plantem podělili o Vezina Trophy. Tehdy se ještě dávala dvojici s nejméně inkasovanými góly a získali ji veteráni, jimž dohromady bylo 77 let.

Do třetice se v novém působišti proslavil jako onen brankář, okolo kterého v rozhodujícím utkání play off 1970 letí vzduchem Bobby Orr po vstřelení vítězného gólu. Je to jedna z nejpamátnějších fotek hokejové historie.

Bylo to pro Halla třetí prohrané finále v řadě a na další titul si musel počkat až do roku 1989, kdy se s Calgary radoval v roli trenéra brankářů.

Krátce po tom definitivně profesionální hokej opustil a věnoval se převážně rodinné farmě. NHL na něj však nezapomínala. Když v roce 2017 slavila sto let a vyhlašovala stovku nejlepších hráčů historie, jméno Glenn Hall mezi vyvolenými nechybělo.

Hezká pocta pro brankáře, který se celou kariéru řídil skromnou zásadou: „Zaprvé přežít zápas a zadruhé nepustit gól.“