Rusko použilo zbraň „posledního varování“. Co se ví o Orešniku

Rusko nepolevuje v útocích na Ukrajinu. Terčem nočních úderů byla podle Moskvy energetická infrastruktura podporující ukrajinskou armádu, průmyslový komplex a zařízení na výrobu dronů.

Moskva přiznala, že použila Orešnik, mohutnou balistickou střelu, která může útočit na tisícikilometrové vzdálenosti.

Mělo jít o reakci na údajný prosincový ukrajinský útok na residenci Vladimira Putina, jehož provedení ale Kyjev odmítá a tvrzení Kremlu zpochybnila i americká CIA.

Velení ukrajinského letectva na západní Ukrajině v noci informovalo, že balistická raketa, která před půlnocí tamního času mířila na objekt energetické infrastruktury ve Lvově, se pohybovala rychlostí kolem 13 000 kilometrů za hodinu. Typ střely nespecifikovala.

Později ale ministr zahraničí Andrij Sybiha řekl, že Rusko použilo balistickou raketu středního doletu a označil její nasazení za vážné ohrožení evropské bezpečnosti. Ukrajinská SBU pak nakládá s vyšetřováním úderu jako s válečným zločinem.

Orešnik (tedy „Líska“) je oficiálně strategickou balistickou střelou středního doletu, tedy zbraní schopnou zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 5000 kilometrů.

Putin už dříve řekl, že se jedná o nový typ střely s „mimořádnými schopnostmi“. Mezi ty má patřit rychlost dosahující Mach 10, což odpovídá desetinásobku rychlosti zvuku, a údajná nezachytitelnost protiraketovými systémy.

Jde o typickou propagandistickou směs pravdy, polopravdy a nesmyslů. Podobné rychlosti nejsou u balistických střel nic neobvyklého a zbraně, určené proti balistickým střelám většího doletu, které dokážou zasahovat i cíle mimo atmosféru, ji téměř určitě mohou zasáhnout.

Faktem ovšem je, že zastavit munici, kterou střela vypouští při sestupu a která pak putuje k cíli samostatně, je prakticky nemožné. Zbraň neobsahuje žádný výbušný materiál – cíle ničí čistě kinetickou energií nárazu.

Velmi jednoduše řečeno jde o kus kovu, který padá z oběžné dráhy. Putin v minulosti přirovnal účinek těchto hlavic k meteoritu, což je vlastně celkem přesné - až na to, že meteority jsou obecně výrazně křehčí, a tak se z velké části vypaří v atmosféře.

Ačkoli šéf Kremlu tvrdil, že Orešnik má zcela novou konstrukci vyvinutou v rekordním čase jednoho roku, většina odborníků upozorňuje, že jde spíše o modifikovanou verzi střely RS-26 Rubež. Ta byla původně navržena jako zkrácená varianta mezikontinentální střely Jars, s menším počtem stupňů a kratším dosahem.

Rubež byl testován už před rokem 2018, ale jeho vývoj byl podle oficiálních údajů zastaven, protože peníze byly zapotřebí pro projekty s vyšší prioritou. Podobnost mezi Rubežem a Orešnikem je však příliš nápadná, aby šlo o náhodu. A oba systémy mimo jiné navrhla stejná vývojová instituce, Moskevský institut tepelné techniky.

Podle záběrů, které se objevily při prvním nasazení Orešniku, nesla střela několik typů hlavic, které se nezávisle uvolňují z nosného modulu a zasahují různé cíle.

Tyto hlavice neobsahovaly výbušniny. Jak už bylo řečeno, cílový objekt je poškozen čistě silou nárazu hlavice při její rychlosti. Pro představu: jedna taková hlavice, vážící zhruba 300 kilogramů a pohybující se rychlostí Mach 10, má kinetickou energii odpovídající explozi 400 kilogramů TNT. To na papíře zní působivě, ale ve skutečnosti se o nic převratného nejedná. Ostatně - při prvním nasazení byly reálné škody způsobené touto zbraní výrazně menší, než Putin tvrdil.

Zatímco tentokrát měla být terčem energetická infrastruktura (na niž se Rusko zaměřuje dlouhodobě), při prvním nasazení Rusové cílili na zbrojní závod Pivdenmaš. Ruská propaganda prohlašovala, že továrna v Dnipru byla „rozdrcena na prach“, ale satelitní snímky ukázaly něco jiného – střela prorazila střechy některých budov a způsobila lokální škody, které se sotva rovnaly efektu konvenčního bombardování.

Některé hlavice dopadly do obytné oblasti, což naznačovalo, že přesnost Orešniku není nijak úžasná. Balistické střely s takovým doletem a rychlostí nejsou tak přesné, jako například taktické balistické střely ATACMS, Kinžál nebo Iskander. Dá se očekávat, že dopadnou řádově nízké stovky metrů od cíle, ne jednotky metrů jako zmíněné menší příbuzné.

Taková přesnost ke zničení menších nebo opevněných cílů nestačí, pokud pochopitelně balistická munice nenese jadernou hlavici.

Využívat balistické střely v podstatě s kusem kovu místo výbušné hlavice není také úplně nový nápad. Spojené státy kdysi navrhly koncept „kinetické zbraně“ nazvaný Rods from God (Boží tyče), který předpokládal shazování 35tunových wolframových tyčí (protože jde o velmi pevný kov) z oběžné dráhy rychlostí Mach 10. Stejná rychlost jako u Orešniku je dána jednoduše fyzikálně.

Výsledná energie „tyčí“ měla odpovídat explozi 48 tun TNT. O zbrani se mluvilo jako o prostředku pro ničení bunkrů a dalších velmi odolných cílů. K tomu se ovšem podobné „superrychlé“ (tj. hypersonické) zbraně vlastně příliš nehodí. Projektily se totiž při nárazu v takové rychlosti v podstatě okamžitě vypaří a neproniknou do hloubky. Zanechají po sobě působivý, ale mělký kráter (jednoduše to shrnuje tento populární článek o čínském experimentu inspirovaném právě americkým návrhem).

Z vojenského hlediska je tedy účinnost „Lísky“ omezená (pokud ovšem nenese jadernou hlavici, což by klidně mohla). Pro srovnání: ruská taktická balistická střela Iskander-M, která nese konvenční hlavici, zasahuje obvykle cíle s přesností jednotek metrů a nese až zhruba 500 kilogramů výbušniny.

Efektivita Orešniku je nižší, přičemž jeho cena je pravděpodobně mnohem vyšší – některé odhady hovoří až o desítkách milionů dolarů na jednu střelu.

Pochopitelně: balistické střely jako Iskander mohou být sestřeleny snáze než ty velké, které de facto přilétají k cíli z vesmíru. Na druhou stranu při stejných nákladech jich lze poslat na cíl více a obranu tak zahltit.

Už první použití Orešniku v Dnipru vyvolalo otázky ohledně legality střely z hlediska mezinárodního práva. Vývoj a pravděpodobná konstrukce naráží na pravidla, která byla dříve nastavena Smlouvou o likvidaci raket středního a kratšího doletu z roku 1987.

Tato dohoda mezi USA a Sovětským svazem zakazovala výrobu, testování a rozmístění balistických raket a řízených střel s dosahem 500 až 5500 kilometrů. Cílem bylo eliminovat celou kategorii zbraní, které zvyšovaly riziko nečekaného konfliktu v Evropě.

Střely na takovou vzdálenost dosáhnou cíle poměrně rychle – Orešnik koncem roku 2024 urazil vzdálenost kolem 1500 kilometrů za cca 15 minut. To dává protistraně velmi málo času na reakci, což mimo jiné zvyšuje pravděpodobnost nedorozumění a možného jaderného konfliktu.

Moskva i Washington desetiletí veřejně uváděly, že dohodu dodržují, ale situace se začala měnit kolem roku 2014. USA tehdy obvinily Rusko, že již zmíněná střela RS-26 Rubež porušuje podmínky smlouvy.

Rusko sice trvalo na tom, že Rubež je mezikontinentální střela (její minimální dosah přesahoval 5500 km), ale Spojené státy argumentovaly, že zbraň byla záměrně navržena tak, aby mohla zasáhnout i cíle na střední vzdálenost. Tento spor byl jedním z důvodů, proč USA v roce 2019 od smlouvy odstoupily, což následně umožnilo Rusku pokračovat ve vývoji bez právních omezení.

Navzdory Putinovu tvrzení, že Orešnik je zcela nová zbraň, jeho podobnost s Rubežem a dalšími známými systémy naznačuje, že Rusko ho vyvíjelo již během platnosti smlouvy – a skutečně ji tedy porušovalo.

Z pohledu ruské vojenské strategie dává nasazení Orešniku smysl v kontextu konceptu tzv. předjaderného odstrašení. Tento přístup, vyvíjený od počátku 21. století, má za cíl vytvořit mezistupeň mezi konvenčními a jadernými zbraněmi.

Ruské vojenské doktríny již dlouho uznávají, že samotná hrozba použití jaderných zbraní nemusí být v některých scénářích dostatečně přesvědčivá. Například tváří v tvář silnému konvenčnímu útoku NATO, proti kterému by se ruská armáda (zvláště nyní) těžko mohla úspěšně bránit.

V tomto kontextu má Orešnik představovat „poslední varování“ před přechodem k jaderné konfrontaci. Jeho použití v nenukleární podobě má signalizovat odhodlání Moskvy bránit své zájmy a demonstrovat ochotu eskalovat konflikt na vyšší úroveň.

Tato taktika se opírá o předpoklad, že viditelné nasazení strategických zbraní, byť bez jaderných hlavic, může donutit protivníka k ústupu, aniž by bylo nutné překročit práh nasazení nukleárních zbraní. (Historii konceptu v ruském uvažování o jaderném odstrašení krátce shrnuje web Meduza.)

Rusko přitom ve své současné jaderné doktríně uvádí, že je může použít jako první, pokud by bylo ve hře přežití státu. Pochopitelně se může jednat o pózu: ostatně během války proti Ukrajině Rusko opakovaně vyhrožovalo, aby pak po překročení dané „nepřekročitelné linie“ protivníkem nereagovalo.