Článek
Byla to pěkná mela. Podle nové ministryně financí Aleny Schillerové byl schodek státního rozpočtu za minulý rok alarmujících 290 miliard korun. Podle exministra Zbyňka Stanjury „jen“ 250 miliard, protože z eurofondů ještě přitečete 40 miliard.
Ta samá mela nás čeká na konci měsíce, až ministryně představí přepracovaný státní rozpočet na tento rok. Je zjevné, že si ministryně připravuje půdu, aby mohla říct, že s tím, co jí odkázal předchůdce, schodek nestlačí po 300 miliard. Stanjura bude dle očekávání oponovat a kritizovat vysoké zadlužování. Na sociálních sítích si dáme další kolo emotivních výkřiků o Stanjurových „nášlapných minách“ a o „Dluženě“.
Úplně nám v té kanonádě unikne to podstatné. Totiž že se český dluh začíná pěkně prodražovat. Rok 2025 byl posledním rokem, kdy na placení úroků z českého dluhu stačilo méně než 100 miliard a částka rychle roste.
Je fajn, že nová vláda nařídila všem ministerstvům úsporu alespoň pět procent provozních výdajů, ale je škoda, že ne u toho, kde je to nejvíce potřeba – ministerstva dluhu.
Čím dál dražší dluh
Na dluhu jako takovém nemusí být nic špatného. Pokud čisté výnosy v budoucnu převáží nad náklady dluhu, je to v pořádku. Před námi jsou navíc nezbytné investice, které jinak než na dluh nyní nezvládneme – ať už jsou to nečekaně vysoké obranné výdaje, potřeba přebudovat energetiku či demografická krize od 30. let. Nicméně do těchto velkých projektů jsme se skoro ještě ani nepustili a už si je nemůžeme dovolit, protože nemáme stávající dluh pod kontrolou.
Na interaktivních grafech Národní rozpočtové rady vidíme, jak po skoro celá desátá léta držel veřejný dluh na nějakých 1,6 bilionu. Od roku 2020 jsme jednou tolik přidali a nyní dlužíme přes 3,6 bilionu. To je neuvěřitelné tempo. Hodně jsme se utěšovali tím, že vůči HDP nafouklému vysokou inflací je to poměrově pořád „hezký“ dluh kolem 45 procent.
Nicméně dluhy se neplatí z poměrových ukazatelů, ale z absolutních čísel. A razantní půjčování znamená i čím dál vyšší nároky na vůbec jen možnost dlužit – na úrocích stát zaplatil minulý rok 98 miliard, o skoro 10 miliard více než před rokem. Podle starého Stanjurova návrhu měla platba za úroky v roce 2028 vystoupat až na 140 miliard. Se Schillerovou těchto plateb asi dosáhneme ještě rychleji.
Není to ale celé jen strašení? Vždyť se zadlužuje celá Evropa. To je možné, ale dluh se nesmí stát tak drahým, aby se státu už nevyplatil. A na této trajektorii nyní Česko je, jakkoliv je celkový státní dluh stále menší než u mnoha západních sousedů: kolega Jiří Nádoba správně upozorňuje, že časy, kdy bylo půjčování relativně levné jsou pryč, stát si půjčuje již výrazně dráž.
Jestli ze státního rozpočtu platíte na úrocích 40 miliard jako po skoro celá desátá léta, nebo 100 miliard jako nyní, je velký rozdíl. To první je rozpočet relativně malého ministerstva průmyslu, to druhé je celý roční rozpočet jednoho z největších ministerstev – vnitra.
2+1 možnost
Co s tím? Sestavování státního rozpočtu je v posledních letech festivalem nejrůznějších vytáček, podvůdků a účetních triků, aby se se nemusely dělat velké příjmové a výdajové reformy. Tak nešlo by i ten dluh někam schovat?
Vlastně ano. Můžeme rychle vstoupit do eurozóny a snížit tím náklady na financování státního dluhu. Česko si na závěr roku půjčovalo za asi 4,6 procenta, Slováci v eurozóně za 3,5 procenta. Zároveň ale tuto variantu řešení nespoutaného státního dluhu ihned zavrhněme. Slováci jsou také příklad, jak dlouhodobá závislost na levných penězích končí – jejich deficity veřejných financí jsou někde na 5 procentech HDP a léčí se z toho drsnými konsolidačními balíčky. Do eurozóny se má jít hrdě se šlapající ekonomikou, ne do ní utíkat kvůli nezvládnuté dluhové službě.
Pak tu máme druhou šibalskou možnost. Kouknout se na zoubek obcím a krajům. Ty už roky hospodaří v celku s mnohamiliardovými přebytky, zatímco centrální rozpočet je silně deficitní. Navíc studie Národní rozpočtové rady prokázala, že obce a kraje neumí tyto finance pořádně ukládat a ty pak ztrácí hodnotu. Pokud by se povedlo ukládat samosprávní přebytkové finance u státu („cash pooling“), stát by si nemusel tolik peněz půjčovat. To je ale zatím politicky neprůchodné, obce a kraje mají svoji samostatnost a oprávněnou obavu, zda je možné centrálním politikům cokoliv věřit.
Takže nakonec končíme u toho jednoho jediného správného řešení, které v Česku nikdo nechce a politici v honbě za voličskými hlasy tvrdí, že ani není potřeba: osekat výdaje státu o nějakých 50-100 miliard a zvýšit daně o nějakých 150-200 miliard. I pak budeme dlužit, ale už to bude udržitelné.
Stejně se tomu pod tlakem okolností nevyhneme za pár let, ale bude to účet za mnohem větší peníze, protože ministerstvo dluhu potřebuje každý rok na svůj provoz čím dál více prostředků.
