Článek
Strašení eurem kvůli údajné ztrátě národní suverenity je v Česku velmi populární. Andrej Babiš to ví a neodolal ani během řečnění před poslanci tento týden, když se ucházel se svou vládou o důvěru.
„Euro určitě nezavedeme a prosím vás, buďme rádi, že nejsme v eurozóně,“ prohlásil uprostřed inventury programu. „Já teď jsem byl na Slovensku a víte, jak to funguje u členů eurozóny? Jim musí schvalovat rozpočet ECB komise. Ano, v rámci eurozóny jim schvalují rozpočet, takže i do tohoto jim kecají.“
Zní to úderně, obranou suverenity před diktátem Bruselu nelze v Česku nic zkazit. Problém je dvojí. Babiš šikovně manipuluje s fakty a zároveň odpírá národu přesně to, kvůli čemu by se euro mohlo hodit.
V EU – natož v Evropské centrální bance, tedy ECB – se nic neschvaluje. Rozpočet si může každá vláda sestavit sama a zodpovídá se u toho svému parlamentu jako všude na světě.
Žádný úředník v Bruselu, ani bankéř ve Frankfurtu nad Mohanem, nemá právo vzít národní rozpočet, přeškrtat ho červenou fixou a říct: Takhle ne. Kolik dají Slováci ze svých daní na dálnice nebo na obědy pro školáky, do toho nikomu v EU nic není.
Jak ale ví každý správný dezinformátor, do manipulativního sdělení je potřeba zamíchat vždy špetku pravdy. Takže ano, státy eurozóny posílají vždy k polovině října své rozpočtové plány Evropské komisi. Ale co je zásadní, jde jen o informativní avízo – pokud státy dodržují, k čemu se zavázaly.
Ve spolku, kde státy sdílí společnou měnu, jsou logicky dohodnutá pravidla, jak doma hospodařit. Prestižní klub má svůj dress-code, rozpustilost jednoho degraduje celé uskupení.
Více k tématu:
Andrej Babiš nebo Robert Fico se zaklínají suverenitou, ale ve skutečnosti jde o suverenitu k nezodpovědnosti. K volnému utrácení a nakupování voličů z veřejných peněz, respektive na dluh. Což jde v eurozóně hůř – a je to tak správně.
Brusel nyní „kecá“ Slovákům do rozpočtu stejným způsobem jako pěti dalším zemím eurozóny (Francii, Itálii, Rakousku, Belgii, Maltě). Protože porušují základní dohodu. V rozpočtu mají opakovaně schodek přes tři procenta hrubého domácího produktu. Čili utrácejí víc, než na co mají, a to v míře, která už je všeobecně považovaná za neudržitelnou.
Není pravda, že Komise těmto zemím „schvaluje“ rozpočet. Vzhledem k prohřeškům má ale právo požadovat nápravnou trajektorii, dohlížet na její dodržování a v případě recidivy uvalovat sankce. Oficiálně se tomu říká řízení o nadměrném schodku.
Pod podobnou kuratelu spadá mimochodem i Polsko, Maďarsko a Rumunsko – tedy státy, které jsou v EU, ale nemají euro. Řízení má v těchto případech jiná pravidla, hlavně odpadají finanční sankce, protože delikvence mimo společnou měnu nikoho uvnitř neohrožuje.
Svěrací kazajka, nebo dobré mravy
Zatímco odpůrci eura vykreslují tato pravidla jako svěrací kazajku, v praxi jde spíš o záchrannou vestu před populisty. Má-li být hlavní výhodou koruny to, že nám umožňuje nekontrolovaně se řítit do dluhové pasti bez korektivů zvenčí, pak to není moc velká výhra.
Poslední uzavřená a ověřená čísla o stavu národních rozpočtů má Eurostat z roku 2024. V české státní kase podle nich předloni chyběla dvě procenta HDP, ve slovenské pět a půl. Česko, i přes politické spory při povolebním předávání státní kasy, skončí s podobně slušným výsledkem i za loňský rok.
Babišova vláda chce utrácet víc, až do tří procent. Proti Slovensku by šlo pořád o vzorná čísla, ale zároveň se pouštíme až na samotnou hranu, co je všeobecně považováno za přijatelné. V době konjunktury půjde o zbytečně velké číslo, kterým vláda sice krátkodobě vytvoří dojem bezstarostnějšího života, ale na účet příštích generací. Možná také záhy za cenu vyšší inflace a úroků.
Minulá vláda se snažila schodky snižovat a ve volbách prohrála. Důvodů by se našlo víc, ale utahování opasků bylo jedním z nich. Jestli se rozhodujeme takto, asi sami disciplínu udržet neumíme. Takže euro jako pojistka dobrých rozpočtových mravů by nám jedině prospělo.
