Hokejové staveniště a plyšák za tisícovku. Jak Milán (ne)zvládá olympiádu

/Od zvláštního zpravodaje v Itálii/

Na dohled butiků nejdražších značek se v obchodě se suvenýry s logem pěti kruhů prodává i stylová bunda Emporio Armani, jakou bude nosit italská výprava – za 620 eur, asi za 15 tisíc korun. Staveniště na kraji města je naopak plné bláta a strojů, aby mohl David Pastrňák a další hokejové superhvězdy včas vyjet na led. Žádná poutavá architektura, jen pole.

Centrum a periferie. Jako by obě místa od sebe dělily celé galaxie, ale jiná, zásadní věc je spojuje.

Zimní olympiáda v Miláně.

Minimálně dvacet let nebylo pro české fanoušky tak snadné se na zimní hry dostat - a to je i do Turína, který je hostil v roce 2006, z Česka nesrovnatelně horší letecké spojení. Jinak to byl zádrhel za zádrhelem. Mimořádně drahý Vancouver 2010, bizarní ruské Soči 2014 a dvakrát Dálný východ, nejprve v Jižní Koreji (2018) a pak v Číně (2022).

A najednou Milán. Hodina a půl letu, často i méně. Možnost vyrazit z Prahy i z Vídně hned na tři různá letiště (Linate, Malpensa, Bergamo).

„Píše mi spousta přátel, známých a bývalých kolegů, že přijedou,“ říká Pavel Kuba, Čech, jenž má na starost dění v hokejové aréně Santa Giulia, která se kvůli zpoždění stavebních prací stala symbolem her s oficiálním názvem Milano Cortina.

Kdo má v plánu vyrazit i do hor, nechť se obrní větší trpělivostí než na italském úřadě. Do Cortiny D’Ampezzo je to v běžném provozu z Milána značně přes pět hodin, na sjezdy do Livigna minimálně čtyři, na biatlon do Anterselvy někdy čtyři a jindy pět. Přičtěte „bonus“ v podobě olympijského blázince na horských cestách a možné vrtochy únorového počasí - dohromady to nepůsobí zrovna jako itinerář snů.

Češi ovšem klidně mohou zůstat jen v Miláně a nudit se nebudou. Naopak: V aréně Santa Giulia nastoupí hokejisté, v hale Rho hokejistky, ve stejném areálu se představí rychlobruslařky a rychlobruslaři, tedy mimo jiné Martina Sáblíková a Metoděj Jílek, v hale v Assagu se bude bojovat o krasobruslařské medaile. A slavnostní zahájení hostí fotbalový chrám San Siro.

Jaké to bude?

Na horizontu se zvedá silueta haly, kterou řeší sportovní svět - a je to zvláštní pohled. „Vyroste tu celá nová čtvrť, jde o velký developerský projekt, který nevzniká primárně kvůli olympiádě. Ale začali arénou,“ vysvětluje Pavel Kuba, proč jihovýchod Milána v oblasti Santa Giulia vypadá jako gigantické staveniště.

Sem se nebude jezdit trávit volný čas, jen fandit. Ve stanici metra a vlaku Rogoredo je potřeba pozorně sledovat stěny či podlahu a směrovky pak hokejechtivé diváky dovedou ke kyvadlovému autobusu. Kdo by chtěl zkusit k aréně dojít pěšky jako autor tohoto textu, tomu doporučujeme změnu programu. Dvoukilometrový špacír podél bytovek, několika skromných paninerií a dětských hřišť si lze bez výčitek odpustit, tady Milán teprve vzniká.

„Budeme potřebovat každou minutu,“ nezastírá italská novinářská kolegyně Ida, na kterou čirou náhodou narazím v centru města, přičemž nutnost sprintu ve finiši se v Miláně týká hlavně oblasti okolo Rogoreda.

Na sportovištích ale fanoušci stráví v Miláně reálně zlomek času. A zbytek města s 1,3 miliony obyvatel je natolik robustní, že kvůli olympiádě nehodlá měnit tempo.

„Politickým centrem Itálie je nepopiratelně Řím, byznysovým rozhodně Milán,“ říká Alžběta Hliněná, která vede milánskou pobočku sítě CzechTrade, jež českým firmám pomáhá se vstupem na zahraniční trhy. „Lombardie je nejbohatší částí Itálie, sídlí tu banky, finanční instituce, mezinárodní firmy, v okolí je velké množství výrobních kapacit. A život v Miláně je náročný. To zase pozor, tady se maká. A dost.“

Navzdory zprávám, jak italský sklon vyřešit vše domani (zítra) zpozdil hokejovou arénu či běžecký areál ve Val di Fiemme, jsme v nejvýkonnějším městě Itálie. Milánsko generuje až pětinu italského HDP.

„Je to drahé město s drahými nájmy a pracuje se tu hodně, protože abyste si trochu užili všechno, co Milán nabízí, musíte mít adekvátní příjmy. Žije zde hodně cizinců, je to srovnatelné s jakýmkoli jiným velkým západním městem,“ vysvětluje Alžběta Hliněná.

Fanoušky tedy čekají dvě milánské tváře. Pro olympiádu jsou klíčové koncovky všech milánských linek metra: Rho na M1, Assago na M2, Rogoredo na M3 a případně na úvod San Siro na M5. Třikrát konečná a jednou předposlední zastávka.

Čím dál od dómu, tím naředěnější je milánská okázalost a luxus. Tady to netepe.

„Ceny bydlení jsou stejné jako v Paříži,“ srovnává Pavel Kuba, který byl v organizačním týmu i na letních hrách 2024 u Seiny: „Já platím za byt 1200 eur měsíčně, tedy asi 30 tisíc korun. Ale je na kraji Milána, starší a tak akorát pro dva.“

I v širším centru počítejte aspoň se dvěma tisíci eur - jako minimum. To naznačuje cenovou hladinu pro návštěvníky. Kdo kupoval včas letenky, dostal se na příznivé sumy. Bydlení může konto potrápit více: Seznam Zprávy znají jeden případ za všechny, kdy Miláňan zkusmo zdražil svůj pronajímaný byt na trojnásobek - a na olympiádu ho udal bez potíží.

Jistě, v jednoduchých kavárnách v metru pořád nabízejí espresso za euro a deset centů a k tomu croissant za sumu, za niž v Karlíně obsluha ani nepozdraví. To je ovšem extrém. Standardní oběd si v trattorii či osterii dáte možná za 15, ale spíš za 20 eur.

„Pohostinství a hotely budou mít zlatý důl, marketingově olympiáda funguje bezvadně,“ očekává Alžběta Hliněná. A jak ji vnímají sami Miláňané? „Asi jako všude jinde na světě: Najdete nadšené sportovce, kteří se nemohou dočkat olympijské atmosféry a s tím spojených společenských akcí, i lidi, kterým je to úplně jedno. Obecně Italové hry vidí pozitivně, zároveň se pozorně dívají, za co se utrácí. Nechtějí dopadnout jako města, kde za miliardy eur postavili stadiony, které dnes chátrají.“

Toto je na papíře největší klad a v realitě největší bolest blížící se olympiády. Udržitelnost především, vyhlásil Mezinárodní olympijský výbor, když rozdělil XXV. zimní hry mezi Milán a horská střediska. Logistika především, chytají se za hlavy na národních olympijských výborech při plánování svých výprav, které připomíná trojrozměrnou křížovku.

„Očekávám, že Milán bude fungovat jako příletové město, zvlášť pro lidi z větší dálky. Zúčastní se některého ze sportovních klání, případně si projdou město a pak se budou posouvat do horských center,“ říká Alžběta Hliněná. „Proto Milán olympiádou tolik nežije. Na rozdíl od Paříže, kde se jí od jara nedalo vyhnout,“ srovnává Pavel Kuba.

To určitě není případ italského ledna 2026.

Na letišti v Bergamu vás uvítá velký banner tamního fotbalového klubu Atalanta či upomínka na to, že město se v gastronomicky tak hrdé Itálii považuje za metropoli stracciatelly.

Ani v samotném Miláně olympiáda není na každém rohu, což neznamená, že neexistuje vůbec. Kavárny mají na výlohách olympijské motivy od sponzorů, dopravní tepna města Milano Centrale hry hrdě propaguje a v metru se už množí vizuálně nepřehlédnutelné směrovky na jednotlivé arény.

„Teď už ano, ale dávali je tam teprve nedávno. Když jsme měli o víkendu v hokejové aréně generálku, také u našeho metra dodělávali spoustu věcí,“ říká Pavel Kuba. „Ještě před několika měsíci jste viděli leda tak malý olympijský banner na Coca-Colu. Ale jakmile na Piazza del Duomo postavili olympijský Megastore, už je jasně znát, že se vše blíží.“

Tohle je zatím epicentrum dění. Vysokánské věže dómu, z nichž za dobré viditelnosti spatříte zasněžené hory na severu, člověka uzemňují, cítí se nicotný. Do reality vás rychle vrátí všechny suvenýry v oficiální prodejně merchandisingu.

Pravda, jsou povedené, zvlášť oblečení. „Vždyť jsme v Itálii, to je automatická věc, nikoli předmět debaty,“ usměje se Alžběta Hliněná, sama milovnice architektury a designu.

Například italská olympijská kolekce vypadá ve vší upřímnosti o dost elegantněji než české ošacení, jenže pořád zůstáváme v Miláně, ve městě, které hodně vydělává a hodně utrácí.

Na cenovkách je to znát. Olympijská dětská péřovka: 80 eur. Tričko: 40 eur. Ušanka, praktická i vzhledná: 40 eur. Kšiltovka za 35, menší plyšák Flo za 25 a větší Milo za 45 eur, v korunách tedy za více než tisícovku.

Takové jsou olympijské relace, komerční stránka her si svojí silou dávno nezadá s tou sportovní. Příklad za všechny: I olympijský Megastore přijímá pouze platební karty Visa, ústředního sponzora olympijského hnutí, stejné to je na každých hrách také na sportovištích.

Tam se ale všichni pohybují v rámci takzvané olympijské bubliny, státu ve státě s vlastními pravidly. Ochutnat tento svět přímo před dómem je zvláštní pocit. Nemusíte přes rentgeny ani bezpečnostní kontroly, jen u nejvýraznější dominanty města dočasně přibyl kus olympiády.

Takové budou hry strávené v Miláně: promísenější s běžným životem, neskryté za vysokými ploty. A italské po všech stránkách. S tím dobrým i horším, co země nabízí.