Poslední jaderná brzda povolila. Svět se ocitá na prahu velmi nebezpečné éry

Odbitím půlnoci 4. února se svět poprvé po víc jak 50 letech ocitne ve stavu, kdy dvojici největších jaderných arzenálů nebude limitovat vůbec žádná vzájemná dohoda.

Formálně to znamená, že Spojeným státům a Rusku „odpadne“ závazek držet počty různých typů jaderných zbraní v mezích vyjednaných v roce 2010.

Konec platnosti dohody New START je navíc jen jednou z vícera položek na seznamu znepokojivých faktorů v oblasti jaderné bezpečnosti. Když se na něj podíváme bod po bodu, naskytne se nám ponurý obraz světa na prahu nového a nebezpečného závodu v jaderném zbrojení.

Z pohledu na vývoj počtu jaderných hlavic to tak sice zatím vůbec nevypadá, protože ten zůstává neměnný a ani zdaleka se neblíží stavu ze studené války. Existují ale pádné důvody, proč předpokládat, že to tak dlouho nezůstane.

V první řadě je potřeba vzít v potaz, že ke snížení počtu hlavic z vrcholu v 80. letech na současnou úroveň přispěla z velké části právě série vzájemných dohod a smluv mezi Ruskem a USA, která se teď definitivně rozpadla.

New START byla poslední z nich a ke konci už fungovala ve značně omezeném režimu. Obě strany nicméně i po ukončení vzájemných inspekcí a formálním pozastavení účasti Ruskem v roce 2023 počet jaderných hlavic nezvyšovaly a deklarovaly, že to ani nemají v plánu a jsou odhodlané dohodu v tomto hlavním bodě dodržovat.

To bylo důležité, protože poskytnutí vzájemné předvídatelnosti v jaderném zbrojení je jednou z nejdůležitějších funkcí jaderných dohod obecně. A právě ta teď s koncem platnosti utrpí.

Bez daného limitu počtu zbraní budou státy nuceny se jen domýšlet, co udělá druhá strana, což nepřispívá stabilitě. Co když jsou naše zpravodajské informace neúplné a soupeř už pracuje na navýšení počtu hlavic? Měli bychom to udělat taky? Tyto a podobné otázky budou bez dohody pro obě vlády podstatně palčivější než dřív.

Už delší dobu je navíc patrné, že Washington i Moskva se vzdalují idejím jaderného odzbrojení, své arzenály kvalitativně posilují a možných motivací k budoucímu kvantitativnímu posílení přibývá.

Významně svůj arzenál rozšiřuje Čína a v menší míře i některé další země.

Globální geopolitické pnutí stoupá a počet konvenčních konfliktů je největší od 2. světové války.

Zhruba tak zní letmý výčet hlavních důvodů, proč je začátek stoupání křivky počtu jaderných hlavic pravděpodobně na spadnutí.

Naděje na zvrat rizikového vývoje se nezdají být vysoké.

Na poli samotných smluv by asi nejpozitivnějším a zároveň realistickým scénářem mohlo být alespoň krátkodobé neformální prodloužení New START jen v jejích základních bodech.

To navrhuje Kreml, který se znovu ozval 29. ledna a vybídl USA k odpovědi. Prezident USA Donald Trump sice v minulosti prohlásil, že to „zní jako dobrý nápad“, ale formálně se záležitost nijak neprojednala a Trump navíc opakovaně naznačil, že stojí spíš o vyjednání zcela nové dohody. Ani o tom se však formálně nejedná a pokud k jednáním dojde, můžeme si být jisti, že nebudou vůbec jednoduchá.

Podle ředitele Pražského centra pro výzkum míru z Institutu mezinárodních studií FSV UK Michala Smetany sice USA s Ruskem na jednu stranu mají na čem stavět a mohou se opřít o již vymyšlené a vyzkoušené zavedené mechanismy dřívějších jaderných smluv, na stranu druhou jim ale stojí v cestě nové překážky související se současnou dynamikou světového dění.

„Zde je třeba zmínit především dramaticky expandující arzenál Číny a také rozvoj nových technologií, včetně konvenčních strategických systémů a nových amerických plánů na budování systému protibalistické obrany v rámci projektu Golden Dome,“ vyjmenoval Smetana hlavní problémy.

Role Číny je z nich asi nejkritičtější.

Trump si totiž přeje, aby i Peking byl součástí nové dohody. Naposledy tento svůj záměr zopakoval v lednovém rozhovoru, v němž zaznělo, že „jestli New START vyprší, tak vyprší“ a že to může to být nakonec příležitost pro „novou a lepší dohodu“, jejíž součástí bude i Čína.

Plán na trojstrannou dohodu je nicméně mírně řečeno velmi ambiciózní. Peking totiž těžko jen tak přijme dohodu, v níž se zaváže k významně nižšímu limitu hlavic ve srovnání s USA a Ruskem a případné zavedení stejného limitu pro všechny tři strany by zase naopak nedávalo smysl pro Washington.

„Číňané nepřijmou nějaký druhořadý status v dohodě o jaderné kontrole. Když by měli dostat stejný limit jako USA a Rusko, tak můžou Spojené státy všichni obvinit, že vlastně samy ženou Čínu do jaderného zbrojení,“ řekl k tomu nedávno Mike Albertson, který se mimo jiné podílel na vyjednávání dohody New START za americkou stranu.

„Proč by vlastně vůbec měli chtít přistoupit na nějakou dohodu, když všechno, co potřebují vědět o počtech, typech a nasazeních (amerických jaderných zbraní), si můžou přečíst v New York Times?“ dodal při konverzaci s Albertsonem další expert na jaderné odzbrojení William Alberque. Narážel tím na to, že třeba i případné vzájemné inspekce budou pro Čínu v porovnání s podstatně transparentnějšími USA nesrovnatelné méně cenné a lákavé.

Další rovina čínského problému přesahuje oblast smluv. Spočívá totiž čistě v tom, že zvětšování jejího jaderného arzenálu - ještě v roce 2023 měla Čína 400 hlavic, teď už 600 a podle odhadů může dosáhnout 1500 do roku 2035 - je samo o sobě potenciální motivací pro nové zbrojení ostatních a zejména USA.

Už roky se ve Washingtonu mluví o tom, jestli by americký arzenál neměl být stejně velký jako arzenál Ruska a Číny dohromady pro případ, že se Moskva s Pekingem spojí. Čím víc přitom bude Čína mít zbraní, tím „strašidelnější“ tento scénář pro Washington bude.

USA se navíc od trendu jaderného odzbrojování viditelně samy odklání už přinejmenším několik let. Dobře je to vidět ze skokového růstu investic, který sice je způsoben primárně již v minulosti naplánovanou modernizací jaderného arzenálu, ale těžko v něm nevidět nesoulad se závazkem ke snižování důležitosti jaderných zbraní v americké obraně. Součastí modernizace ostatně je například i vývoj zcela nového typu gravitačních bomb, které měly být podle původních plánů naopak eliminovány.

Vedle toho tu máme Rusko, které sice v posledních letech výrazně nenavyšuje investice do jaderných zbraní, ale vzhledem k okolnostem to vypadá, že jde spíš o důsledek nutnosti lít obří částky do konvenčních složek, než ochotou jaderný arzenál neposilovat.

Moskva jednak už roky vyvíjí a testuje nové nosiče jaderných zbraní, mezi které patří i nedávno vyzkoušené torpédo Poseidon nebo střela Burevestnik. Po invazi na Ukrajinu opakovaně hrozila použitím jaderných zbraní, uvedla je do vysokého stupně připravenosti, upravila jadernou doktrínu a rozšířila možnosti použití a zavelela k přesunutí zbraní do Běloruska, se kterým následně podnikla jaderná cvičení.

Pohled na zbytek světa je podobně ponurý.

Severní Korea podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) loni navýšila počet jaderných hlavic o 20 na současných 50, přičemž má nejspíš dost štěpného materiálu na asi 40 dalších. Pokroky dělá i v raketových systémech a visí nad ní i otázka, jak moc dokáže vytěžit z ruské pomoci, kterou dostává výměnou za munici a vojáky posílané do války na Ukrajině.

Loni drobně zvětšila svůj arzenál i Indie, která rovněž vyvíjí i nové systémy schopné atomové bomby dopravovat k cíli. Podle SIPRI pravděpodobně míří k tomu, aby se stala další zemí, která bude mít jaderné zbraně i nasazené, tedy umístěné na základnách, kde jsou pro ně připravené i příslušné nosiče (v této fázi jsou zatím jen USA, Rusko, Velká Británie, Francie a Čína). Podobně jako Indie je na tom i Pákistán a mezi oběma zeměmi navíc letos došlo k nejostřejšímu vojenskému střetu za dlouhé dekády.

Výdaje na jaderné zbraně významně navyšuje i Velké Británie a v menší míře také Francie. Londýn přitom kvůli válce na Ukrajině oznámil plán navýšit počet hlavic a do toho například pracuje na novém typu jaderné hlavice pro ponorky. Francie pokračuje ve vývoji nové generace jaderných raketových ponorek SNLE 3G a zrovna nedávno poprvé odhalila i novou ze vzduchu odpalovatelnou raketu ASMPA-R schopnou nést jadernou hlavici.

Znepokojivá zůstává i možnost jaderných ambicí Íránu.

Hrozí navíc i budoucí zcela nové jaderné snahy států z řad spojenců USA, které by k rozhodnutí založit vlastní jaderný program mohla motivovat rostoucí úzkost z americké neochoty podílet se na obraně ostatních.

Problémů je tedy opravdu mnoho a, přestože to ještě není patrné z vývoje celkového počtu jaderných hlavic, varování před vysokým rizikem vypuknutí nového a nebezpečného závodu ve zbrojení jsou zcela na místě.

Část expertů se navíc domnívá, že tento závod může být nakonec ještě nebezpečnější než soupeření USA a Sovětského svazu za studené války.

Minimálně v některých ohledech to platí i podle Smetany. „Z pohledu jaderné strategie vykazoval bipolární systém studené války vyšší míru stability a předvídatelnosti. S rapidně expandujícím arzenálem Číny se objevuje ‚problém tří těles‘ a značného tlaku na americkou jadernou strategii, kdy náhle musí zcela jinak kalkulovat své potřeby vzhledem k možnosti, že bude současně v konfliktu s dvěma soupeři disponujícími rozsáhlými jadernými schopnostmi. Technologická změna, rozpad světového řádu a v mnoha ohledech zrychlená doba ten tlak ještě posilují,“ shrnul analytik.