„Snad závod zruší.“ Nejdřív měl Afričan strach, pak se zapsal do historie

Znovu se minulý týden procházel ulicemi Sarajeva a znovu ho fanoušci prosili o podpis.

Senegalský lyžař Lamine Gueye se po 42 letech vrátil do míst, kde se výrazně zapsal do sportovní historie. Stal se tehdy prvním černošským lyžařem z Afriky na zimních olympijských hrách.

Ve sjezdu obsadil 51. místo – ale nebyl poslední. Za sebou nechal soupeře z Jižní Koreje, Řecka, Argentiny, Egypta.

„Člověk si dobře pamatuje svoje poprvé. První lásku, první práci, první výplatu,“ řekl agentuře AFP. „A tohle byly moje první olympijské hry. Naprosto nezapomenutelné.“

Bosenskou metropoli ale nenavštívil jen kvůli nostalgickým vzpomínkám. Čekal ho tam filmový štáb, bude totiž hlavní postavou připravovaného dokumentu Sarajevski spust 1984 (Sarajevský sjezd 1984).

I zásluhou Gueyeho se teď na zimních olympijských hrách v Miláně představí sjezdaři z Keni, Beninu nebo Eritreje. Podobně jako on bez šance na úspěch. Ovšem s touhou zanechat na trati co nejlepší dojem.

Po otci Senegalec, po matce Francouz. Jak s nadsázkou Lamine Gueye říká – život tráví mezi Paříží a Dakarem.

Pochází z prominentní rodiny. Dědeček stejného jména byl poslancem francouzského parlamentu, a když Senegal získal v roce 1960 nezávislost, stal se i prvním předsedou místního zákonodárného sboru.

Díky tomu budoucí olympionik na rozdíl od většiny kamarádů poznával svět z té příjemnější stránky. V deseti letech byl poslán do internátní školy ve Švýcarsku a tam se nadchl pro dvě nové sportovní lásky – lední hokej a sjezdové lyžování.

Ta druhá ho uhranula o něco víc. „Do té doby jsem sníh a led znal jenom z mrazáku,“ vtipkoval později.

Nadchl se dokonce myšlenkou, že by se mohl stát vrcholovým sjezdařem. A reprezentovat zemi, kde se lyžovat z pochopitelných důvodů nedalo a v jejímž nejrozšířenějším jazyce wolof ani neexistovaly výrazy pro alpské disciplíny.

Nejvíce mu pomohlo náhodné setkání se senegalským prezidentem v Normandii. Představil mu své plány a požádal ho o finanční příspěvek na trénink, cestování i pořádné vybavení. Dalších 5000 dolarů dostal od jedné francouzsko-senegalské nadace.

Aby se vůbec mohl účastnit mezinárodních závodů, musel nejdříve založit národní lyžařský svaz a přihlásit ho do FIS. Stalo se tak v roce 1979. „Byl jsem jeho jediným členem. Plnil jsem zároveň roli závodníka, sekretáře, pokladníka i trenéra,“ říkával.

O dva roky později se Lamine Gueye poprvé představil ve Světovém poháru, na závodech ve Val-d’Isère. Od soupeřů se výrazně odlišoval. Nejen barvou pleti, ale především přístupem ke sportu. Nebral ho moc vážně, byl pro něj pouhou zábavou. „Tady všichni mluví jenom o závodech, o závodech, o závodech,“ vyprávěl zpravodaji agentury UPI.

O pár týdnů později se vypravil na světový šampionát do Rakouska. Ani tam nebyl k přehlédnutí. Proto domácí fanoušci povzbuzovali nejen své miláčky Franze Klammera a Hartiho Weirathera, ale také Lamina Gueyeho. U trati ho dokonce vítal transparent „Schladming zdraví Senegal!“

Ve sjezdu obsadil 51. místo a dal si předsevzetí, že bude v kariéře pokračovat. „Nikdy nebudu rychlý jako Steve Podborski, ale je tady pár chlápků, které jednou můžu porazit,“ byl si jistý.

Jeho velká chvíle přišla na olympijských hrách v Sarajevu 1984. Bylo to poprvé, kdy Senegal vyslal svého zástupce na největší zimní sportovní svátek – a Gueye zaujal hned při slavnostním zahájení.

Protože země nastupovaly podle srbochorvatské abecedy, ocitl se mezi výpravami USA a Sovětského svazu. Sám se senegalskou vlajkou uprostřed znepřátelených velmocí studené války. „Hlavně jejich hokejisté si nevyměňovali zrovna milá slova,“ usmíval se.

Ostře sledovaný závod ve sjezdu se jel na kopci Bjelašnica a Gueye budil pozornost médií už při trénincích. Uměl si takové chvíle užívat. Mluvil plynně anglicky i francouzsky a házel po novinářích hlášky, jak se to naučil od svého idola, boxera Muhammada Aliho.

Tedy v Sarajevu mu úplně lehko nebylo. Senegalský lyžař přiznal, že při pohledu ze startovního prostoru se mu chtělo lehce zvracet. „V takové chvíli si říkáte, že byste radši byl někde úplně jinde. Kdekoli. A modlíte se, aby pořadatelé závod z nějakého důvodu zrušili,“ vyprávěl.

Nakonec sjezd na trati dlouhé tři kilometry ve zdraví dokončil, se ztrátou 14 vteřin na vítězného Billa Johnsona z USA. Musel být spokojený. „Před olympiádou jsem trénoval jenom 15 dnů. Můj problém není, že jsem černý, ale že nemám peníze. Letos jsem měl na přípravu pouze 3500 dolarů. Vláda mi je slíbila v srpnu, ale dostal jsem je až před pár týdny,“ říkal v cíli.

Úspěšným absolvováním závodu se zapsal do olympijské historie a krátce nato ukončil kariéru, aby se mohl plně věnovat studiu práv.

Když však u televizní obrazovky sledoval, jak se na ZOH v Calgary 1988 proslavil jamajský bob, jehož příběh byl později ztvárněn ve filmu Kokosy na sněhu, rozhodl se pro návrat.

O čtyři roky později stál znovu na startu olympijských závodů, tentokrát na „domácích“ tratích v Albertville. Nebo přesněji: na sjezdovkách ve Val-d’Isère. Tentokrát už mu dělal společnost krajan Alphonse Gomis.

V Lillehammeru 1994 má u jména zkratku DNF, tedy že sjezd nedokončil.

V té době už se však víc věnoval boji za zájmy sportovců z Afriky a zemí, kde není velká tradice zimních sportů, protože se mu nelíbilo, jak Mezinárodní olympijský výbor (MOV) zpřísnil kvalifikační podmínky. „Pokud se v tom bude pokračovat, brzy budou při slavnostním zahájení vidět jen evropské, americké a ruské vlajky,“ tvrdil. „Ale olympijským symbolem je pět kruhů a ty značí pět kontinentů.“

Bylo to v době, kdy olympijské hnutí nevědělo, jak naložit s nečekanou popularitou outsiderů, jakými byli právě Lamine Gueye nebo britský skokan na lyžích Eddie Edwards zvaný Orel.

Pomáhají největší sportovní akci k větší popularitě, nebo ji znevažují? Naplňují původní coubertinovské ideály, nebo do moderní doby rozhodně nepatří?

Jasno v tom neměli ani samotní olympionici. Edwards vzpomínal, že někteří soupeři, třeba finský šampion Matti Nykänen, mu vyjadřovali respekt za odvahu, s níž se postavil na skokanský můstek. Jiným vadilo, že mediální pozornost jim bere nejhorší ze všech závodníků.

Gueye v roce 2001 napsal otevřený a velmi rozhořčený dopis předsedovi MOV Jacquesi Roggemu, kde mu vyčítal, že jeho přístup vůči africkým státům je diskriminační. Požadoval zrušení kvalifikačních kritérií a zavedení práva každé země mít svého závodníka na startu. „Brzy bude zimní olympiáda zase jenom pro bělochy,“ rozčiloval se.

Až tak negativní scénář nikdy nenastal. Afričtí lyžaři stále na ZOH závodí, například ve Vancouveru 2010 se jedním z nejobletovanějších účastníků stal ghanský sjezdař Kwame Nkrumah-Acheampong, přezdívaný Sněžný leopard.

Minulé zimní olympiády v Pekingu se zúčastnilo pět afrických zemí, letos v Miláně jich má být osm.

A příběhy sjezdařů z černého kontinentu se v mnohém podobají cestě Lamina Gueyeho.

Možná to proti Sarajevu 1984 není až tak dramatický pokrok. Ale pokrok to je.