Recenze: Raye přivezla do Prahy orchestr a novou hudbu. Zpívaly i její sestry

Na světové hudební scéně se osmadvacetiletá Raye za poslední dva roky stala výrazným jménem. Předloni za své debutové album získala rekordních šest cen Brit Awards, kromě toho už byla nominovaná na Grammy a jejím skladbám Escapism či naposledy Where The Hell Is My Husband nebylo nějakou dobu na platformě TikTok téměř možné uniknout.

Tuto neděli se britská hvězda vrátila do Česka v rámci koncertní šňůry nazvané This Tour May Contain New Music. Pražská O2 arena se stala teprve třetí zastávkou turné, které stojí na netradičním konceptu: místo aby zpěvačka nejprve vydala desku a poté ji představila publiku, celý večer prokládá hudbou z nahrávky, již vydá teprve koncem března. Nový materiál tak testuje přímo na divácích. „Nechci, aby to znělo jako deska vytvořená ve studiu, ale jako něco, co vzniká živě,“ vysvětlila, co ji k rozhodnutí vedlo.

Pražským divákům ale jinak nabídla co nejklasičtější koncertní zážitek: od asi dvacetičlenného orchestru přes vokální výkony na hranici hlasové akrobacie až po detaily typu mikrofonu se šňůrou, který za celý večer nepustila z ruky. Raye v něčem připomíná spíš dávné vzory, jako byly Ella Fitzgerald nebo Aretha Franklin, než popové hvězdy své generace.

I její osobní příběh zní až klasicky. Pochází z hudební rodiny, ke zpěvu se dostala skrze kostelní sbor. První píseň složila v sedmi letech, ve třinácti už vytvářela další na laptopu a ve čtrnácti studovala hudbu na stejné škole jako Amy Winehouse, Adele nebo jiná v poslední době výrazná britská popová hudebnice Olivia Dean.

První smlouvu, která jí měla zaručit vydání desky, podepsala už v sedmnácti. Na úspěch si však musela ještě dlouho počkat. Label Polydor, který jí původně slíbil vydání čtyř alb, ji odsunul na vedlejší kolej a zpěvačka byla nucena odložit vlastní tvorbu na neurčito. Směla nahrávat pouze popové „sázky na jistotu“ nebo psát pro jiné interprety. Její slova místo ní zpívali Beyoncé, John Legend nebo skupina Little Mix.

Nakonec se Raye podařilo z nevýhodné smlouvy vymanit a debutová deska My 21st Century Blues, vydaná v roce 2023, znamenala fenomenální úspěch vedoucí až k Brit Awards. Rok nato se Angličanka poprvé představila zdejším posluchačům na festivalu Metronome.

„Kde je sakra můj manžel?“ ptá se teď Raye v úvodní skladbě pražského koncertu nazvané Where The Hell Is My Husband, jediném dosud zveřejněnému tracku z příští desky. Píseň s výbušným refrénem, v němž se naplno ozývá energie orchestru, obzvlášť dechové sekce, představuje ironické a zábavné postesknutí nad osamělostí.

Raye za nástroji nijak nezaostává: kromě silného hlasu předvádí i schopnost zpívat neuvěřitelně rychlé pasáže. „Tohle dělám vždycky – napíšu strašně moc slov do strašně krátké sloky,“ směje se později, když uvádí další novinku Click Clack. Překrývající se sloky způsobují, že interpretka nemá téměř čas se nadechnout. Ať už s orchestrem za zády, nebo při a cappella improvizacích mezi skladbami předvádí Raye možnosti svého hlasu s naprostou jistotou, jako kdyby koncertní haly objížděla už dekády.

Sem tam viditelná prázdná místa v hale naznačují, že zatím nestojí na stejné úrovni jako popové interpretky, které O2 arenu vyprodávají pravidelně. I přes mnohé úspěchy je mladá Britka na starém kontinentě stále spíš vycházející hvězdou. Publikum nicméně tančí a jednohlasně zpívá – nejen při hitech, ale také když zpěvačka usedá za klavír a začíná část večera, kterou sama nazývá „hudební terapií“.

„Vím, že statisticky každá čtvrtá z vás se bohužel bude moct s touhle skladbou ztotožnit,“ uvádí baladu Ice Cream Man, v níž popisuje sexuální napadení ze strany producenta. „Je pro mě důležité o tomhle zpívat, protože hudba léčí,“ dodává heslo, k němuž se později vrací ještě několikrát. Naděje je motivem celého turné.

Koncertu lze vyčíst snad jediné: i když velkolepá show pochopitelně občas potřebuje pauzu, výplňkových motivačních proslovů dodávajících divákům víru v lepší zítřky je až příliš.

„Doktore, doktore, prosím, cokoliv!“ volá Raye po utišení bolesti ve svém největším hitu Escapism. Na desce My 21st Century Blues se zpěvačka vyrovnávala s traumatem i závislostí. Temnota, která je v těchto písních přítomná skrze hypnotické refrény a taneční beaty, funguje v kontrastu se soulem a jazzovým laděním. Skladby jako Flip a Switch nebo Black Mascara se zase pohybují na hranici zpěvu a rapu.

Jeden z nejzajímavějších momentů pražského koncertu přichází v úvodu songu Five Star Hotels. „Měl bys být se mnou,“ opakuje zpěvačka s ozvěnou v hypnotickém intru, které zní jako vábení bájné sirény. Hutnou a trochu tajemnou atmosféru pomáhají vybudovat pomalé tempo a hladké R&B beaty.

Nové skladby, které Raye během večera pečlivě dávkuje, jsou už žánrově vyhraněnější než první album. Téměř bez výjimky se jedná o velkolepé, energické hity s výbušnými refrény a vtipnými příběhy, v nichž se může blýsknout orchestr, především dechová sekce.

V závěrečné kompozici Joy se ke hvězdě večera přidávají její sestry vystupující pod jmény Absolutely a Amma, které ji na turné doprovázejí jako předskokanky. V posledním refrénu skladby laděné do stylu gospelu jako by se jejich tři silné hlasy předháněly.

Pokud si Raye chtěla ověřit, zda dokáže strhnout celou halu k tanci, může být spokojena. Možná jen škoda, že experiment a žánrové inovace se v závěru večera potichu vytrácely do pozadí.

Raye naživo předvádí technickou dokonalost, velkolepou show a výkon potvrzující, že patří mezi světovou popovou špičku. Nová hudba, již si na turné vyrazila otestovat, má přinášet naději a radost. Ty ale nejlépe vynikají v kontrastu s jejím smutkem, úzkostí a zklamáním – byla by proto škoda, kdyby se zpěvačka svých temnějších poloh zbavila úplně.