„Sedřít se do krve, mít za to hlad.“ Kapela Cocotte Minute vyprodala Lucernu

Sobotní vystoupení doprovází pár tanečnic, scéna se dvěma úrovněmi, velkoformátové projekce i smyčcové trio. To vše stvrzuje ambici i cílevědomost skupiny, která existuje již více než dvě dekády.

Vystihuje ji určitá zarputilost – na tak prostorný sál pomýšlela původně klubová sestava už před několika lety, plány však překazily pandemie a ruská válka na Ukrajině. Navíc zpěvák Martin Zeller pravidelně na Facebooku i v některých rozhovorech vysvětloval, že byť Lucernu s kapacitou až 2500 lidí vyprodají, tak jako tak budou na akci doplácet.

Možná právě v tomto pohybu na hraně je název metalové kapely příznačný. Cocotte Minute se jmenují po francouzském označení tlakového hrnce, česká vulgární konotace jako by byla jen příjemný provokativní bonus. Skupina vykrystalizovala koncem 90. let minulého století z několika spřátelených souborů z Prahy a Loun, debutovou desku vydala roku 2004. Po několikaletém období nečinnosti odstartovala současná etapa roku 2015 albem živě nahraným před obecenstvem v opuštěné tovární hale v Berouně nazvaným Rituál, kmen a srdce a kmen. Právě z něj pochází Srdce.

Bezmála dvouhodinové sobotní vystoupení víceméně rovnoměrně dělí novější a starší repertoár. Začátek show evokuje úder hromu, když se s úderem bicích a basové struny sálem blýsknou modrá světla. Následně se zvuk přelije do vrčení připomínající téměř motorovou pilu s elektrickými kytarami. V jedné z nejnovějších skladeb Černý šaty vycházejí Cocotte Minute ze své obvyklé podoby, používají čistější zvuk, a dokonce efekt auto-tune.

Aktuální fázi kapely, a nejvíce právě na zatím posledním EP z roku 2023 nazvaném Zllá láska, charakterizují sofistikovanější aranžmá. Jinak běžně pracuje s kontrastem mezi klidnější slokou a „natlakovaným“ refrénem, doprovázeným hutným riffem.

Typické dunění sedmistrunných kytar, na něž v pětičlenné formaci hrají Ondřej Voršilka a Roman Knop, vychází zejména z amerických Korn – krátký náznak jejich hitu Blind ostatně sobotní večer uzavírá. Vokální projev zase přebírá něco z rapu v duchu žánru nu metal. V některých skladbách se Zellerův zastřený, v něčem monotónní hlas láme do hlubšího křiku i štěkavého projevu.

Začátek vystoupení i přes výrazné efekty působí lehce nervózně. Zpěvák se na pódiu zjeví téměř neviditelně – možná daň za dlouholeté hraní spíše v klubech. Skupina se však s větší scénou rychle sžije. A byť ve specifické akustice Lucerny se hutný projev Cocotte Minute občas slévá do nečitelnosti, takové chvíle nastávají spíš ojediněle. Kapela dopředu prohlašovala, že sál modernistického paláce hodlá přeřvat.

Sveřepost výrazu se jim daří zachovat také v kontrastní skladbě Řeka, ve které zní i elektronický beat a kde asi nejlíp funguje taneční choreografie. Ta stojí na práci s vlající látkou, znázorňující přerývavé zpěněné vlny.

Show vystihuje kontrast mezi doslovností a jemnějšími náznaky, jak jen je to v případě Cocotte Minute možné. V písni Králům koruny se na velkoplošné obrazovce střídá rychlý sled středověkých výjevů. S postupně se zrychlujícím střihem působí impozantně, vyznění skladby nicméně nijak výrazně neposouvá.

Naopak song o pocitu ohrožení Vlčí hrad, pracující se siluetami, hrou světel a stínů i živočišným projevem Martina Zellera, patří k nejsilnějším chvílím večera. Podobně jako když ve starší, lehce repetitivní kompozici Bratře nedovol zpěvák s hostem Danielem Kurzem ze skupiny Atari Terror udávají tempo kotli přímo z jeho zadní řady. Záběr kamery do publika na plátně v tu chvíli prolínají tvary připomínající siločáry či vrstevnice. Vystihuje to strohou energii obsaženou v jednoduché basové lince a výbuchu kytar s výkřikem „Naproti sobě“.

Přes veškeré bohatší motivy na nedávných nahrávkách Cocotte Minute pořád působí jaksi neotesaně, což nemusí nutně představovat výtku. Většina breakdownů, tedy zvratů v rytmu, kdy skladba přechází do své často nejzuřivější fáze, zní jako vypuštění dlouhodobě naakumulovaného, a hlavně víceméně neartikulovaného hněvu.

Píseň Srdce vypráví o zklamání a naštvání na stav země, nejaktuálněji a nejangažovaněji však nakonec vyznívá song Kopem! z roku 2006. Verše jako „Sedřít se do krve, mít za to hlad, aby ty nahoře v sametu mohli spát“ neztratily vzhledem k prohlubujícím se majetkovým nerovnostem ve světě nic ze své údernosti. Skladba sice vypráví o kopání zlata, protiklad obrazu tvrdé práce v dolu a lehkomyslnosti někoho nad námi ale může sloužit k ventilaci vzteku i těm, kdo by si dnes například přáli rychlejší odklon od těžby uhlí.

Skupina se podle dva roky staré reportáže České televize nepovažuje za prvoplánově angažovanou. „Vyznáváme nějaké hodnoty, a pokud je politika v konfliktu s těmi hodnotami, musíme se ozvat. Jako jsme se ozvali v případě Ukrajiny,“ řekl v televizi Zeller, který napadenou zemi se spoluhráči podpořil i finančně. Během sobotního koncertu si jinak neodpustí jednoduchou urážlivou říkačku namířenou proti některým představitelům nastupujících vládních stran.

Neotesanost s sebou zároveň nese i určitou samoúčelnost. Kapela v Lucerně zařazuje svou verzi koledy Nesem vám noviny – jakkoli reaguje na otravný vánoční konzum, pořád funguje spíš jako prvoplánový vtip.

Jako jiná vystoupení i to v Lucerně kytarista Roman Knop celé odehraje v černé čelence připomínající oděv původních obyvatel Severní Ameriky, Ondřej Voršilka zase končí píseň Bastard několika seky japonským mečem do vzduchu. Nejde ani tak o takzvané kulturní přivlastňování, oboje však vychází spíš z určité neustálé rebelie a pocitu okrajovosti, který je metalu vlastní, čímž to působí jako laciné, nikterak zvlášť propracované rekvizity. Text písně Punk Off Kha pro změnu titulní žánr vykládá pomocí nejběžnějších stereotypů neustálého a dosti jednoduchého vzdoru.

Cocotte Minute ve své prezentaci pracují s odporem a artikulovanou protisystémovostí. Jen – možná chytře – nedávají moc najevo, který systém myslí a jaký vzdor je správný. Každý si do toho může dosadit své. A tichou rezistenci v duchu sloganu „Říkej si, co chceš, já tě neposlouchám“ z jejich asi nejpřístupnější písně o partnerské hádce může přeneseně uplatnit každý, ať už by byl frustrovaný z osobního života, práce, školy či společenské situace.

I když v Lucerně bylo možné potkat i mladší ročníky, zřejmě nejvíce se v publiku vyskytovali třicátníci a čtyřicátníci. Souviset to může s dřívějším angažmá zpěváka Martina Zellera, který v České televizi moderoval hudební a lifestylový pořad s názvy jako Pomeranč či Super Pomeranč. Byla to jakási alternativní hitparáda především tvrdé hudby a frontman v této roli působil uvěřitelně.

Když pak během pandemie kapela uspořádala sbírku pro rodiče samoživitele, její název Metal dětem dobře shrnul i iniciační roli, kterou frontman Cocotte Minute sehrál pro mnohé dospívající na konci nultých let. Některé z těchto dětí se na největší koncert v kariéře kapely jistě přišly podívat.

Martin Zeller celý život pracuje v Paláci Akropolis, jako teenager si ale několik let přivydělával právě v Lucerně. „Od 15 do 18 let jsem makal v Lucerně, kontroloval jsem lidi na vstupu. Když jsem z ní odcházel, říkal jsem si: já se sem vrátím a vyprodám to,“ vylíčil v podcastu časopisu Reportér. Navzdory splnění dávného slibu tuto sobotu šlo těžko postřehnout jakýkoli sentiment či dojetí. Třeba ho jen překryl stres.

Koncert trochu ironicky končí spontánně a sborově, už bez aparatury, zpívanými nedvědovskými Stánky, které na kytaru hraje další host večera Vojtaano. S Cocotte Minute lze v sobě objevit to vzdorovité dítě, co se bouří a neposlouchá.