Článek
Není úplně jasné, co přesně přimělo Donalda Trumpa ustoupit a přestat evropským zemím vyhrožovat za to, že mu Dánsko nechce přenechat kus svého území.
Hodně se mluvilo o roli šéfa NATO Marka Rutteho, se kterým Trump před oznámením dohody na Světovém ekonomickém fóru v Davosu mluvil naposledy a označil jej za spolutvůrce „budoucího skvělého dealu“. Rutte je bezesporu dobrý vyjednavač, ostatně udržel se v čele nizozemské vlády dlouhých čtrnáct let, vládl s různými stranami a dost napoví, že mu domácí média přezdívají Pan Kompromis.
Rutte ale nemohl než předat vzkaz. Případný souhlas s pronájmem Grónska Američanům, s vyhlášením teritoriální suverenity USA nad jejich základnami na ostrově, s navýšením vojenské přítomnosti Evropanů v oblasti, nic z toho nemůže jen tak „zařídit“ šéf NATO.
Jako nejpravděpodobnější se zdá, že Trumpa přimělo zařadit zpátečku zabrnkání na jeho dvě slabá místa, a mimochodem ani jedno nejsou ženy.
Nejprve peníze: evropské země nebývale rychle položily na stůl odvetu za 93 miliard eur a některé nadto pohrozily prodejem amerických dluhopisů, pokud by Trump skutečně uvalil na Evropu cla. Okamžitě se ozvaly finanční trhy a následně sponzoři MAGA hnutí a dosud mlčící republikáni, protože kvůli Trumpově mánii začali ztrácet peníze.
Dánská vláda s krytím od evropských politiků ukázala nebývalou pevnost rozhodnutí, a do toho přišel Rutte. Holanďan absolutně bez ega, kterému nevadí americkému prezidentovi podlézat, když si myslí, že to je ku prospěchu věci - to Rutte nazval Trumpa „taťkou“ Evropanů. Dost možná šéfovi Bílého domu polichotil (to je to druhé místo), že Evropu obdivuhodně ponouká k akci. A pak „taťkovi“ zopakoval, kolik ho to bude stát.
Nastal „TACO efekt“, z anglického Trump Always Chickens Out - tedy Trump vyměknul.
Nic na nic
Protentokrát je krize zažehnána, ale na jak dlouho? Přijde na pořad dne zase Kanada, o kterou chce současný americký prezident také zvětšit území USA a jejíž premiér Trumpa v Davosu kritizoval v projevu? Na co „venku“ se americký lídr zaměří, pokud budou doma přibývat oběti střelby migrační policie ICE? A k jakým změnám by měla sáhnout naše část světa, Evropa, aby šla do příštích střetů s Trumpem lépe vybavená?
Dost možná se právě teď píší dějiny, byť s jistotou to budeme vědět až zpětně. Každopádně Česko do toho momentu vstoupilo vrcholně nepřipravené, se zahraniční politikou v rozvalu, přičemž vyhazov zkušených úředníků z čela ministerstva je ještě ten nejmenší problém.
Šéf ANO Andrej Babiš v kampani a poté i po volbách hlásal, že to bude on, kdo bude „řídit“ zahraniční politiku. Realita je ale zatím velmi odlišná. Zahraniční politiku Babiš neřídí. Sleduje, jak se rozpadá, a sám k rozpadu přispívá.
Premiér se rozčiluje, když ho média zařadí do stejného tábora s Robertem Ficem a Viktorem Orbánem, protože „my přece Ukrajinu podporujeme“. Jeho vláda ale podle zjištění Seznam Zpráv hodlá zastavit vratnou (!) podporu pro české exportéry na Ukrajině, přestože má jinak plná ústa praní se za zdejší firmy.
Zástupci koalice říkají každý den něco jiného o prodeji letadel L-159 Kyjevu, kde by šel vznést stejný argument o deklaratorní podpoře domácího byznysu. Zato se škrtá projekt na psychologickou pomoc školákům v zemi bránící se ruské agresi, jako to udělal ministr zahraničí, což je mimořádná ubohost i jen z čistě lidského pohledu.
Jakoukoli „velkou“ zahraniční událost z uplynulých dnů navíc vezmeme, český premiér neříká v zásadě nic na žádnou z nich.
Babiš nedokázal zprvu pojmenovat, čí je Grónsko. Na dotaz, jestli může potvrdit, že Česko plně stojí za Dánskem, odpověděl už slavně „nemůžu“; až později svá slova korigoval. Na otázky po mimořádném summitu EU, jakou strategii by on sám volil vůči Trumpovi nebo co si myslí o pozvánce do Rady míru pro Česko, si šéf vlády vystačil s tím, že „Evropa musí být připravená reagovat“ a na Radu jsou „různé názory“. A tak by se dalo pokračovat.
Částečně jde o projev Babišova rysu, že si o ničem nic moc nemyslí a nehodlá to měnit. Část z toho je strategie, jak ze závětří české kotliny přežít vlnobití o patro výš.
Neziskovkám po zádech
Dnes odpoledne se na Hradě schází nejvyšší ústavní činitelé k pravidelné debatě a protože pozvání dostal i ministr zahraničí Petr Macinka, řeč bude jistě o zahraniční politice.
Na věc se lze dívat tak, že „jen“ sledujeme další období jejího nesouladu, jakých jsme už zažili hodně. Shoda klíčových aktérů zahraniční politiky, zejména premiéra a prezidenta, jaká platila za Fialovy vlády a po nástupu Petra Pavla do úřadu, byla ve skutečnosti menšinový případ posledních dekád.
Anebo v českém státu právě sledujeme etablování trumpismu, kterým se inspirují ANO, SPD a Motoristé. Jen si to ještě plně neuvědomuje nebo si to nechceme připustit.
Také Trumpova administrativa označila nevládní organizace - vedle nezávislých médií, vědy a dalších - za veřejného nepřítele a začala se neziskovkám vozit po zádech. Mnohým omezila financování, některé přinutila skončit.
Babišova vláda jistě nemusí posílat peníze disidentům v Bělorusku, nemusí prodávat česká letadla Ukrajincům ani tam platit školní psychology; není to její povinnost. Musí ale svoje záměry vysvětlit.
Proč je například prospěšné zastavit pomoc za sotva tři miliony korun pro ukrajinské děti a zároveň zvažovat Trumpův projekt Rady plné autoritářů a se vstupní cenovkou miliardy dolarů? Možná se pro to argumenty najdou, bezpečnost není nikdy přímočará. Babišova vláda je ale musí předložit. Musí zdůvodnit svůj krok, protože už nezastupuje jen voliče vládních stran, ale obyvatele celého Česka.
Ti mimochodem mezi sebou vybrali za čtyři dny přes 100 milionů korun na generátory pro mrznoucí Kyjev. Hlasovali peněženkami, ze kterých po nich Babišova koalice bude chtít daně. Také jim vláda dluží vysvětlení nové zahraničněpolitické orientace státu.
