V Ostravě si postavili pohádkově luxusní vilu, pak v ní spáchali sebevraždu

Když známý ostravský stavební podnikatel František Grossmann v roce 1924 dokončil vilu ve stylu art deco pro sebe a svou ženu, od počátku přitahovala pozornost. Tehdejší tisk opěvoval její zařízení jako „přímo pohádkové“. Interiér přirovnával k paláci, oplývajícímu cennými uměleckými sbírkami obrazů a porcelánu.

Vilu navíc doplňoval menší úřednický dům, využívaný jako zázemí firmy a částečně k bydlení, s užitkovou zahradou. Vše doplňovala reprezentativní zahrada s exotickými dřevinami, sochařskou výzdobou, altánem, bazénem a kašnou. „Dalo by se říci, že se jednalo o největší vilový areál 20. let minulého století na Ostravsku,“ říká dnešní kurátor vily Tomáš Rusek.

Rodák z Pustějova u Nového Jičína František Grossmann zbohatl díky stavební konjunktuře během první čtvrtiny 20. století, kdy provozoval jednu z největších firem v tomto oboru na Ostravsku. Nejprve ji vedl spolu s architektem Františkem Fialou, po roce 1910 už jen sám.

Do luxusní vily, kterou zřejmě sám navrhl, promítl svůj životní úspěch. Dům se stal i výkladní skříní jeho firmy. „Možná byl také pomyslným svatebním darem pro manželku Otýlii, se kterou se vzali jen týden před kolaudací,“ píše se na webu vily.

Pohádka o paláci však Grossmannovým skončila po necelých deseti letech. Po vzestupu přišel strmý pád, způsobený velkou hospodářskou krizí. „Grossmann se dostal do druhotné platební neschopnosti, neboť mu zákazníci nebyli schopni splácet realizace,“ vysvětluje kurátor Rusek.

Grossmannovi upadli do dluhové pasti, a tlak věřitelů a berního úřadu byl tak silný, že se oba v roce 1933 rozhodli v domě spáchat sebevraždu plynem. František zemřel, Otýlie díky včasnému zásahu služebné přežila. I tak se majetek jednoho z nejbohatších mužů Ostravska dostal do konkurzního řízení.

Díky nedávné rekonstrukci si dnes lze dobře představit, jak bydlení Grossmannových vypadalo. Členitá vila působí, jako by na ní stavitel chtěl předvést všechen svůj um. Je trochu jako katalog stavebních prvků a dekorací, přitom skloubených s uměleckým citem. Jsou tu okna všech možných podob, vystupující věže mají každá jiný tvar i střechu.

Patra oddělují dekorativní římsy, opakují se trojúhelníkové štíty. Doplňují to ozdobné štuky, mříže a okenice spolu s drobnou sochařskou výzdobou. Vše korunuje stanová střecha osázená komíny a vikýři, která ukrývá velké podkroví. Autor návrhu rekonstrukce, architekt Daniel Vaněk, ve vile odhalil silný vliv vídeňské architektury a stavbu, která překročila do té doby poměrně maloměstské prostředí Moravské Ostravy.

Bohatě zdobené jsou také interiéry. Snad v každé místnosti je vidět barevná vitrážová okna a dřevěné vestavné prvky a obklady. Na stěnách se střídají pestré tapety a výmalby, na podlahách různorodé dlažby a parkety s koberci. Dokreslují to zlacené štuky a různé architektonické prvky včetně klasicistních sloupů.

Zajímavé jsou tu i technické prvky. Tomáš Rusek upozorňuje třeba na unikátní kotel ETNA, na výsuvná anglická okna v zimní zahradě nebo na dřevěné venkovní rolety ve vysouvacích kolejnicích, díky nimž lze současně stínit i větrat.

Jak píše web památky, v roce 1937 šla vila do dražby a přiklepnuta byla Hypoteční a zemědělské bance moravské v Brně. O dva roky později, začátkem německé okupace v březnu 1939, koupil dům Josef Ryba, ředitel továrny Eternitas v Moravské Ostravě, s manželkou Alžbětou.

Rybovi pak vilu upravili na vícegenerační dům. „Nechali zrušit reprezentativní schodiště ve středu objektu a schodišťovou halu zastropili. Vznikla tak dvě oddělená podlaží přístupná obslužným schodištěm v polygonální věži – jedno podlaží obývali sami, další sloužilo prarodičům,“ přibližuje Tomáš Rusek. Noví majitelé zrušili i transportní výtah mezi patry.

Po druhé světové válce Ryba odešel z vedení podniku a v roce 1958 rodina prodala půlku domu manželům Pištovým. Bývalý menší úřednický dům u vily pak byl rozdělen na dvě menší stavby. Dvě rodiny žily ve vile až do půlky 60. let, kdy obě poloviny koupil městský národní výbor. Uvnitř se pak proháněly děti z mateřské školy a následně ze školní družiny ze sousední základní školy.

Do budovy se však moc neinvestovalo, tak postupně chátrala. Pokračovalo to i po roce 1992, kdy se stala památkou. „Družina ve vile skončila v roce 2005 kvůli špatnému technickému stavu objektu,“ zdůvodňuje kurátor. Do interiéru zatékalo a dřevěné konstrukce napadla dřevomorka.

Asi patnáct let byl dům prázdný, pak se město Ostrava rozhodlo mu vrátit původní lesk. Náročná stavební obnova za 132 milionů korun se dělala v letech 2021-2024. Od té doby ještě pokračuje vybavování nábytkem a dalším zařízením, obnova maleb a textilií. „Kompletně by mělo být vše dodáno do konce března,“ říká Břetislav Riger (Ostravak), náměstek primátora pro investice.

V době, kdy ve vile fungovala zařízení pro děti, se místnosti dost proměnily. Třeba bývalá koupelna Grossmannových sloužila jako herna s autodráhou a v ložnici majitele byly police k uložení stolních her. Prostor po zrušeném schodišti a po galerii v prvním patře se uplatnil jako tělocvična s žebřinami.

„Kuchyně ve vyvýšeném přízemí sloužila jako umývárna a sousední přípravna pokrmů jako šatna. Z úprav z období socialismu můžu jmenovat zářivky instalované kolmo na trámový strop v jídelně nebo obložení dřevěného táflování umakartem,“ dává příklady kurátor Rusek.

Cílem rekonstrukce dle návrhu architekta Daniela Vaňka bylo vše napravit a stoleté vile vrátit vzhled z doby jejího dokončení. „K tomu dopomohly původní plány, historické fotografie z dvacátých let, soupis pozůstalosti Františka Grossmanna a také stavebně-historický průzkum Národního památkového ústavu,“ přibližuje Tomáš Rusek.

Asi nejviditelnější změnou se stalo opětovné propojení pater replikou schodiště, což znamenalo probourat zazděný strop. Dochované dřevěné prvky prošly restaurováním a po skončení stavebních úprav se vrátily na původní místa. Některé bylo nutno vyrobit znovu. Platilo to třeba o křídlech dveří do zimní zahrady v prvním patře – ta původní přišla k úhoně, když v minulosti sloužila jako ohrada výběhu pro slepice.

Podle fotografií a průzkumů se obnovovaly i výmalby. Restaurátorům se podařil i cenný objev, když pod bílým nátěrem stěny v zimní zahradě ve druhém patře našli zachovanou malbu. „Mladší nátěr umně odstranili a následně původní malbu restaurovali do současné podoby. V budoáru paní Grossmannové je takto odhalená a pouze konzervována malba kolem zrcadla u toaletního stolečku,“ popisuje Tomáš Rusek.

Zvláště náročné byly obnovy poničených vitráží, stejně jako výroba replik speciálních obkladů a dlažeb. Znovu se vyráběly atypické komíny a keramický krb, obnovovaly se systémy venkovních žaluzií, repasemi prošly zámečnické prvky i systém teplovzdušného vytápění.

Restaurátoři při práci zjistili, že Grossmann velmi precizně dbal na detaily. Objevovali třeba skryté konstrukční spoje vestavěného vybavení. „Trvalo nám někdy opravdu dlouho, než jsme přišli na to, jak jsou k sobě některé tyto prvky spojeny,“ uvedl hlavní restaurátor Libor Urbánek z firmy Tabernákl.

Zaujaly ho i rohy stěn v kotelně chráněné leštěným dřevem. Nebo to, že v tmavé jídelně se našly parkety stejných rozměrů a vzorů, jaké lze vidět ve sněmovním sále zámku v Kroměříži. Důkaz, že stavitel se zhlížel i v sídlech aristokratů.

Nyní se doplňuje chybějící nábytek. „Některé kusy jsou repasí dobového nábytku, jiné, jako půlkruhová lavice v alkovně hudebního salonu nebo postel v dámské ložnici, zase novovýrobou na podkladě fotografií,“ přibližuje Tomáš Rusek.

Kompletní obnovou prošla i zahrada, která však už dnes není celá – část musela v minulosti ustoupit rozšiřování ulice. Vidět je tu zděný altán, kruhovou kašnu a obdélný bazén z umělého kamene se sochou. Zachovala se ozdobná ohradní zeď a znovu tu stojí pergolová promenáda.

Vila funguje jako takzvané house museum – expozice dobového bydlení, ale současně i jako kulturní centrum a reprezentativní prostor města Ostravy. Poměrně originální a také oblíbené jsou pravidelně pořádané hrané prohlídky s historickou či filmovou tematikou.

Hrané scénky jsou doprovodem třeba pelíškovských, cimrmanovských nebo recesistických schlaraffských prohlídek. „Večery, čaje a pikniky u Grossmannů zase ozvláštňují prohlídku o čas strávený v historickém prostředí s malým občerstvením. V případě hry Franz a Otillie se již spíše jedná o site-specific divadlo,“ dává tipy kurátor.

Vila provozovaná městskou společností Černá louka se už dobře zapsala do kulturního dění ve městě, od otevření v dubnu 2024 její interiéry či zahradu navštívilo asi 20 tisíc lidí z celého Česka i z ciziny. Konají se tu i koncerty, workshopy, přednášky, gastronomické akce nebo konference.

„Ústředním počinem sezóny je pak oblíbený festival umění a humoru Schlaraffia Woche, který se odbývá na počátku srpna. Letos budeme pořádat již třetí ročník, který bude speciální také z toho důvodu, že si připomeneme 150 let od narození Františka Grossmanna,“ zve Tomáš Rusek. Akce navazuje na aktivity německého recesistického spolku, založeného v 19. století v Praze a rozšířeného i v Sudetech, jehož členové si hráli na rytíře.