Obrazy mladé malířky mají až filmovou atmosféru. Ve škole ale vadily

Dvě desítky nových symbolistických obrazů, které se dotýkají intimity i dějin umění, stihla namalovat přibližně za půl roku. Přehlídka nazvaná Klíčovou dírkou potrvá ještě do 14. února.

Na obrazech Ilony Koroman je svět vábivý jako rozsvícené okno v přízemí pro oči nočního chodce. Malířka divákovi podstrkuje nejen okna bez zatažených rolet, ale také pootevřené dveře či klíčovou dírku. A za ní nahou ženu.

Vypadá to banálně, sedmadvacetiletá autorka nevyznává komplikovaný styl, ale přímočarost neznamená obsahovou chudobu. Situace s nahou ženou je nejspíš desítky hodin prožitá zkušenost studentky umělecké školy, malující podle modelu.

Stejná žena se vyskytuje na dalším obraze. Pózuje v ateliéru, ze kterého je vidět pouze výseč skrze otevřené dveře. V popředí se rozprostírá vstupní hala s přehnaně vysokým oknem, na jehož parapetu spočinula dívka v krátkých šatech.

Postavy, nebo přinejmenším témata a nálady, přeskakují z jedné malby na druhou, nevyřčené příběhy se propojují, stejně jako jednotlivé plány obrazu propojují chodby, dveře a průhledy do dalších místností či dvorů. V obměnách se opakují scény v koupelně, u otevřeného okna, v galeriích.

Obrazy na pražské výstavě jsou v detailech realistické. Například mezi všudypřítomnými židlemi lze rozeznat starý kovový model v českých institucích kdysi velmi rozšířené židle se studeným umakartovým sedákem, která se ve školní jídelně nikdy nedala bezhlučně přistrčit ke stolu.

Nejcennější na obrazech Ilony Koroman je však snová, možná románová či filmová atmosféra, za niž může poněkud tísnivá architektura a důraz na světlo. Se světelnou atmosférou si pohrává i výstava v Bold Gallery: Obrazy s noční tematikou jsou soustředěny v tmavší místnosti, návštěvník tak prochází dnem i nocí.

Vliv na uspořádání měl také kurátor Radek Wohlmuth. „Rád vytvářím s autory výstavy v dialogu. S Ilonou jsme o nových obrazech mluvili už v době jejich vzniku, ale samozřejmě spíš v obecné rovině, o principech, které bychom rádi zdůraznili, například směrem k atmosféře nebo tématu,“ říká odborník, který si cení i nápadu rozdělit přehlídku na noční a denní světelný režim. „Střídá se to v jediném prostoru a to má zásadní vliv na čtení obrazů i výstavy jako celku,“ dodává.

Wohlmuth sleduje tvorbu Ilony Koroman už delší dobu. „Zaujala mě celkovým způsobem vizuálního přemýšlení. Volbou témat, jejich zpracováním, tím, že navazuje na jinou malířskou tradici, než je v našem prostředí běžné, ale třeba i mírou a výběrem citací jiných autorů, které do svých prací vkládá. Její obrazy často působí civilně, ale ve skutečnosti jsou docela rafinované, ve druhém plánu symbolicky zasíťované a ve skutečnosti docela vlastně jiné, než se na první pohled tváří,“ charakterizuje.

Trochu bizarní interiéry s přehnaně vysoko umístěnými okny mají svou inspiraci. „Hodně mě teď baví raná renesance, kde ještě není dokonalá perspektiva,“ řekla Ilona Koroman v podcastu Hidden stejnojmenné pražské galerie, kde dvakrát vystavovala během studií.

Vlivy ale nekončí u renesančních mistrů. Například na obraze nazvaném Poznání sedí žena začtená do knihy a na stole před ní leží další, tentokrát s reprodukcí barevné postavy od Kazimira Maleviče. Ruský avantgardista je v této malbě přítomen ještě jinak: Jeho Červený čtverec, který stojí ledabyle na zemi opřený o zeď, autorka zašifrovala také do rudých dlaždic podlahy. Čtverce jsou tu jako matrix, nenápadná síť, jež se rozpíná kolem čtenářky a všechno halí do červeného odstínu, až divákovi naskakuje husí kůže.

Ilona Koroman přišla do České republiky po základní škole. I když ji umělecký svět přitahoval, poslechla rodiče a zapsala se na střední školu zaměřenou na cestovní ruch, což prý bylo „pekelné“. Než se odhodlala přihlásit na Akademii výtvarných umění, dala si „přípravku“. Rok hledala svůj styl, malovala a docházela na tvůrčí kurzy. Potom se na vysněnou školu dostala hned napoprvé.

„Cítila jsem se jako exot, tehdy nebyla v oblibě figurální malba, dominovalo konceptuální umění,“ říká umělkyně, podle které se ale za posledních pět let umělecké klima proměnilo. Figurální malba je teď přijímaná a oceňovaná.

Ještě během studia nicméně na škole zažívala „hejty“, odsuzující reakce od vedoucích i od komise při obhajobách. „Vždycky se našel někdo, kdo mi řekl, že ho to irituje, že má husí kůži z mých motivů, připomíná mu to socialistické umění. Trochu to chápu, ale člověk se pořád učí, posouvá se,“ konstatovala výtvarnice v podcastu.

Zpočátku malovala podle reálných míst, jako předlohy používala fotografie. Nyní svá plátna konstruuje, reálné předobrazy kombinuje s vlastní fantazií a inspirací jinými tvůrci. Také se pokoušela o angažované umění, zajímalo ji téma práce a vykořisťování. Došla ale k závěru, že malba pro angažovanost není nejvhodnějším formátem. „Asi může být, ale jen ztišeně, ne přímočaře,“ myslí si Ilona Koroman.