Článek
Po desetiletí jsme Ameriku milovali nebo nenáviděli. Často obojí zároveň. Obdivovali jsme její dynamiku a odvahu, kritizovali aroganci a zdánlivou jednoduchost. Záviděli jsme jí a zároveň jsme se nad ní povyšovali. Ale pod tím vším byla jistota. Že se jeden na druhého můžeme spolehnout.
Mezi Evropou a Spojenými státy byl vztah jako mezi sourozenci. Nikde není garantované, že se budou milovat, ale stále je tam to pouto a jistota, že patří k sobě. V tom je podstata zmatku a nejistoty, ve které se Evropa ocitla dnes: Dokážeme přežít, i když v Americe ztratíme svého transatlantického sourozence?
Nevíme. A nemáme moc možností, jak se to dozvědět. Nejmocnější muž Spojených států se chová chaoticky a nepředvídatelně, a vlastně je někdy těžké vůbec rozklíčovat, co má v úmyslu. Jak na to reagovat? Co dnes radí specialisté na Washington a experti na geopolitiku evropským politikům u moci? Zpřetrhat s Amerikou vztahy? Nebo jen naříkat nad tím, co se děje, a vyčkávat?
Počátek roku 2026 je zajímavý v tom, že ti opravdu chytří odpověď mají. Je třeba dělat to, co je výhodné. Neexistuje situace, kdy jsou dobrým řešením sentiment a nostalgie. Naříkat nad časy, které mizí? Nedává smysl. Modlit se, že se zase vrátí, jen je třeba vydržet? Pardon, ale to taky nedává smysl.
Co smysl dává? Paradoxně můžeme použít pravidlo, které je mnohem víc americké než evropské. V amerických brožurkách o osobním růstu či o strategiích úspěšných se přece píše, že krize není problém a už vůbec ne pohroma, ale příležitost.
A jaké příležitosti nabízí dnešní geopolitická situace pro Evropu, konkrétně pro malé země, kde se dobře žije? (Nápověda: Ano, přesně tohle platí o Česku. O něm ale řeč nebude.)
Finové na to přišli. A velmi dobře přečetli náladu, která dnes panuje v amerických akademických kruzích. Jsou to zmatek a deziluze.
Spojené státy nabídly nejchytřejším a nejvzdělanějším lidem světa v minulosti následující kontrakt: Dáme vám skvělé podmínky, vy nám dáte celý svůj život. A dostanete za to šanci měnit svět k lepšímu.
Tenhle kontrakt – zdá se – dnes úplně neplatí. A tak je v akademických kruzích i „tech“ firmách spousta lidí, kteří začínají přemýšlet, zda Amerika je ta dobrá volba. Zda kontrakt, který podepsali, stále platí.
A do toho přichází Finsko, malá, trochu divná země ze severu Evropy, s následující nabídkou: Pojďte měnit svět k nám. Ano, v zimě tady sněží a na silnicích a chodnících je často led. Ale máme tu sauny, víme něco o smyslu života a jsme nejšťastnější národ na světě. Nechcete k nám přijet?
Jenže pozor. Tohle není příběh o tom, jak malá severská země zachrání americké vědce před zlým kapitalismem. Tohle je příběh o tom, jak si Finové perfektně spočítali poměr cena-výkon.
Čísla jsou zajímavá. V lednu 2026 Finsko spustilo iniciativu Work in Finland. Cílí na odborníky v AI, kvantových počítačích a zdravotnických inovacích. Vízum vyřídí do dvou týdnů. Do programu se zapojilo přes třicet firem a univerzit.
Jenže: proč by někdo odcházel ze Silicon Valley do Helsinek?
Odpověď je jednoduchá. V roce 2025 americké tech firmy propustily přes 127 tisíc lidí. Rok předtím 95 tisíc. Kultura hustle – šedesáti a osmdesátihodinové týdny – už není atraktivní ani pro ty, kteří ji dřív oslavovali. Podíl Gen Z ve velkých tech firmách klesl z patnácti procent na necelých sedm. Mladí neutíkají jen z konkrétních firem, utíkají z celého odvětví.
A do toho přichází Finsko s nabídkou, která zní skoro absurdně. Zákonem garantovaná čtyřicetihodinová pracovní doba. Pět týdnů dovolené. Univerzální zdravotní péče. A hlavně: kanceláře jsou odpoledne prázdné. Lidé odcházejí domů. Nemají špatné svědomí. Je to normální.
Samozřejmě, je tu háček. Inženýr v Helsinkách vydělá průměrně 83 tisíc dolarů ročně. V San Francisku 272 tisíc. Po zdanění je to rozdíl 49 tisíc versus 172 tisíc. Ekonomicky jste na tom v Helsinkách o 53 procent hůř.
Finové to vědí. A nesnaží se to zastírat. Jejich argument je jiný: Kolik stojí zdravotní pojištění ve Státech? Kolik předškolní péče? Kolik hodin týdně skutečně pracujete? A hlavně – jaká je vaše kvalita života?
World Happiness Report vyhlašuje Finsko od roku 2018 jako nejšťastnější zemi světa. Můžeme o tom debatovat. Můžeme se bavit o tom, co znamená být „šťastný“ a proč finská realita zvítězila v konkurenci se všemi ostatními definicemi. Ale jedno je jisté, není to marketingový trik. Finsko prostě nabízí jiný model společnosti.
Má to samozřejmě limity. Startup QMill plánuje najmout dvacet lidí. Dvacet. To je mikroskopické číslo vedle stovek tisíc propuštěných Američanů. Finsko má 5,6 milionu obyvatel. Nemůže absorbovat víc než zlomek těch, kteří by mohli mít zájem.
Ale o to možná nejde. Finská iniciativa je víc než rekrutovací kampaň. Je to statement. Zpráva do světa: Existuje jiný způsob, jak organizovat práci a život. Nemusíte volit mezi úspěchem a štěstím. Můžete mít obojí. Jen ne tak extrémní verzi obojího.
Ministr práce Marttinen to řekl přímo: Přilákáním zkušených profesionálů z USA posilujeme základ pro budoucí průlomy.
To je ta chytrá odpověď na krizi. Nedělat nic? Špatně. Naříkat? K ničemu. Ale využít situaci? To je přesně to, co Spojené státy samy učily svět. A teď je v tom někdo předběhl.
Na začátku bylo napsáno, že o Česku řeč nebude. A skutečně nebyla. Otázka ale visí ve vzduchu: Proč tohle neděláme my? Máme co nabídnout? Můžeme soutěžit o globální talenty?
Finové ukázali, že i malá země může hrát velkou hru. Stačí vědět, co nabízíte. A nebát se to říct nahlas.
Co dělají Havlíček a Babiš právě teď? Sedí v Průhonicích nebo ve Strakovce a píšou český návrh srovnatelného programu? Bylo by to skvělé.
