Pod rukama vesmír. Básník Pavel Novotný napsal pentalogii o vlastním životě

„Zjevně mi to utíká, / nějak cíleně, / vysmekává se mi to / znovu, znovu / a znovu,“ konstatuje vypravěč básně devětačtyřicetiletého Pavla Novotného. V loni vydané sbírce Mistr, závěrečné části autobiograficky laděné pentalogie, se držitel ceny Magnesia Litera snaží zrekonstruovat život svého otce, kterého téměř nepoznal. Pomáhá si rozhovory s pozůstalými, zkoumá důkazní materiál v podobě obrazů.

Pavel Novotný starší byl amatérský malíř. Mnoho stop po sobě ale nezanechal ani na plátnech. „Vlivem všemožných nešťastných okolností se jeho dílo dochovalo jen ve fragmentech,“ vysvětluje Novotný mladší, mimo jiné překladatel a germanista působící na Technické univerzitě v Liberci. „Dílo zmizelo stejně jako on. Sám jsem otce vídal jen málo. Od mé matky odešel, když mi bylo pět měsíců, zjevoval se pak jen sporadicky. Zemřel, když mi bylo dvanáct, jemu bylo sedmatřicet,“ vypráví.

Své kořeny začal Novotný prozkoumávat před několika lety. V knihách Zápisky z garsonky, Dědek, Babička a Procedura postupně propátral dětství strávené s nemocnou matkou a přísnými prarodiči, mládí mezi vojnou, továrnou a knihami, i dobu, kdy se sám stal rodičem.

Pentalogie publikovaná nakladatelstvím Trigon postupně mění perspektivy i náladu, fragmenty střídají dlouhá básnická pásma, někdy dokonce próza. Některé kapitoly básníkova života působí jako mnohokrát odvyprávěné historky, jiné pasáže vyžadují téměř detektivní přístup. Na ploše pěti knih se každopádně otevírá vesmír, který nezabírá plochu větší než několik ulic v Novotného rodném Liberci. Životní milníky tu vznikají ze zdánlivě nevýznamných epizod. Z detailů, které se vtiskly hluboko do básníkovy paměti.

„Těch vzpomínek je hodně. Spousty. Protože každá vzpomínka otevírá další,“ vysvětluje Novotný. A jako příklad přidává nejmenší možnou drobnost, které se mysl z nějakého důvodu nechce zbavit. „Třeba takové zmrzlé prádlo na šňůře našeho dávného balkónu. To zmrzlé prádlo jsme s maminou sundávali, skládali je v pokoji do křesla. Byly to takové polámané postavy, kusy postav, ruce, nohy. To se mi vrací, například. Vzpomínky jsou jako měkkej polštář,“ uvažuje.

Nápad na autobiografické texty se v Novotného mysli začal rodit, když už platil za etablovaného umělce. Vysokoškolský pedagog, ale také absolvent střední průmyslové školy se zaměřením na silnoproud ve své tvorbě odjakživa kombinoval přístupy básníka a vědce. Skupinu respondentů vyzval, ať mu na mikrofon povídají o mracích nebo popisují, co vidí z okna po cestě tramvajovou linkou mezi Libercem a Jabloncem. Proud řeči pak ze zvuku znovu převáděl do veršů.

Číst básně ze sbírek Mraky nebo Tramvestie bylo jako studovat schémata mikročipů a elektrických obvodů. Čtenář se ocitl hluboko uvnitř jazyka, v promluvách, které by jinak zůstaly zapomenuty.

„Zajímá mě, co to udělá, když se píše přímo zvukem,“ vysvětluje Novotný, jehož básně mají často i své akustické protipóly. „Když tedy místo rukopisu či textového editoru najednou použiješ zvukovou střižnu. Mění se tím parametry, do hry vstupuje reálný čas vnímání, barva hlasů, zachycené zvuky, prostředí apod. I jako vědec jsem zkoumal do hloubky fenomén takzvané akustické literatury. Nabízí to dosud nevyčerpané možnosti a zabývá se tím jen málo lidí,“ říká.

V jeho textech se pomíjivá každodennost stávala materiálem hodným vědeckého zkoumání. Nešlo jen o řeč. Maličkosti v Novotného podání nabývaly vesmírných rozměrů. Měl ostatně v plánu sestavit bezednou encyklopedii každodenních věcí. „Byl v tom jistě i kus recesistického žertu. Pomocí sběru hlasů jsem prozkoumával fenomén lžičky, taky jsem se zabýval asi rok bramborou, nasbíral jsem k ní mnoho hodin záznamů,“ vzpomíná Novotný, podle kterého v sobě každá věc skrývá nekonečno. Dané je právě nekonečným množstvím náhledů.

„Jakmile jsem si na to přišel, došlo mi definitivně, že naprosto nemám čas na nějakou nudu, že vykřesat nekonečno se dá třeba z chumle v pupíku, z praskliny, z úlomku čehokoliv,“ vysvětluje básník. Ostatně měl v plánu vytvořit celý model vesmíru. „To už byla tedy dost troufalost. Ale fungovalo to, normálně to běhalo, ten vesmír měl dokonce i vlastního vrátného a plánek k použití, dá se to najít na internetu,“ říká muž, který přiznává lásku k avantgardě i experimentální poezii 60. let minulého století a na jehož webových stránkách jsou kromě jiného k vidění i fantasmagoricky působící přístroje vlastní výroby.

Žárobedna je magnetofonní přístroj, který nahrává i přehrává pomocí klikového mechanismu, čímž vznikají nečekané zvukové deformace. Silvrexem lze „libovolně kvákat, nahrávat a reprodukovat naprosto cokoliv“. Lakovací pistole pro změnu „dělá nekompromisní hluk a vmžiku zklidní publikum“.

Novotný také umí dělat hluk, ale jeho dílo šlo hlavně vidět. Texty ze sbírky Tramvestie se dostaly na polep tramvaje jezdící mezi Libercem a Jabloncem. „Lidé, když tu instalaci viděli, byli nádherně zmatení. Jsou zvyklí na reklamy a najednou jezdili v něčem, co nešlo na první pohled vůbec pochopit ani učíst,“ popisuje literát, jehož texty brázdily koleje mezi dvěma severočeskými městy dlouhých osm let. Dostaly se také na pódium Nové scény Národního divadla, kde z Tramvestií v roce 2019 vznikla opera. Složil ji Petr Wajsar.

Nedlouho po Tramvestii se ale pro Pavla Novotného něco změnilo. Dosavadní způsob psaní mu přestal stačit. Metoda prozkoumávání, nahrávání a komponování z promluv se ukázala jako příliš osvědčená. „V takovou chvíli je dobré se zastavit,“ vysvětluje básník, který cítil, že je třeba jít zase jinudy. Už nechtěl sbírat materiál venku, ale sám v sobě. „Metoda vlastně byla pořád stejná, jen jsem prostě překolejil dovnitř.“

Začalo to potřebou urovnat si dětství, život s matkou v mrňavé garsonce: „Všechen ten svět, který zmizel, ale na který myslím den co den.“ Novotný psal bez plánu publikovat, a to mnoho let. Ještě nevěděl, jakou textu dát formu.

„A potom, přímo na moje čtyřicáté druhé narozeniny, zemřela moje matka. Byla takovej parťák, kámoš, nečekal jsem to tak náhle. Během několika měsíců si ten text sám řekl, co potřebuje. Zní to cynicky, ale potřeboval prostě jasně minulý čas,“ vysvětluje spisovatel, který první texty poslal přátelům z nakladatelství Trigon. Ti ho přesvědčili, že rukopis stojí za vydání.

Novotného Zápisky z garsonky brzy začaly sbírat nadšené reakce kritiků. „Již léta jsem nečetl tak silnou knihu v ich-formě, již léta jsem nebyl čtenářskou součástí podobné generační výpovědi, již léta mě nic tak silně nezasáhlo,“ napsal o nich básník Radek Fridrich na webu iliteratura.cz.

Ve stísněném světě miniaturního bytu, kde básník trávil čas s nemocnou matkou, se neustále zápasilo o svobodu. K pocitu volnosti pomáhaly gramodesky, knihy, a když kluk usnul, tak i noční večírky. Panelákový byt sloužil jako křehká výspa svobody, která se mohla každou chvíli zbortit.

„A když foukal vítr, / profukovalo nám to celou / garsonku skrznaskrz, / netěsnily ani dveře, / těsnění z plechových proužků / se rozeznívala jako harmonika / náš byt hrál hluboké Cé,“ popisuje Novotného vypravěč byt, do kterého čas od času podnikli razii básníkovi prarodiče. Strhali tapety, byt vyčistili od jakýchkoli známek nenormálního chování.

Zápisky z garsonky vynesly Novotnému Magnesii Literu v kategorii poezie. To už věděl, že v průzkumu svého života musí pokračovat. Ve stejném roce jako Zápisky vyšel Dědek, po třetí Proceduře Novotnému došlo, že potřebuje ještě dvě knihy, aby cyklus logicky uzavřel. Pokračoval prozaickou Babičkou, přičemž v závěrečném Mistrovi se nyní pustil do možná nejtěžšího úkolu cyklu: zkoumání zmizelého otce. Celou dobu ale nespouštěl ze zřetele, proč pentalogii píše. „Nebylo za tím víc než vědomí nutnosti, nevyhnutelnosti to zapsat, zachytit,“ říká Pavel Novotný.

Možná i proto se mu v knihách podařilo stvořit křehký svět, který s každou další sbírkou zpevňoval a rozvětvoval. „Dívej se před sebe! / drž to! / drž směr!“ křičí dědek na vnuka v úvodu druhé knihy cyklu, jako by se stal samozvaným otcem, který básníkovi musí pevnou rukou určovat směr. Na průmyslovku, na vojnu, do továrny. „A doma v té naší / stále víc / smršťující se garsonce / máti den za dnem / plahočila se hůř a hůř, / sypala do sebe prášky / a hojně je zapíjela, / protože už to nešlo jinak, // a já pak dole v domě / při nedělních obědech / referoval dědkovi / o robotech,“ vzpomíná hrdina Novotného básní, který si u prarodičů vymýšlel o práci mezi elektronickými vodiči, zatímco ve skutečnosti skládal knihy v knihkupectví.

Babičce vybral prozaickou formu, protože ona sama byla racionální postavou, vysvětluje Novotný. Útlá novela přitom zůstává v sevřeném světě básní. „Chtělo se mi okusovat zábradlí, proplést se špriclema, skočit do větví,“ píše o těžko uchopitelném pocitu dětství, které často trávil pod přísným dohledem prarodičů.

Do pokoje, kde usíná jeho básnický hrdina, z dolního patra pronikaly jejich zvuky, „televize do toho bublala jak voda v trubkách“ a na zdi se křížily stíny na místě, kde visel starý peršan s širokým tmavým pruhem, který „vypadal jako vchod do tmy“.

Knihy z Novotného pentalogie nejdou jedním směrem, básník svůj život skládá ve spirálách. Jako by si vzpomínky pouštěl pořád dokola, skládal k sobě opakující se motivy, nacházel v nich nové významy. Podobným způsobem ostatně Novotný tvoří. „Velice dlouho kolem dané věci kroužím, ohledávám ji, čekám, kdy začne chytat tah,“ vysvětluje básník. „Text skládám jako skládačku, čtu si ho nahlas znovu a znovu, zajímá mě každé slovo, každá drobnost. Čekám, až mi to ožije pod rukama, jakmile se to začne hýbat, mám zpola vyhráno, začínám to ladit.“

Důležité přitom je říct co nejméně. Podle Novotného musí text ožít ve čtenáři, zaplnit jej musí on, ne básník. „Já jen zadávám úběžnice,“ tvrdí autor pentalogie.

Jeho text opravdu ožívá snadno. Postavy matky, babičky, dědečka a nakonec i básníka s každou další knihou rostou do plastičtějšího tvaru, z prostoru garsonky nebo domu prarodičů se stává mikrosvět, v němž jako bychom znali každý decimetr čtvereční. Detaily připomínají byty z našeho vlastního dětství. „Jsme jako otisky prstů,“ říká Novotný. „Neexistují dvě stejné kombinace, ale všichni jsme si podobní.“

V závěrečném Mistrovi se Novotný vrací na začátek. Znovu zkouší věřit starým metodám, kdy nahrával výpovědi svědků a z nich skládal básnické obrazy. A tak, jako v první sbírce svět básníkova mládí povstal, se v Mistrovi opět rozpadá. „Sotva to do sebe / začalo zapadat, / už se to zase / začalo sypat,“ stojí ve verších poslední knihy.

Básník zvyklý v maličkostech hledat vesmíry se z toho nehroutí. „Neměl jsem v plánu se dozvědět něco víc, něco pochopit,“ říká. „Po dokončení té pentalogie si odnáším asi jen to, že všechno je ještě otevřenější než předtím.“