Kdo zná historii USA, současnost ho nemůže šokovat, říká jazzová hvězda

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jazz nebývá politický. Americká kontrabasistka a zpěvačka Esperanza Spalding však svou poslední řadovou deskou reagovala na pandemii koronaviru. Od té doby vydala skladbu na podporu původních obyvatel Brazílie nebo song pro organizaci pomáhající vysídleným černochům.

„Spousta mé hudby reflektuje dění ve Spojených státech nebo to, co děláme my v jiných částech světa. Nahrála jsem třeba dvě písně o zapojení USA do genocidy v Pásmu Gazy,“ říká v telefonickém rozhovoru pro Seznam Zprávy hudebnice, která to nepovažuje za zvláštní. „Není to tak, že si sednu a řeknu: Udělám něco aktuálního. Vychází to z jazzové tradice. Tahle hudba se kdysi zrodila jako reakce na krize, které v USA trvaly celá staletí,“ připomíná začátky žánru spojené s dovozem černošských otroků, segregací a rasismem.

Esperanza Spalding se příští týden vrací do Česka na dvojici koncertů. Zahraje ve středu 11. února v pražské Hybernii, dva dny nato bude v Sono Centru hostem brněnského JazzFestu. A nikoho nepřekvapí, pokud se vyjádří k situaci v USA.

V letech 2017 až 2022 přednášela na Harvardově univerzitě mimo jiné o hudebním aktivismu. Sotva se vrátí z Česka, čeká ji vystoupení ve městě Minneapolis, kde za poslední měsíc federální imigrační agenti zavraždili dva občany. Zásah vyvolal protesty po celých USA. O kauze natočil píseň Bruce Springsteen a na nedělním předávání cen Grammy se proti úřadům vymezili vítězný rapper Bad Bunny nebo zpěvačka Billie Eilish. Odznáčky žádající ukončení razií proti migrantům měli také veteránka Joni Mitchell či hitmaker Justin Bieber.

„To, co se teď děje, myslím pro samotné Američany není až tak šokující. Patří to k naší zemi a pro ty, kdo znají historii USA, to nepředstavuje nic nového,“ uvažuje Esperanza Spalding. „Samozřejmě že až pojedu hrát do Minneapolisu, zohledním to ve výběru písní na koncert. Ale to je pro nás hudebníky, kteří reagujeme na momentální nebo dlouhodobé lidské potřeby, běžná praxe,“ dodává muzikantka.

Během pandemie koronaviru se přestěhovala zpět do rodného Portlandu na západním pobřeží USA, kde vyrůstala s matkou samoživitelkou. Skromné dospívání bylo podle ní plné mateřské lásky, i když se odehrávalo v kulisách drogového násilí a střelby na ulicích problematické čtvrti.

Dnes také v Portlandu zasahují federální agenti proti imigrantům. „Já kvůli práci hodně cestuji, takže doma netrávím až tolik času. Ale spousta přátel se začala sdružovat a hodně si teď pomáhají sousedi. Píšou si přes skupinové chaty, takže jakmile se v naší čtvrti něco semele, hned všichni běží na ulici, aby se pokusili ochránit spoluobčany,“ popisuje umělkyně náladu ve městě.

Sama zátah federálních agentů nezažila. „Osobně jsem je neviděla někoho zatknout nebo unést, ale spousta mých kamarádů ano. S vědomím toho, co formovalo Ameriku, bohužel nepřekvapuje, že někteří lidé jsou toho schopní,“ shrnuje.

Jednačtyřicetiletá hudebnice je držitelkou pěti cen Grammy včetně té za objev roku, kterou roku 2011 senzačně obdržela jako první jazzová umělkyně. Porotci jí tehdy dali přednost před popovými hvězdami Drakem nebo Justinem Bieberem.

Esperanze Spalding cestu do mainstreamu samozřejmě usnadnil i fotogenický zjev. Například když zpívala na předávání filmových Oscarů, časopis Vogue ji zařadil mezi nejlépe oblečené celebrity vedle hereček Natalie Portman nebo Emmy Stone.

V první řadě ale byla vždy zajímavá hudbou. Zaujala jednak jako kontrabasistka, což je v jazzu častěji mužská doména, jednak schopností při hraní zároveň zpívat. Basu, doprovodný nástroj, ve své tvorbě staví do popředí. Výborně skládá, vymýšlí nápaditá aranžmá, umí scatovat a hudebně se neustále posouvá. „Dřív jsem myslela, že zkušenější hudebníci přesně vědí, co kdy natočit. Postupně jsem ale zjistila, že všichni tápeme. Jestli je nějaký nápad nosný, zjistíte jedině tak, že se o něj podělíte s lidmi,“ říká dnes. „Když to nevyjde, můžete se z toho poučit. Přehnaná opatrnost nebo obava ze selhání ale k ničemu nevedou,“ pojmenovává svou odvahu experimentovat.

Kromě jazzu čerpá z funku, R&B, klasické hudby nebo brazilského popu. Nebojí se avantgardních postupů a do všeho, co dělá, promítá osobitou vizi a mladistvou energii typickou pro svůj hlas i vystupování.

Hudbě se věnuje odmalička. V pěti letech začala hrát na housle v mládežnickém orchestru, později přešla na kontrabas a vystudovala hudební školu Berklee College of Music, kde ji okamžitě po absolvování najali do učitelského sboru. Na prestižní univerzitě se stala jednou z nejmladších přednášejících.

Roku 2006 debutovala triovou deskou Junjo. „To přitom nebyl žádný projekt. Zrovna jsem promovala, pořád jsem s někým hrála nebo nahrávala. A najednou mi jeden mladík nabídl, že mají s tátou vydavatelství a jestli si něco nechci natočit sama. Myslela jsem, že to nikdo nikdy neuslyší, tak jsem pozvala do studia dva kamarády,“ vzpomíná. Na desce ji doprovázejí klavírista Aruán Ortiz a bubeník Francisco Mela. „Moc jsme nad tou hudbou nepřemýšleli,“ přiznává.

Za plnohodnotné album označuje až následující Esperanzu z roku 2008, kde zapojila velký ansámbl včetně dechové sekce a už také využila španělštinu či portugalštinu.

Krátce nato zpívala americkému prezidentovi Baracku Obamovi na předání Nobelovy ceny míru. Ve stejné době ji poprvé viděli Češi. Roku 2009 přijela jako členka kapely svého učitele z Berklee, saxofonisty Joea Lovana. V kvintetu Us Five netradičně zahrnujícím dva bubeníky vystoupili na festivalu v Přerově a také ve vyprodaném pražském Lucerna Music Baru. „Od první skladby hrála úžasně plynule. Vnesla do basového partu opravdu hodně melodičnosti,“ chválil ji tehdy saxofonista.

Následoval akustický projekt Chamber Music Society, který představila také v karlínském divadle, pak „artové“ pokračování Radio Music Society a posléze Emily’s D+Evolution. Tato konceptuální deska se vymykala složitými písněmi na pomezí funku, rocku a R&B. Hudebnice kvůli nim vymyslela alter ego odkazující k vlastnímu dospívání a obecně tvůrčím impulzům dětí ještě nepoznamenaných školským systémem.

Projekt s výraznou jevištní složkou uvedla Esperanza Spalding také roku 2015 v pražském Divadle Archa, kde namísto typické siluety s výrazným afro účesem vystoupila nezvykle s dredy, v brýlích s barevnými obroučkami a většinu večera hrála na baskytaru.

Od té doby se do Česka nevrátila, odvahu však neztrácí. Album Exposure z roku 2017 natočila během 77 hodin, které živě streamovala na facebooku. Následující desku 12 Little Spells inspirovaly alternativní medicína či kniha Psychomagie od umělce Alejandra Jodorowského. Každá skladba byla věnována jedné části těla. Pořád mezi nimi byly vynikající melodické písně jako Thang a You Have to Dance se sborovými refrény nebo Touch in Mine s výrazným kytarovým ostinatem. „Každou jsem komponovala tak, aby přenesla vaši pozornost ke konkrétní části těla. Už jenom tím, že na ni začnete intenzivně myslet,“ vysvětlila při vydání.

Rozpačité reakce naopak vzbudila deska Songwrights Apothecary Lab, vymyšlená s neurovědci nebo odborníky na takzvanou hudební terapii. „Léčitelský“ projekt plný éterických vokálů vyšel na vrcholu pandemie v září 2021.

Zhruba od té doby začali Esperanzu Spalding naživo v USA kromě spoluhráčů doprovázet dva tanečníci. „Hledala jsem, jak znovu sblížit výrazové prostředky hudby a tance. Protože jazz byl od počátků úzce spjatý s tancem, a to až do 50. a 60. let, kdy lidé začali být od tancování na koncertech z různých důvodů odrazováni. Někdy samotnými muzikanty, někdy úřady,“ tvrdí. „Lidé dřív reagovali na jazz pohyby svého těla a hudba zase reagovala na ně. Chtěla bych najít nějaký kulturně autentický způsob, jak tenhle aspekt znovu vrátit zpět do hry,“ objasňuje.

Do Česka ale tentokrát přiváží jen komorní sestavu bez tanečníků. Doprovodí ji Morgan Guerin, střídající klávesy a saxofon, a bubeník Eric Doob. Uvedou průřez všemi jejími alby doplněný o pár coververzí, typově například písně Stevieho Wondera. „Ještě nevím, co přesně vám zahrajeme. Ale protože na streamovacích platformách vidím, co z mé hudby mají lidé nejraději, určitě budu brát ohled i na to,“ avizuje.

V poslední dekádě dvakrát spolupracovala se saxofonistou a skladatelem Waynem Shorterem. Než v roce 2023 zemřel, vytvořili čtvrthodinový písňový cyklus Gaia a operu Iphigenia.

Už po jeho smrti pak Esperanza Spalding vyhledala Shorterova spolupracovníka ze 70. a 80. let, dnes třiaosmdesátiletého brazilského kytaristu a zpěváka Miltona Nascimenta, s nímž předloni natočila své zatím poslední album. Sama na něm hraje na kontrabas a společně zpívají takřka každou píseň portugalsky nebo anglicky.

Skvělý je třeba song o samotě a smrtelnosti Outubro, kde jejich hlasy pozvolně stoupají k radostnému crescendu doprovázenému flétnou Eleny Pinderhughes. Portugalštinu na desce využívá i další host, čtyřiaosmdesátiletý písničkář Paul Simon. Dále tu nechybí coververze A Day in the Life od anglických The Beatles, zásadní kapely pro Nascimentovu generaci dospívající v době brazilské diktatury. Vše rámují úryvky rozhovorů, v nichž Brazilec s Američankou mluví o hudbě a společně se smějí.

Vzdušná, krásně lehká deska vůbec nezní jako Nascimentova rozlučka před smrtí. Ani na ní není patrné, že kvůli zpěvákovu zdravotnímu stavu se natáčela v jeho obývacím pokoji, kde tráví většinu dní sledováním telenovel se svými psy pojmenovanými John Lennon a Paul McCartney.

„I tenhle projekt byl nakonec celý o Wayneu Shorterovi,“ vysvětlila v podcastu Esperanza Spalding, proč album končí saxofonistovou desetiminutovou skladbou When You Dream s hlasem jeho vdovy Caroliny Shorter. „Wayne pro nás všechny zůstává světlem, které ukazuje cestu. Dodává nám odvahu experimentovat a zkoušet neprošlapané cesty. I když se třeba nakonec ukáže, že nikam nevedly,“ uzavírá Esperanza Spalding.