Článek
Byť faktické předání úřadu nastane až 25. dubna, kdy bude nový primas český oficiálně intronizován, už dnes krátce po svém jmenování Stanislav Přibyl přijal média a poskytl vhled do svých názorů a plánů.
„Chtěl bych přispět k určité změně atmosféry jak v církvi, tak ve společnosti. Mám dojem, že je příliš napětí,“ řekl úvodem a zdůraznil, že se zatím teprve rozkoukává.
Seznam Zprávy přinášejí výběr dotazů, na něž nově jmenovaný arcibiskup novinářům odpovídal.
Až se v dubnu ujmete úřadu, jaké budou vaše první kroky? Co byste chtěl změnit?
Jsem tady první dvě hodiny, takže nemám úplně přesnou představu, budu se rozkoukávat. Ale určitě bych chtěl přispět ke změně atmosféry jak v církvi, tak ve společnosti. Mám dojem, že je příliš napětí. Je to něco, co řešíme ve společnosti, co řešíme v církvi, řeší to i papež Lev.
Jsme uzavřeni v bublinách sociálních sítí a různých názorových proudech. To bych opravdu rád změnil, abychom se k sobě přibližovali. Myslím, že Praha je k tomu více než vhodná. Máme tu svatého Jana Nepomuckého, svatého na mostě. Tak vlastně rád bych byl takovým mostem, abych propojoval.
Jak se to dělá?
Myslím si, že důležité je setkávat se s lidmi, mluvit s nimi. A na to jsem připraven. Jako bychom se neznali – v tom dobrém slova smyslu –, jakoby od nuly, bez nějakého předporozumění. Věřím, že se dá kus cesty v tomto ujít. Opravdu mě to trápí a myslím si, že společnost i církev potřebují nějaké vnitřní usmíření.
Máte nějakou vizi, kterou chcete prosazovat?
První věc je disciplína, kterou povedu. To nebude sprint, ale maraton. Jsou dvě věci, které nás trápí. Vztahové záležitosti a potom nás křesťany trápí, že víra není předávána. Zkrátka nejenže si lidé už nepředávají víru mezi generacemi, ale často se mluví o náboženské negramotnosti.
Mladí lidé chodí kolem nějakých památníků, které vznikly jako svědectví víry, ale vlastně nevědí, co to je. Když se jich zeptáte, co je křížová cesta, tak se ptají, jestli je to křížovka nebo křižovatka. To, že budeme vědět, kde žijeme, odkud pocházíme, kam jdeme, tak to je úplně základní úkol. Zaměřit se chci tedy určitě na vzdělávání. Myslím si, že musíme žít autentickou křesťanskou víru. Musí na nás být vidět, že máme naději.
„Nechci to církvi kazit“
Zaskočilo vás dnešní jmenování? Jak dlouho dopředu jste to věděl?
Věděl jsem to něco přes týden. To víte, pořád se o tom mluvilo, ke konci už nebyl den, aby alespoň dva lidé za mnou nepřišli a neptali se. Ale přece jen, když to pak přijde, tak vás to zaskočí. Jsem teď tak trochu vnitřně rozechvělý a uvědomuji si tu obrovskou zodpovědnost. Prostě pražský arcibiskup je taková hlava církve a rozhodně bych to nerad církvi kazil.
Dostal jste od svého předchůdce už nějakou radu? Třeba jak „zvládnout“ Prahu?
Ještě jsme spolu moc nemluvili. Ale víte, mám výhodu, že jsem rodilý Pražák. Kardinál Tomášek, který byl biskupem v Praze, když jsem se narodil, mě biřmoval, kardinál Vlk mě světil na kněze, s kardinálem Dukou jsem spolupracoval, arcibiskup Graubner mě vysvětil na biskupa. Čili vždycky jsem trochu viděl pod pokličku. Ale samozřejmě něco jiného je dívat se někomu pod ruce a něco jiného je potom to dělat sám. Mám z toho takové lehké mrazení.
Tváří v tvář. To je základ
Máte ambici zmírňovat napětí ve společnosti a v politice?
První věc je opravdu vykročit z bublin a začít sám u sebe. Také mám sociální sítě, a když se tam dneska odpoledne o sobě určitě dočtu hrozné věci, tak se naštvu. A mám chuť tomu člověku odpovědět. Zatím se mi víceméně povedlo to smazat dřív, než jsem to odeslal, nebo to smazat záhy, co jsem to odeslal. To je první krok.
A co se s tím dá tedy dělat? Člověk, ten takzvaný „přítel“ na facebooku, to je někdo, koho vůbec neznám. Když ho pak potkám, je to třeba někdo úplně jiný. Tedy je potřeba se setkávat tváří v tvář. Tam si nedovolíte říct do očí ty ošklivé věci, které někdo napíše. Ono se dobře píše, ale špatně se to říká do očí. Zkrátka rozbíjet tyto bubliny a uvědomit si, že každý člověk je můj bližní. Tam je ten začátek.
Jak vnímáte pozici církve v politickém prostoru?
Chápu církev jako součást občanské společnosti, tedy úplně bych si nepředstavoval, že bychom měli být nějakou kvazipolitickou silou. Měli bychom zušlechťovat společnost vkladem, který máme. Samozřejmě že je někdy potřeba jednat s politickou reprezentací a nejde jen o utilitární věci. Jde i o principiální věci. Měli bychom ale spíš působit malinko s odstupem, působit příkladem. Ne být politickou silou. Mohu ale říci, že mám mezi politiky mnoho přátel, takže se jich nebojím ani neštítím.
Šance na kardinála vzrostla
Je šance, že se v dohledné době Česko dočká jmenování nového kardinála? Je to vaše ambice stát se kardinálem?
Není. A jestli je na biskupa nějaké šetření, tak kardinál je svobodnou volbou papeže. Tam nemůžete předvídat nic. Proto pomýšlet na to je hloupost.
Nicméně šance, že se Česko dočká kardinála, se mírně zvyšuje. Papež František měl vizi, že kardinálové mají být ze všech koutů světa a trochu se do toho nevešli zástupci tradičních sídel, jako je Milán, Paříž a tak dále. Jestli to nyní Lev změní, to nevím, protože ještě žádné kardinály nejmenoval. Ale řekněme, že jeho působení se v mnoha věcech vrací k úzu, který byl předtím, takže si myslím, že šance je větší než třeba před deset lety. Je to ale věštění z koule.
Kdy přijede papež?
Prezident Petr Pavel při návštěvě Vatikánu ohlásil, že papež přijal jeho pozvání do Prahy. Kdy by k návštěvě mohlo dojít?
Pro tuto chvíli nevíme víc. Můžu jenom prozradit, že my jako Česká biskupská konference jsme učinili stejné pozvání. Ono vždycky při papežské návštěvě je potřeba, aby to byla také státní návštěva, tedy aby bylo pozvání od hlavy státu a od církevní reprezentace. To, že papež pozvání přijal, je příslibné, ale když se podíváme reálně na jeho diář, tak to vidím tak na rok 2028 či 2029. Tím, že to neodmítl nebo se zdvořile nepousmál, ale řekl prezidentovi, že přijímá pozvání, tak to dřív nebo později bude. Máme se tedy na co těšit.

Papež Lev XIV. přijal pozvání do Prahy. Termín návštěvy ale zatím není.
Jakožto zkušený varhaník a milovník hudby těšíte se, že si zahrajete na nové svatovítské varhany?
Při pohřbu kardinála Duky jsem je slyšel a vehnaly se mi slzy do očí. Ze dvou důvodů. Jednak nástroj je opravdu excelentní, bude na světové úrovni. Druhá věc v souvislosti s pohřbem kardinála Duky, to mělo tu konotaci ještě naplnění jeho životního příběhu. Jednou jsme spolu mluvili a on měl takovou, jak se říká, „depku“, že po něm nic nezbyde. Ale já mu řekl, že po něm zbydou dvě věci: Vyřešil hospodaření církve a postavil varhany.
Katedrála se díky nim stane ohniskem kulturního života světového významu. A jasně že si na ně zahraji. Těším se na to.
















