Článek
Po vyhrocené konfrontaci mezi prezidentem Petrem Pavlem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou vyzval premiér Andrej Babiš k uklidnění situace. „Nemáme žádný zájem na eskalaci sporu mezi Motoristy a prezidentem. Macinka řekl, že změní svůj způsob komunikace,“ uvedl předseda vlády již v pondělí. Ve středu ráno se pak ze stejného důvodu s prezidentem sešel.
Petr Macinka ostrý, ironizující a konfrontační jazyk používá dlouhodobě. Což lze ostatně vysledovat například i z jeho příspěvků na sociálních sítích (ukázky v grafice pod článkem). I proto podle odborníků nelze jeho nynější vystupování chápat pouze jako jednorázové selhání.
„Jeho styl je přímý, nevybíravý, velmi sebevědomý, řekl bych až arogantní. Momentálně je vidět, že pan Macinka mluví především ke svým fanouškům a ke svým voličům,“ upozorňuje odborník na politickou komunikaci Otto Eibl z Masarykovy univerzity.
Nicméně takový styl jednání je podle oslovených politologů pochopitelně v rozporu s diplomatickou funkcí ministra zahraničí. „Diplomacie obvykle vyžaduje zdrženlivost, jazykovou opatrnost, schopnost ‚číst místnost‘, neeskalovat a mít ochotu k tichým kompromisům,“ vysvětluje expertka na politický marketing Marcela Konrádová z Karlovy univerzity.
„Vesměs je Macinkův styl opakem komunikačního stylu Petra Fialy, jehož jsme hodnotili jako velmi slušného, opatrného a kompromisního politika. Nicméně vzpomeňme, že i ten byl právě za tuto druhou stranu mince silně kritizován,“ dodává Konrádová.
Podle expertky na politickou komunikaci Aleny Pospíšil Mackové z Masarykovy univerzity nejsme na tento styl komunikace v politice zvyklí. „Můžeme podobný styl sledovat u Tomia Okamury, z části i u Andreje Babiše, ale ani u jednoho z nich přece jenom komunikace není tak agresivní a ostrá,“ míní.
Macinka jako bojovník za normu
Macinka se ve svých dřívějších příspěvcích na sociálních sítích často vyjadřoval nevybíravě vůči různým skupinám lidí. Například LGBT komunitu srovnával s NSDAP, klimatické aktivisty nazýval „ekoteroristy“ a liberály výrazem „eurovylízanci“.
Podle Pospíšil Mackové oslovuje Macinka své voliče zdůrazňováním sdílených hodnot a pocitu sounáležitosti, zatímco vůči jiným skupinám používá zjednodušené nálepky a charakteristiky, které jsou pro jeho publikum snadno srozumitelné.
Podle politologa Eibla jde o vytváření obrazu „nenormálních“ nebo „deviantních“ skupin, vůči nimž se mohou jeho voliči vymezit. „Dává tím najevo, že jde o lidi, kteří nejsou podle jeho pojetí normální, nepřemýšlejí správně nebo si kladou nároky, jež jim nenáleží. Ten normál ale definuje on sám, podle svého vidění světa,“ vysvětluje Eibl.
„Macinka nabízí jednoduché viníky složitých jevů a procesů. Tím část společnosti může radikalizovat, nebo minimálně přispívat k její celkové polarizaci,“ říká Konrádová. „Často také pracuje s ostrými formulacemi, silnými soudy a zkratkami. To je velmi účinné a efektivní z pohledu voličského jádra Motoristů a éře politické komunikace na sociálních sítích. Tento styl poutá pozornost, posiluje emoce a utvrzuje jeho publikum v přesvědčení, že Macinka „bojuje proti něčemu nebezpečnému,“ dodává.
Podle Otto Eibla je zároveň důležité vnímat kontext, v němž tyto výroky vznikaly. Část z nich pochází z doby, kdy Macinka vystupoval spíše na okraji veřejného prostoru a měl pocit, že oslovuje jen úzký okruh podobně smýšlejících lidí.
„Mluvil k publiku, které mu rozumělo a cítil se v té komunikaci bezpečně, protože se nesetkával s okamžitou kritikou nebo zpětnou vazbou,“ vysvětluje politolog. Právě v takovém prostředí podle něj dochází k vzájemnému utvrzování.
„Aktéři se navzájem poplácávají po zádech a silná, často vyhrocená slova slouží k posílení pocitu, že jsou na ‚správné straně‘. Do toho navíc vstupuje narativ o údajném ‚věku cenzury‘ či umlčování veřejné debaty,“ vysvětluje Eibl.
„No jo, hrozní jsme, já vím“
Podle Eibla působí nynější Macinkovo vystupování často impulzivně a místy nezrale. „Motoristé se dostali k moci velmi rychle, byli katapultováni do vlády a řada z nich nemá dostatečnou politickou zkušenost,“ hodnotí Eibl.
Za problematické považuje Macinkovo nevybíravé vyjadřování vůči různým aktérům i jeho výroky na adresu prezidenta. „Třeba když říká, že prezident je opoziční, nebo že ho bude ignorovat. Toto chování odhaluje politickou nezkušenost a nekompetenci,“ dodává Eibl.
Podobný dojem vyvolal i Macinkův brífink před několika dny, na němž odpověděl na otázku týkající se vylučování novinářů z tiskových konferencí Ministerstva zahraničí slovy: „No jo, hrozní jsme, já vím. Další otázka?“ Podle odborníků takové reakce posilují dojem, že situaci nemá plně pod kontrolou.
„Ministr pravděpodobně neodděluje, jakým způsobem mluví oficiálně a v soukromí. Svůj soukromý styl komunikace přenáší do veřejného projevu, což může být problematické a hůře přijatelné,“ vysvětluje Pospíšil Macková.
Podle Eibla navíc často nelze Macinkovy výstupy považovat za promyšlenou komunikační strategii. „Často máme tendenci ex post racionalizovat, co se stalo, a říkat si, že šlo o chytrý tah. Já bych si ale spíš tipnul, že to jsou okamžité nápady,“ říká.
Experti se shodují, že Macinkovo vymezování se vůči prezidentovi může dál rezonovat s jeho voličským publikem a přispívat k prohlubování společenských příkopů.
Každý dokáže hrát roli
Ministr Petr Macinka se podle názoru oslovených odborníků nyní zmírní a přesune se více do ústraní. „Je možné, že se ho budou snažit na chvíli upozadit, aby se veřejně nevyjadřoval, případně dostane tiskového mluvčího, který jeho osobní projev potlačí,“ odhaduje Pospíšil Macková. A doplňuje, že vláda už pravděpodobně nebude chtít dál rozdmýchávat napětí. Ostatně kroky předsedy vlády posledních dnů tomu nasvědčují.
„Nemyslím si, že by pro Andreje Babiše bylo příjemné, že se opakovaně řeší Macinka a problémy, které jsou na něj navázané. Právě to je v posledních týdnech na vládě nejvíc vidět,“ dodává.
Podle politologa Eibla je možné, že se Macinka dokáže nové roli přizpůsobit a svůj projev kontrolovat. „Každý může hrát nějakou roli a v okamžiku, kdy dostane nějaký úkol a bude chápat, že plnění role mu vylepší situaci, tak si myslím, že se dokáže uhlídat. Ale samozřejmě může docházet k excesům,“ upozorňuje.
Avšak konfrontační a ostrý styl komunikace bude v politice postupně stále častější. Lidé se totiž dělí do nesmiřitelných táborů a voliči jedné strany vnímají voliče druhého tábora jako nepřítele. „Ruku v ruce s tím jde i nárůst populismu, extremismu nebo autoritativních tendencí. Političtí lídři se tomuto trendu buď přizpůsobují, nebo mohou být jeho strůjcem. Trpí tím nejen politická komunikace, ale v důsledku i samotná demokracie,“ uzavírá Konrádová.
