Recenze: Komunisté vystěhovali ves kvůli přehradě. Vznikl o tom skvělý film

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dívka pere prádlo v potoce za dědinou. A pak se vydává obstarat další domácí práce. Hrdinka slovenského snímku Potopa, který nově promítají česká kina, ale nežije na počátku 20. století. Ve vesnici Ruské se zastavil čas a roku 1980 je tu ruční pračka na kliku stále vynálezem, kterým disponují jen někteří.

Patnáctiletá Mara má jiné touhy než starat se o ovdovělého otce Alexandera. Patří ke generaci, která už – na rozdíl od spousty místních rolníků rusínské národnosti – nehodlá orat až do smrti.

Debutující režisér Martin Gonda natočil nenápadné tiché drama z východu Slovenska, kde se střetává několik světů. Nešlo mu v první řadě o zachycení kontrastu mezi modernitou a tradicí, jakkoli i toto téma ve filmu rezonuje. Hlavní napětí plyne z toho, že komunistická vláda hodlá vystěhovat ves kvůli stavbě vodní nádrže Starina. Jeden z prvních výjevů ukazuje explozi kostela v sousedství, první hrozivou předzvěst toho, co čeká obce v okolí. Exhumace hrobů, výkup majetku, přidělení bytů v nedaleké Snině.

Potopa se odvíjí pozvolna, chvílemi takřka coby pečlivě vyrešeršovaný etnografický dokument. Pozorovatelská optika ovšem udržuje pozornost právě proto, jak se daří stavět do popředí nenápadný osud Mary, která nechce posluhovat otci, jít po škole pracovat do místní fabriky na boty a přitom do úmoru rolničit na rozpadajícím se stavení. Mara touží dostat se na zdejší vojenskou leteckou střední školu a stát se pilotkou.

Režisér vypráví klidně, nenechává se strhnout nabízejícími se dramatickými rozbroji. Když komunističtí pohlaváři přijíždějí obeznámit vesničany s jejich situací, promění se místnost na chvíli v prostor hlasitého nesouhlasu, sveřepí rolníci častují přítomné pokřiky „Rudé svině!“ i těmi mnohem vulgárnějšími. Ale ani podobné momenty nikdy zbytečně nekulminují. Potopa je spíše lyrickým vyjádřením toho, jak jsou místní spjatí se zemí. Jenže i to působí dvojznačně.

Na Gondově debutu je pozoruhodné právě to, jak odmítá mluvit v jasných protikladech. Nejde mu o úderné vyjádření antikomunistických postojů, vytváří mnohem univerzálnější obraz. I takový, jenž dovede rezonovat v současné slovenské politické situaci. A dokáže pohnout i s publikem za hranicemi.

Potopa není žádným romantizovaným vykreslením venkova a tradic. Ani nechce ukazovat bídu či zmar. Tvůrci nesoudí, jen pozorují a odmítají snadné zkratky. Soustředěný, spíše mlčenlivý film dobře pracuje s neherci i členy prešovského rusínského Divadla Alexandra Duchnoviče. Debutující Sára Chripáková hraje Maru coby dívku, která podědila tvrdohlavost i sveřepost. Žije ve světě, kde se rodičům vyká, příliš nedává najevo city, ale zjevně se nehodlá vzdát svých snů.

Ty naruší Alexanderova mrtvice, jež dodá nutnosti starat se o domácnost nový rozměr. Mara najednou musí obstarávat nejen základní potřeby, ale řešit i detaily probíhajícího vysídlování vsi. Ukazuje se, že dovede být nejen rozhodná, ale také rozumí tomu, co je kdy taktické říci, jak jednat s muži u moci.

To, co je na snímku nejsilnější, zároveň přináší i jisté tvůrčí limity. Snaha ztišit potenciální dramata a vykreslit svět, kde se toho příliš nenamluví, někdy vede k přílišné nehybnosti a ztuhlosti. Třeba Mara se svou nejlepší kamarádkou v některých scénách působí, jako by se takřka neznaly.

Chvílemi může Potopa působit poněkud apartně a unyle, zároveň je sympatické, jak Martin Gonda odmítá vyobrazovat dramata anebo rituální události jako svatbu či pohřeb příliš ornamentálně. Vystačí si s nehybnými záběry, v jedné místnosti leží rakev s nebožtíkem, ve druhé chlapi v tichosti hrají karty, přičemž vidíme jen část scény skrze rám dveří.

Režisér vyobrazuje rozpolcený, končící svět. Pracuje s motivem vody, která je tu symbolem života i smrti, protože zobrazuje vláhu i blížící se pohromu v podobě přehrady. Přestože se ke konci vše doslova bortí, snímek nikdy nekřičí, nevztyčuje prst. Soustředí se na ústřední, navzdory úspornému herectví až intimní příběh, v němž se krok za krokem odhaluje síla rodinných pout i vazeb k zemi. Bez špetky patosu, přesto s jakousi až elegickou notou. Ale také s nadějí.

Právě schopnost nabídnout nejednoznačné obrazy a nechat film vyprávět mezi řádky naznačují, že Martin Gonda je další talent potvrzující rostoucí kvalitu současné slovenské kinematografie. Jeho prvotina vyznívá jako důkladně vyrešeršovaná, dokumentaristicky přesvědčivá, ale nikoli neživotná zpráva o jedné vsi a jejích obyvatelích.

Obec Ruské není místem třaskavých sociálních dramat ani prostorem rozdivočelé imaginace, jak slovenský venkov pojala třeba Tereza Nvotová ve filmu Světlonoc. Potopa spoléhá na jemnější vypravěčské i estetické volby. Někdy je třeba být při jejím sledování hodně trpělivý. Ta trpělivost se ale vyplatí.