Článek
Už šestnáct let, každé čtyři roky, píšeme rady pro nového ministra zdravotnictví. A píšeme pořád to samé: Systém se moc nehýbe.
Stárneme. Lékařů ubývá, utracené peníze přibývají. Českému zdravotnictví chybí směr i odvaha ke změnám. Ministr Válek vydržel celé období – gratulujeme! Jenže strukturální reformy se příliš nekonaly. Přibylo dat a akčních plánů, ale reálných změn bylo málo.
Systém se posunul hlavně opticky, výdaje rostou rychleji než ekonomika a efektivita stagnuje. V roce 2024 zdravotnictví spotřebovalo rekordních 640 miliard korun a bez dlouhodobého plánu to bude jen víc.
Příjmy systému jsou přitom závislé na ekonomickém cyklu, tedy na výběru zdravotní daně od lidí a firem. Plus na platbách za státní pojištěnce, které tvoří čtvrtinu rozpočtu zdravotního pojištění. Všechny vlády mění jejich výši spíš podle politické nálady než podle ekonomické reality.
Skutečná rozpočtová stabilita ale neznamená šetřit, nýbrž plánovat. Zdravotnictví potřebuje víceletý finanční rámec, jasná pravidla tvorby rezerv a úhrady odpovídající reálným příjmům, nikoli regionálním tlakům. Hospodářská komora správně navrhuje, aby úhradová vyhláška nemohla překročit očekávané příjmy systému – výjimku by mohla povolit jen vláda. A současně je načase otevřít téma komerčního připojištění, které by část soukromých výdajů udrželo uvnitř veřejného systému, místo aby odcházely do paralelního privátního sektoru.
Ani bez lepšího využití dat se systém nikam neposune. Česko má jedny z nejrozsáhlejších zdravotních dat v Evropě, ale méně než 15 procent z nich se reálně používá.
Pojišťovny sledují jen náklady, nikoli výsledky. Ministerstvo má desítky registrů, které spolu nekomunikují. Zavedení měřitelných ukazatelů – například míry rehospitalizací, délky pobytu, úspěšnosti léčby nebo pokrytí screeningem – by umožnilo platit podle kvality, ne podle počtu výkonů. Bez dat se rozhoduje pocitově a pocity, jak zná každý pacient čekající čtyři hodiny na pohotovosti, nejsou ideální manažerský nástroj.
Stejně neefektivní je i struktura nemocniční sítě. V zemi s 10,7 milionu obyvatel funguje 150 nemocnic, z nichž polovina má příliš malé objemy výkonů. Síť je rozptýlená, historická a politicky nedotknutelná. Rozdělení nemocnic na akutní a komunitní zařízení by mohlo uvolnit až čtyřicet miliard korun ročně, které by bylo možné přesměrovat do prevence, digitalizace a platů zdravotníků. Ambulantní sektor je přitom dlouhodobě podfinancovaný: Jen 27 procent výdajů směřuje do primární a ambulantní péče, zatímco v zemích OECD je to 35 až 40 procent.
Nedostatek lidí v primární péči z této nerovnováhy přímo vyplývá. Průměrný věk praktického lékaře je šedesát let, třetina jich odejde do důchodu během deseti let. V roce 2024 zůstalo přes 700 obvodů bez praktika. Řešením je přechod na týmovou péči, kde spolupracují lékař, sestra a farmaceut, sdílejí data i odpovědnost, a zároveň se omezí byrokracie. Cílem má být systém, kde praktik pacienta koordinuje, nikoli jen razítkuje žádanky.
K zásadním změnám ale nedojde bez reformy pojišťoven. Ty stále fungují hlavně jako účetní – přerozdělují peníze, ale skutečně nic neřídí. Členové jejich správních rad nenesou odpovědnost ani za hospodaření, ani za dostupnost péče. Pojišťovny by měly mít mandát hodnotit kvalitu, diferencovat úhrady podle výsledků a veřejně publikovat data o své výkonnosti.
V moderním systému se neplatí za počet výkonů, ale za zdraví populace. Pokud zůstanou pojišťovny bez kompetencí a odpovědnosti, budou dál spíš ochočenými andulkami než hlídacími psy efektivity.
Když už se mluví o efektivitě, nelze opomenout prevenci. Každý investovaný milion do preventivních programů přináší návratnost dva až čtyři miliony v nižších nákladech na léčbu. Přesto český systém investuje do prevence minimum a zdravotní a sociální sféra zůstávají oddělené. Každoročně více než osmdesát tisíc lidí potřebuje kombinovanou péči, ale jen třetina ji skutečně dostane. Integrovaný model dlouhodobé péče by přitom mohl ušetřit deset až patnáct procent výdajů v akutní oblasti a zlepšit dostupnost služeb pro chronické pacienty.
České zdravotnictví není v kolapsu. Je pouze unavené, přetížené a bez směru. Má kvalitní lidi, dostatek peněz i moderní technologie, ale chybí odvaha změnit způsob, jak se systém řídí. Nový ministr má výhodu – systém není rozbitý, jen stojí. Pokud ho nechá stát dál, potkáme se za čtyři roky znovu. Se stejnými problémy, jen o pár desítek miliard dražšími.
Nyní se – již potřetí – stal ministrem Adam Vojtěch. Na rozdíl od minulých ministrů Vojtěch nerozumí chirurgii, radiologii nebo dermatologii. Není pan profesor a nenosí bílý plášť. Ani neřídil velkou nemocnici. Věnuje se ale něčemu pro systém důležitějšímu: číslům, tabulkám, ekonomice a dobrým zkušenostem ze světa.
Jeho život ve Finsku mu dal jistě širší perspektivu a jeho předchozí ministrování nedopadlo špatně. To, co nyní zaznívá z Vojtěchových vyjádření, naznačuje, že vnímá potřebu změn. Držme si palce, aby na to byla vůle, prostor a odvaha.
