Kanadská lekce pro český hokej. Nejtěžší zápas kariéry, přiznali hráči

Prohrajete 0:5 a nemůžete říct, že by debakl zavinila špatná taktika. Problém ani nebyl v tom, že by ji někdo neplnil nebo brankář neměl den. Surová odpověď na debakl od Kanady zní: brutální kvalita.

Český tým se dostal na olympiádě do pozice, kterou znají domácí fotbalové kluby v Lize mistrů.

Na jednu stranu si strašně přejete čelit světové špičce, porovnat se s ní. Jak ale zápas letí ke konci, už si jen přejete, aby druhá parta dala nohu z plynu a vy měli šanci taky chvíli hrát.

K dalšímu zápasu nastoupí dnes český tým od 16:40 proti Francii. Má za sebou krutou lekci, kterou dlouho nezažil. Třeba na posledním MS ve Stockholmu se daly po čtvrtfinále rozebírat chyby. Tým padl s domácím týmem plným hráčů NHL, ale gólům předcházely špatné momenty.

Teď to byl jiný případ. Prohrál tak, že neměl do bitvy zbraně. „Nechceme paniku, tohle prostě musíme vzít se vztyčenou hlavou a dál pracovat, abychom se připravili na další zápasy. Ty budou důležité,“ vyrovnaně vykládal kouč Radim Rulík.

Po porážkách většinou přichází diskutovat zachmuřený, hodně váží slova. Teď přišel smířený s realitou. Dobře věděl, že nebylo kudy. Hráči za ním procházeli se sklopenými hlavami do kabiny. Hlavně být už uvnitř, dát vysušit výstroj a v klidu si srovnat myšlenky.

Bolavá zpráva z Milána zní, že česká parta se vymáčkla. Jenže? Kanada jí neotevřela ani procento naděje, že by snad selhala. „Výsledek vypadá drasticky,“ přikývl i Radim Šimek, který odehrál v NHL 209 zápasů. „No, tohle byl snad ten nejtěžší v kariéře, protože každý z nás tam nechal všechno.“

Před začátkem se dalo doufat, že Kanada může mít nos nahoru, když se přestěhovala z olympijské vesnice do luxusního hotelu. Hráči vysvětlovali, že se chtěli plně koncentrovat na hokej, být v klidu. A toho nemají moc. Pokud se objeví v metru, neustále je někdo zastavuje a chce fotku. Jenže podobná věc se děje i ve společnosti dalších sportovců.

Vedení kanadské výpravy tak kývlo na nabídku hráčské asociace NHLPA. A stěhování za větším klidem týmu evidentně neuškodilo.

Connor McDavid je největší hokejové eso světa, hraje v NHL a moc se nemusí starat, co se děje „někde“ v Evropě. Má svůj svět, hraje o Stanley Cup. Ale když po zápase mluvil o českém týmu, bylo vidět, že nastavení Kanady se výrazně liší od éry Nagana a roku 1998, kdy zámořská liga poprvé vypustila svoje esa na olympiádu.

Tehdy Kanada brala evropské země jako komparz. I po olympiádě shazovala českou výhru po nájezdech, že prohrála jen dovednostní soutěž, ne utkání. „Česko je hodně hrdá země, existuje nějaký důvod, proč před dvěma lety vyhrálo mistrovství světa,“ měl z národního týmu respekt McDavid. „Viděl jsem, že do zápasu dali všechno, co dokázali.“

Kanada v roce 2026 přemýšlí už jinak.

Česko se proti ní dostalo do role, v níž je na mistrovství světa Polsko nebo Maďarsko. Nachystá se a doufá, že favorit se špatně vyspí. Dostane první gól, třeba se psychicky rozsype a složí. Třeba. Spíš ne, ale vždycky je potřeba to zkoušet.

Důkazem odevzdaného maxima je třeba přesilovka Kanady, kde si „Mc“ a „Mac“ udělali z bránící čtyřky komparz. „My věděli, jak to hrají. Měli jsme před brankou připraveného hráče, stál tam, kde měl. Ale přes jeho hokejku stejně přehodili puk a dali gól,“ viděl kouč, že z české strany nebylo nic špatně.

Zato od McDavida s MacKinnonem šlo o ukázku jejich dokonalosti. Tečka.

Rulík k týmu neměl jediný kritický pohled. Chválil hráče, že se vymáčkli na dřeň. Den před tímto zápasem vyhrálo Slovensko senzačně nad Finy. Ale mezi Českem a zámořským gigantem byl rozdíl mnohem větší.

Když český kouč vedl reprezentační dvacítku, naučil hráče, že aktivitou, rychlými kombinacemi a důrazným dohráváním lze šikovnější ruce soupeře smazat. Výsledkem je, že národní tým na juniorské úrovni čtyřikrát v řadě získal medaili.

„Velká“ Kanada by šla porazit jen tak, že máte stejných pět hráčů, kteří jsou neustále v pohybu, dokážou si předávat rychle kotouč. Pak máte dalších pět hráčů a pak zase. Slabé místo jako kdyby neexistovalo.

Výukový materiál, jak se hraje nejlepší hokej, by po prvním zápase na olympiádě v Česku byl. Jenže rozdíl nebyl v detailech, rozdíl byl v mixu výjimečných dovedností.

„No, uvidíme jestli se budeme zlepšovat a tomuhle přibližovat,“ zamyslel se Rulík. „Všichni vědí, že je potřeba hrát puk rychle, aby nic neodskakovalo, všechno probíhalo ve vysokém tempu. Ale znovu, nemá cenu tady vyvolávat paniku.“

Před olympiádou každý říkal, že zápas s Kanadou bude na úplně jiné úrovni než třeba obyčejné extraligové bitvy. Když ho chtěl Radim Šimek vykreslit, vrátil se zpátky do zápasu: „Říkal jsem Gudymu (Gudasovi) po druhé třetině, že to je,“ podíval se po hloučku novinářů. „Ne o jeden, o dva, ale o pět tříd jinde než extraliga. Člověk nemá čas absolutně vůbec na nic, snažil jsem se dohrát nějaké souboje a odpadl jsem.“

Kanonádou od Kanady ale nic neskončilo, podobnou úroveň už hráči minimálně tři zápasy nezažijí.

Teď se dostávají do role, kdy potřebují začít vyhrávat. Dnes je povinnost porazit Francii, v neděli tým potřebuje přeprat Švýcary, aby si zajistil nejlepší vyhlídky pro vyřazovací boje. Kvůli velkému počtu branek od Kanady nejspíš vypadl ze hry o pozici druhého nejlepšího týmu ze všech základních skupin. Tím pádem by ho mělo čekat předkolo.

Na podobně silného soupeře tak Česko narazí maximálně až ve čtvrtfinále, pokud zvládne projít až tam.

Potřebuje se odrazit výhrou nad Francií a růst, jak to Rulík s oblibou říká – aby poslední zápas byl vždycky ten nejlepší. Pokud to bude znovu s gigantem typu Kanady nebo USA? První utkání na olympiádě bylo jen důkazem, že splnit zadání a makat může být málo.

Naději si ale lze brát třeba z posledního šampionátu v Dánsku, kde domácí tým taky zvládl zápas kategorie „jeden ze sta“. Ve čtvrtfinále porazil Kanadu s Crosbym i MacKinnonem.

Aby takový kousek vyšel i na olympiádě, musejí hráči jako Dominik Kubalík, Roman Červenka a spol. vyskočit na úroveň Nečase s Pastrňákem. A oni zase nad McDavida s MacKinnonem.

K tomu se Kanadě potřebujete dostat do hlavy, rozvrtat ji, aby přestala být dokonalá. Pak se může rozblikat světýlko naděje. Jinak ne.