Sbohem ledové královny. Sáblíková končí bez medaile, přesto jako vítězka

Copak mohla Martina Sáblíková konkurovat?

Ano, kdyby byla zdravá, mohla útočit na bronz.

Věřte lidem, kteří jsou legendární rychlobruslařce nejblíž. Ona se loučí, po šesté olympiádě už nic nebude. Vydržela dvacet let na špičkové úrovni a když ve čtvrtek odpoledne nastoupila do závodu na pět kilometrů, největší soupeřky nervózně pokukovaly, jak moc kašle a při rozbruslení ztrácí dech. A protože neměla po týdenní těžké viróze výraz suverénky, tušily, že na pětikilometrové trati nebude bojovat o medaili. Skončila udýchaná, unavená, smířená a ohromných dvacet vteřin za senzačně první Italkou Lollobrigidovou, se kterou jela v poslední jízdě.

Tolik by si Sáblíková přála, aby to cinklo.

Poosmé.

Na závěr.

Vysnila si medaili schovanou za respirátorem, který poslední týden nosila, aby jí nebylo ještě hůř.

„Přitom já chtěla kariéru skončit před čtyřmi lety v Pekingu,“ přiznala se.

Nikdo by jí nevyčítal, kdyby nepokračovala. Statečným výkonem v závodě na pět kilometrů si tehdy v Číně vymodlila bronz. Zase ji sportovní národ vzýval za to, že to dokázala. Málokdo tušil, jak moc je unavená. Neustálou dřinou a bolavými návraty po nemocích. Rychlobruslení, pokud znáte jeho zákulisí a tréninkové úsilí, které hraničí s otročinou, musíte chtě nechtě zařadit mezi nejnáročnější sporty vůbec.

Když Sáblíková v Miláně po třech dnech v posteli oblékla kombinézu, místo respirátoru nasadila na nos šátek a vjela na vyleštěnou dráhu, hlásila: „Hrozné to bylo. Hrozné!“

Bylo den před závodem na pět kilometrů, čili ve středu. Síly ubývaly každým metrem, špatně se dýchalo, svaly se vzpíraly. Přitom tahle trať je pro Sáblíkovou svatá, i když šíleně bolí. V posledních čtyřech dekádách najdete jen dvě konkurentky. Fenomenální Gundu Niemannovou a Claudii Pechsteinovou. Od nich se Sáblíková inspirovala. Od nich pak sama dostávala (a jistě ještě bude dostávat) komplimenty.

Ve čtvrtek stála na startu své poslední olympijské pětky a věděla, že to nemůže dopadnout dobře.

V Turíně 2006, jako osmnáctiletý diblík celé výpravy, skončila senzačně čtvrtá. Málokdo znal příběh o tom, jak se drobná basketbalová rozehrávačka k rychlobruslení dostala.

Ve Vancouveru 2010 už byla zlatá. Dokonce dvakrát. Celkem suverénně se postavila do hroznu novinářů a vyprávěla o tom, jak věří svému odhodlání, neustálému drilu a kouči Novákovi, který ji vytáhl z nevyzpytatelné přírodní dráhy ve Svratce do světa velkého sportu.

„Když Martina začínala, dostávalo celé rychlobruslení zhruba 600 tisíc korun ročně od státu. Po jejích úspěších je to o nulu víc. Jen ta vysněná hala nám pořád nestojí,“ rýpne si Pavel Haselberger, šéf klubu ve Žďáru nad Sázavou, ve kterém Sáblíková jako žákyňka začínala.

V Soči 2014 už se řadila mezi celebrity. Ve společenských magazínech na titulní straně. Nalíčená, pořád lehce nervózní, nicméně v prezentaci důvěryhodně přímá.

„A mně se vybavovaly scény, jak jezdila u nás na zamrzlém rybníku. Petr Nováků, její velký trenér, razil teorii, že čtyři centimetry ledu jsou tak akorát. Jen se na nich nikdo nesmí zastavit,“ usmívá se Haselberger při vzpomínkách. „U břehu vodní nádrže Pilská už většinou bývala voda, tak jsme s sebou vozili třímetrovou fošnu, aby se nám děti nepropadly.“

Takhle Sáblíková, a nejen ona, začínala.

Pchjongčchang 2018? Už byla zralou ženou, která ví, čeho a jak chce dosáhnout. Žádný velký ostych. Jenže bolavá podkolenní šlacha a neposedná záda ji pokazily přípravu. Tělo neposlouchalo a nekonečná víra nepřekonala všechno. „Už jako prcek byla strašně houževnatá. Ostatní děti odpadávaly, ona si přidávala. Jak zběsile trénovala, její srdce se zvětšovalo a ona to pak uměla prodat, i když neměla ideální podmínky.“

I zpětně pak letí poděkování trenéru Novákovi, který vymýšlel finty, jak bez jediné umělé dráhy vytvořit v Česku špičkové rychlobruslaře. Nechával dorostence chodit dlouhé minuty v podřepu, fázoval dny klidně mezi tři tréninky, podle tepu nebo kapičky krve sledoval důsledky fyzického zatížení. Výjimkou nebyly nemilosrdné výběhy do prudkého kopce nebo skákání v lesních korytech ze strany do strany coby imitace rychlobruslařského pohybu.

„Martina to nikdy nevzdala,“ vzpomínal později Petr Novák nejen na šílené dávky na horském kole.

Peking 2022. Bronz na pětce považovala za životní vítězství. Nechtěla se plahočit dál. Snad bruslit pro radost, jezdit stovky kilometrů na kole a být oporou partnerce Nikol Zdráhalové. Ostatně přiznání jejich vztahu se řešilo dost možná hlasitěji než zlaté medaile.

A nastal Milán 2026. Nejdřív upracovaná sezona, na olympiádě chrchlání, bolest na hrudi, proplakané odvolání závodu na tři kilometry. Novinářům pak po prvním seriózním, byť velmi krátkém a neduživém tréninku řekla: „V životě jsem nespolykala tolik prášků a neležela tři dny zavřená v posteli, že o mně nikdo nevěděl. Snažila jsem se dostat z toho nejhoršího.“

Dostala se a ve čtvrtek se postavila na start nejdelšího závodu, který mohou rychlobruslařky jet. Řekněme si na rovinu, že to pro českou hvězdu bylo loučení. Sáblíková má sice ještě v plánu sobotní závod na 1500 metrů, ale to je vzdálenost, na které coby vytrvalkyně spíše ztrácí. Pak zamává a řekne sbohem.

Později v České televizi řekla, že dnešní závod byl pravděpodobně její poslední pod olympijskými kruhy.

V posledním závodě na pět kilometrů to bylo jiné.

Dojemné.

Vydřené.

Plné vzpomínek, potu a bolesti.

První kilometr se držela, pak začala odpadávat. Čas? 7:07,08. Lépe to nešlo.

„Celá sezona je pro Martinu hodně emotivní. Na všechna místa, kam běžně jezdila dlouhé roky, se dostala jako závodnice naposledy. Součástí Světových pohárů bylo i loučení s rolbaři nebo lidmi z haly, kteří už ji za tu dobu brali za svou,“ vyprávěl Radim Trusina, ředitel komunikace agentury Sportegy, pod kterou Sáblíková spadá.

Znají se devět let. Když se viděli v milánské hale před závodem na pět kilometrů, nebylo potřeba slov. Stačilo zamávat, kývnout, mrknout. Na tribuně se lehce schovat pod českou vlajkou.

„Martina už dopředu věděla, a velmi dobře si to uvědomovala, že to pro ni bude náročné, protože ač je díky výkonům během kariéry ledová královna, tak z hlediska přístupu k lidem je laskavá, emotivní a srdečná. Všude se k ní lidé hlásí a slyšíte: Hej, Martina!“

Sáblíková nemá ráda změny, zato miluje dřinu. V jakékoli podobě.

Rozhovory spíš nemusí, ale pochopila, že média potřebuje.

Často se radši schová pod deštník rychlobruslení, které v Česku kromě olympijských her patří mezi přehlížené sporty, než by sama působila jako reklamní plakát.

Než kývla na to, že vznikne dokument Za hranice vítězství, který natáčel kameraman Vladimír Škarda, trvalo to věčnost. Přesný opak toho, co by sama chtěla: otevřít se lidem, kteří ji neznají. Navíc se nechat rozptylovat při tréninku, což nesnáší. Přesto se nakonec rozhodla, že to udělá.

„Z výsledku byla nadšená. Říkala mi, že ho viděla desetkrát a pokaždé u něj brečela,“ říkal Trusina o sportovním filmu, který vypráví především o 35 medailích z mistrovství světa.

I před poslední olympijskou sezonou si vymínila, aby ji nikdo nerušil. Myšleno v modelu, na který je zvyklá. Čili trénink, trénink, trénink, trochu soukromí, trénink, trénink, soukromí. Přesto se s jejím souhlasem natáčí další dokument, snad komplexnější, který by měl sportovní ikonu ukázat i jinak. „Vždyť já poslední sezonu pořád jenom bulím,“ říká třeba.

Loučení.

Nostalgie.

Vzpomínky.

Dějiny českého sportu nabízejí jen pár podobně úspěšných a inspirativních žen. Gymnastku Věru Čáslavskou, šampionku přemetů a elegance, která se nepodrobila komunistickému lynči. Pak lyžařku Kateřinu Neumannovou, která čelila běžkyním, o kterých tušila, že dopují. Nakonec se olympijskou vítězkou stala až v úplně posledním závodě, jako maminka v Turíně 2006. Neměli bychom zapomenout ani na Ester Ledeckou, která jako první v historii získala dvě zlata ve dvou rozličných disciplínách, dokonce na jedné olympiádě.

Těžko se srovnává, která z nich je nejvíc. Vlastně to ani není důležité. Jen je pro český sport škoda, že Ledecká olympijskou výzvu 2026 neustála ani v jednom ze svých sportů a Sáblíkovou po čtvrtečním závodě (možná) přidá už jen oficiální rozlučku.

Ráda by vyzkoušela triatlon, ráda jí a je elitní rychlobruslařka. Kdo je Martina Sáblíková?