Článek
„Nemám obavu,“ odpověděl premiér Andrej Babiš ve čtvrtek večer na novinářský dotaz, jestli se neobává, že Česku v nastalé debatě o dvourychlostní Evropě ujede vlak a vypadne z okruhu nejvyspělejších zemí.
Téma zvedl na neformální schůzce unijních lídrů v zámečku na belgickém venkově bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, a český premiér proto pokračoval.
„On pan Draghi je eurofederalista, myslí si, že bude jeden stát řízený z Bruselu a všichni budou poslouchat. Tak to nebude. Jsme společenství suverénních států, každý má nějaká specifika,“ uvedl Babiš.
Na místě je se šéfem vlády souhlasit - tak to nebude. Nebude to tak ale především proto, že Andrej Babiš Maria Draghiho špatně čte. Draghi se v posledním roce opakovaně vyslovil ve prospěch federalizace Evropy, nikoli ale takové, která by utáhla prostor EU a nad ním vládl jeden všemocný Brusel, který by všichni poslouchali, slovy Babiše.
Italský expremiér ve skutečnosti mluvil o opaku - o dobrovolném prohloubení integrace jen části členských států, aniž by to ostatní k čemukoli zavazovalo. Draghi sám to nazývá „pragmatickou federací“ a jde v podstatě o dvourychlostní Evropu zmíněnou v úvodu, pouze jinými slovy.
Koncept je však stále stejný, umožnit skupině zemí jít cestou nového společného projektu a nečekat na souhlas všech sedmadvaceti členů EU. A tady dodejme, že to tak v budoucnu dost pravděpodobně bude.
Perfektní jídelní lístek
O potřebě nebát se dvourychlostní Evropy mluvili ve čtvrtek v Belgii nejen Draghi, ale také francouzský prezident, německý kancléř, premiéři Španělska, Belgie a Irska, šéfka dánské vlády, předsedkyně Evropské komise a další, na konci ledna představil iniciativu jdoucí stejným směrem německý ministr financí.
Kontext a důvod jsou jasné: Dějiny se zrychlily, jak je vidět na Putinově válce a Trumpově šikanování Evropy. A jinak - a rychleji - musí umět reagovat i Evropa.
Evropští lídři ztrácejí trpělivost s čekáním na souhlas i toho posledního Orbána a apelují na hledání shody v jiném formátu. Dvourychlostní Evropa nabízí svým způsobem systémové řešení blokace většiny jednou zemí nebo úzce vymezenou skupinou států, protože v obou skupinách zahrnuje jenom ty, kteří něco chtějí dělat dohromady.
Z praktického hlediska už dvourychlostní Evropa existuje. Ne všechny státy EU jsou členy eurozóny, ne všechny patří do Schengenu, ne všechny se připojily k unijnímu patentu nebo harmonizovaly přeshraniční manželské rozvody.
Koncept Evropy, v níž si jako z jídelního lístku vyberete jen to, co chcete, aniž byste museli konzumovat, co nechcete, byl pro mnohé politiky z pochopitelných důvodů přitažlivý. Česko je doposud součástí všech unijních projektů s výjimkou eurozóny - do ní by navíc mělo jednoho dne vstoupit - a zatím nemuselo příliš řešit otázku, co se stane, když zůstane viset někde v prostoru Evropy, kde na něj čeká méně prosperity a méně bezpečí.
Jenže právě to se teď může změnit.
Devět bude stačit
Když Andrej Babiš loni v prosinci na summitu EU odmítl ručit za půjčku 90 miliard eur pro Ukrajinu, ukázal mimo jiné to, že se nezdráhá dobrovolně přidat ke slabé dvojici Orbán-Fico, se kterou v EU nezmůže vůbec nic.
A k další důležité události pak došlo tento týden.
Jak se blížila čtvrteční debata evropských lídrů o konkurenceschopnosti, oznámila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen, že pokud se do konce letoška politici neshodnou na vytvoření společného kapitálového trhu, komise ho iniciuje jen pro ty, kdo ho budou chtít.
„Chceme to udělat v sedmadvaceti. Ale jestli to nebude možné do konce roku se všemi členy EU, komise vezme ty státy, které se chtějí přidat, a začneme činit patřičné přípravy s nimi. Těch států potřebujeme minimálně devět,“ oznámila von der Leyen. Francouzský prezident Emmanuel Macron to na místě podpořil a řekl, že by dohoda prvních devíti zemí mohla být do léta.
O integraci národních kapitálových trhů do jednoho společného se Unie pokouší už tři dekády. Pokaždé se ale našlo několik vlád, které to zastavily – při posledním pokusu před třemi lety k nim patřil i kabinet Petra Fialy (ODS). Doposud ale všichni tvrdili, že jinak než shodou celku to nepůjde.
Kapitálový trh bez všemožných národních bariér skýtá velkou úsporu na poplatcích za nákup akcií nebo vyplácení dividend a uvolnění potenciálně obrovského množství peněz na investice. Do start-upů, do inovací, do rizikového kapitálu a dalších věcí, za kterými zatím Evropané odcházejí do Ameriky.
Tady bude nejvíc peněz
Pokud by takový projekt vznikl okolo Německa, Francie, severských států a Beneluxu, potečou právě sem největší peníze v Evropě. Zúčastněným zemím dá šanci zbohatnout, stejně jako má potenciál vysát a ochudit ty, kteří se nepřidají.
Když by navíc kapitálový trh jen pro část EU uspěl, bude to předobraz dalších podobných iniciativ. V rámci Evropy by pak skutečně vznikl elitní klub, kde by se odehrávalo to nejdůležitější, nejzajímavější, ale i nejnáročnější na kontinentu; zbytek by si mezi sebou prodával jogurty a cestoval bez pasu.
Nepřidat se k němu je legitimní. Jenom „nemít obavu“, jak to řekl premiér, případně se uklidňovat, že „dvourychlostní Evropa nebude novou cestou“, jak si to myslí ministr průmyslu Karel Havlíček, ale nestačí. Státy okolo nás dost možná skutečně zařadí na vyšší rychlost a strategie „vysedět problém“ nebude pro Česko bez rizika. Vláda musí zvážit a předložit náklady obou variant.
