Největší týpek na prkně. Máma s knírkem baví, vítězí a zůstává sama sebou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud je autentičnost cenným platidlem dneška, má jí ona plné kapsy. I pusu. Legendární fyzioterapeut Pavel Kolář byl v jejím láskyplném pojetí „týpek“, dokonce o celé české výpravě pro „olympošku“ (její další výraz) zvesela říkala: „Oni jsou tady všichni týpci.“

Ale upřímně - dost možná tím největším týpkem je ona. Někdo, komu rádi držíte palce. Kdo vítězí, baví a ještě vyniká v další a daleko těžší disciplíně. Zůstává sama sebou.

Eva Adamczyková, trojnásobná olympijská medailistka. Zlatá ze Soči 2014 a bronzová z Pchjongčchangu 2018 ještě jako Eva Samková a nyní stříbrná z Itálie 2026 poprvé jako vdaná paní.

Unikát. Skvělá sportovkyně, originální osobnost. Přemítavý a emotivní člověk.

„Jo, jsem týpek, ale oni mají všichni pocit, že nemám problém. A já občas mám. Taky si hodně věcí beru a bývám smutná,“ říkala na olympiádě před osmi lety.

Kdo by se divil - navzdory rošťáckému knírku namalovaném fixkou už v Soči, navzdory zábavnému výrazivu i fantastickým úspěchům se Samková jako sportovní celebrita ocitla pod lupou v těžkých časech.

Těsně před olympiádou v Koreji jí zemřel táta Roman, roky bojující s nádorem na mozku. Když se o tom ona dozvěděla, šla do závodu Světového poháru a vyhrála ho. Pro tátu.

Dva roky poté zemřela i maminka Ludmila.

V roce 2022 nemohla uctít jejich památku na olympiádě v Pekingu, neboť si na sklonku předchozího roku zlomila oba kotníky. Dělala, co mohla, ale nestačilo to.

„Po žádném zranění mě nenapadlo, že bych se neměla vrátit ke snowboardu. Miluju tenhle sport, ale s kotníky to bylo nejtěžší. Pak jsem se na prkně cítila upřímně docela špatně,“ popisovala na letošních hrách, než se vydala do závodu.

Dokončila ho jako olympijská medailistka, už potřetí.

Ale spoustu je toho jinak. Na snowboard se postavila jako máma ročního Kryštofa a manželka známého herce Marka Adamczyka, oba jí podporovali na místě. Mezitím se účastnila národem milovaného StarDance, kde protančila až do finále. A ke knírku tentokrát přidala helmu, kterou si vyzdobila ve stylu oblíbeného svetru po mamince.

Prostě… Týpek!

Eva Adamczyková o motivaci:

Když dostala v Itálii otázku na své olympijské zlato, impulzivně anglicky opáčila: „Damn it!“ Setsakra práce! Hergot! „Tohle je fakt divoký, divný. Už je to dvanáct let? Hrozně dlouhá doba.“

To tedy. Vzpomínám si, jak jsem uháněl Evu Samkovou na velký magazínový rozhovor - ani ne o knírku, zlaté medaili nebo jejích soupeřkách, ale o její vášni pro koně, o snu mít domek „se špičatou střechou“. O tom, jak malá Eva tropila hlouposti.

„Kecaly jsme s kamarádkou, pokaždé nás rozsadili. Všichni jsme dělali kraviny, vytáhli učitelské kolečkové křeslo ze dveří, rozjížděli se s ním z chodby, zasekli ho o práh a nechali se vystřelit do třídy,“ chechtala se.

O tátově nemoci mluvila spíš oklikou, netajila, že to není dobré, ale hlídala si dveře jejich domova. Byla vycucaná ze závodů i z mediálních povinností - a souběžně přeplněná energií ze setkání se svým idolem. „Jardu Jágra jsem jako holka kreslila v dresu Pittsburghu,“ vzpomínala.

Krásných dvacet let jí bylo. O čtyři roky později i bronz voněl zlatem. Za odolnost, za bojovnost, za schopnost vstřebat nevstřebatelný smutek a uspět pro tátu, který jí už nemohl fandit na tomto světě.

„Včera mi nebylo hej,“ líčila po bronzové jízdě. „Ale zase jsem si říkala, ty jo, hrozně mě to baví, je to super a taťka by stejně brutálně fandil. A někde seshora fandí. Minule jsem koukala na jeho fotku, měl moji medaili ze Soči a byl ze všeho hrozně nadšenej. Ale už je mu líp takhle.“

Ani největší cynik nemohl necítit dojetí. Nebyla to žádná kašírovaná sportovní scéna, žádné naučené odpovědi v mixzóně a povinné úsměvy do kamer. Uprostřed největší sportovní akce přišel čistý dotek lidství. Ve 24 letech končívají mladí Češi vysokou školu, ona za sebou měla grandiózní úspěch i osobní bolest. Dokázala o ní mluvit, jakkoli nepříjemné to muselo být. S úsměvem přes slzy.

V roce 2019 vyhrála i mistrovství světa. Kdyby tehdy ukončila kariéru, tak na vrcholu.

Jenže samotná cesta na vrchol může být cíl. U ní tomu tak je.

V létě 2021 jsem stejnou otázku pokládal několika špičkovým českým sportovcům: Kudy vede cesta na vrchol? Všechny odpovědi byly zajímavé, ty od Evy Samkové - subjektivně viděno - nejhloubavější.

„Ty jo, jestli to vůbec vím,“ prohodila a pak upřímně vyprávěla, jaká její cesta na vrchol byla.

Vzpomínala, jak jí Pavel Kolář věštil zlato v Soči s dodatkem, že tahle dvacetiletá holka „totiž vůbec neví, že na nějaké olympiádě je“. Muž, který má dar pracovat s lidským tělem jako málokdo, tehdy předvedl stejné nadání i pro analýzu duše.

„Vyhrála jsem skutečně proto, že pro mě medaile nebyla hlavní cíl, jen třešinka na dortu. Jsou lidi, co jdou jen po úspěších a jsou s tím v pohodě, možná si to naopak komplikuju já – ale já tam prostě potřebuju mít to základní puzení, to, co vás baví a fascinuje. Jít po detailu, po ideálním provedení. I já chci vyhrávat, ale je to pro mě až navazující, druhotná věc,“ říkala Samková.

A přidávala spoustu detailů.

Jak jí snowboard začal chybět, když seděla doma s utrženými vazy v koleni; tehdy si uvědomila, že jízdu na prkně miluje.

Jak pochopila, že přes veškerou averzi musí chodit i do posilovny, protože jí to pomůže.

Jak si v momentech, když svah zakryje mlha, slunce si dává pauzu a mráz kouše jako hladový pes, na chvíli zanadává - a pak jde stejně trénovat, neboť jiná cesta není.

Jak jí pomáhá s rytmem na snowboardu i vášeň pro tanec.

A jak všechny medaile, závody a konkurence ve vzácném okamžiku zmizí, až by zenový učitel jen spokojeně pokynul bradou.

„Pak se to povede,“ nadechla se. „Na startovní rovince uděláte dvakrát tak dobrej dřep, že se energie z něj nikde nezasekne, nabíráte rychlost, pouštíte to dál a všechno plyne.“

V takových chvílích čas na krásný moment zamrzne. Jinak uhání vpřed. Když v pátek vyhrála kvalifikaci, skončila za ní Léa Castaová - Francouzka, jíž je pouhých dvacet let. Jako zlaté české Evě v Soči.

„Rozhodně se cítím v lepší kondici a silnější než v Soči,“ popisovala před závodem. „To byly úplně jiné časy. Závody jsou dneska těžší, vyrovnanější. Úroveň holek se úplně změnila. Už jen tak nevyhraju kvalifikaci o sekundu.“

Měla pravdu. Vyhrála ji „jen“ o půl sekundy.

A pak stříbrem potvrdila, že patří mezi nejúspěšnější sportovce Česka.